Energetická soběstačnost obcí a regionů je termín, který se v poslední době objevuje stále častěji. Zaznívá na konferencích, setkáních odborníků i laiků. Ale o co vlastně jde? Obsah této soběstačnosti je zatím trochu nejasný…
Na webových stránkách Ekologického institutu Veronica se můžeme dočíst, že „energetická soběstačnost obcí a regionů znamená nezávislost na dodávkách energie (elektřiny, plynu či jiných paliv) ze vzdálených externích zdrojů, především na dodávkách neobnovitelných paliv ze zahraničí či na domácí rozvodné síti. Decentralizovaná výroba energie a tepla má řadu výhod. Obce získávají možnost rozhodovat na obecní úrovni, kontrolovat finanční toky, zohledňovat místní podmínky a potřeby své a svých obyvatel. Občané nejsou ohroženi růstem cen a místní produkce tepla je zárukou především energetické bezpečnosti na nestabilním mezinárodním trhu s fosilními palivy“.
Podle Karla Merhauta, místopředsedy občanského sdružení LEA, který se stará o osvětu a publicitu projektu Komunity pro zelenou energii, jde o něco jiného. Termín vyjadřuje poměr mezi spotřebou a výrobou, a to především na základě přesné empirie, tedy výpočtu. „Energeticky soběstačné obce se chápou výpočtově, tedy spotřeba elektrické a tepelné energie a výroba, která je zajištěna kombinovaným energetickým mixem,“ upřesňuje Merhaut. Podle něj by jedním z motivů, proč by se obec měla stát soběstačnou, mělo být snížení emisí oxidu uhličitého (CO2), v souladu s unijním cílem známým jako 20–20–20 a závazkem ČR ke snížení objemu CO2 (a dalších). Otázku, zda je tento argument dostatečně silný, ponechme stranou. Na prvním místě totiž vždy bude ekonomika – tedy zda se to obci vyplatí.
Soběstačnost je bilanční záležitost
Danou problematikou se zabývá i společnost Porsena, v. o. s.: „Pohled na soběstačnost je dvojí. Jednak je to úplná, tedy stoprocentní nezávislost a odpojení se od energetické sítě, tedy jakási forma energetického ostrova, jednak bilanční, tedy vyrobím tolik, kolik spotřebuji, ale k vyrovnání spotřeby a výroby dojde v průběhu určitého období, např. roku. Výroba je zajištěna z nového energetického mixu, který kromě klasické dodávky ze soustavy zapojuje místní obnovitelné zdroje. Tato forma je populární v Německu, Rakousku a v dalších zemích. Vždy jde o bilanční záležitost,“ tvrdí ředitel této společnosti Miroslav Šafařík. Podle něj je v případě obcí ale úplné odpojení od sítě a vytvoření energetického ostrova ekonomicky nevýhodné.
Pro obce, ale i občany je otázka ceny za energii velmi důležitá. V dnešní době neustále se zvyšujících cen paliv a energií ale nastupují i jiné problémy než finance – závislost na dodávkách paliv ze zahraničí, nezaměstnanost, problémy zemědělců ad. Společnost Porsena vypracovala studii s názvem Potenciál úspor energie v bytovém sektoru, v níž mimo jiné zmiňuje fakt, že spousta domácností u nás dnes žije v energetické chudobě. Pokud totiž domácnost zaplatí za energii více než deset procent svého rozpočtu, nachází se v energetické chudobě (podle standardů GB), nicméně některé rodiny vydávají ze energii až 15 %.
„Ceny energie jsou v pořádku, není důvod je snižovat,“ upozorňuje Miroslav Šafařík a dodává, že nízké ceny by vedly k plýtvání energií, což z environmentálního hlediska není žádoucí. Potenciál je tedy v úspoře spotřeby, snižování spotřeby a nahrazování výroby energie zdola.
Bez snížení spotřeby to nepůjde
Prvním krokem je znát spotřebu, vědět, kolik energie spotřebuji, říká M. Šafařík. Do spotřeby je potřeba započítat veškerou spotřebovávanou energii, tedy nejen elektrické energie, plynu a tepla, ale také pohonné hmoty (dopravu) a spotřebu vody. Doprava ale začíná tvořit velkou část spotřeby energie regionu, doprava narůstá a spotřeba pohonných hmot také. Pro regiony z toho vyplývá strategie nemotorové dopravy.
Spotřebu ale podmiňuje i cena zboží. Když se cena sníží, začíná se více plýtvat, nenutí to k šetření. Snižování cen tedy jde proti soběstačnosti „Pokud vím, jsou v České republice domácnosti, které se úplně odpojily od sítě, ale u obce tento způsob nedává ekonomický smysl, je to neracionální. Systém úplné soběstačnosti by u rodinného domu, údajně, vyšel na milion korun. Nicméně pořizovací ceny potřebných technologií se mění, dá se říci ve prospěch spotřebitelů, takže je možné, že investice by byla nižší, řádově o polovinu,“ tvrdí M. Šafařík. Podle něj musejí domácnosti řešit hlavně otázku akumulace energie, tedy baterie, měniče a další potřebné technologie. Je to hodně drahá záležitost, nicméně dnes se řešení energetické soběstačnost domácnosti dá pořídit už od půl milionu korun, tvrdí ředitel Šafařík.
Snižování spotřeby tepla a elektřiny v objektech je možné dosáhnout omezením ztrát. To představuje zateplení, výměnu oken, izolace střechy apod. až po instalaci systémových technologií. Samozřejmě bude vždy hodně záležet také na chování spotřebitelů. To se týká domácností, v rámci regionu jde o nalezení kombinace vhodných výrobních zdrojů.
Jaká jsou pro a proti
Podle sdružení Veronica přinese energetická soběstačnost obcím stabilní ceny paliva, čisté ovzduší bez dýmu a zápachu ze spalování uhlí, nezávislost obce na dovozu plynu ze zahraničí, pracovní místa pro místní občany a podporu místních podnikatelů, případně ještě vlastní výrobu elektřiny pro celou obec. Přesto je v České republice takových projektů velice málo, dá se říci, že kromě Kněžic na Nymbursku není u nás žádná jiná energeticky soběstačná obec. „Češi jsou v tomto směru opatrní a konzervativní, na rozdíl od svých německých a rakouských sousedů,“ vnímá situaci K. Merhaut.
Přesto se najdou starostové, kteří jsou v tomto směru odvážnější a chtěli by s budováním energetické soběstačnosti začít. Právě pro ně vznikl projekt Komunity pro zelenou energii v MAS Mezilesí, pod nímž je podepsána Liga ekologických alternativ. Ta nejen zprostředkovává zkušenosti ze zahraničí, ale pomůže starostům zajistit si Strategický energetický plán. Pokud je vypracován v souladu s požadavky EU, lze na jeho zpracování získat dotaci. V rámci energetického plánu je řešena jak stránka spotřeby, tak stránka výroby. Ta by měla pocházet především z obnovitelných zdrojů – tedy větrné, solární, vodní či geotermální energie a z bioplynových stanic.
Příklady z Rakouska a Německa
Výrazně lépe než Česká republika jsou na tom například naši sousedé Německo a Rakousko, hodně „nezávislých obcí“ bychom našli také v Itálii, kde je k tomu v řadě případů nutí geografické podmínky. Některé příklady, jak se obce propracovávají ke své energetické nezávislosti, zazněly i v rámci konference Na cestě k energetické soběstačnosti obcí a regionů, kterou v létě letošního roku společně uspořádaly sdružení Klimatická koalice ve spolupráci s Rakouským velvyslanectvím, Nadace Heinrich-Böll-Stiftung Praha, sdružení Calla, AF-Cityplan, s. r. o., a Liga ekologických alternativ. Na konferenci byly představeny zajímavé projekty obcí, které směřují k energetické soběstačnosti.
Michael Knappe představil energeticky soběstačnou obec Feldheim (Treuenbrietzen), kde je starostou. V obci je zhruba 37 domácností, dva podniky, celkem pět komunálních společností včetně radnice, hasičského sboru, kostel a provozy zemědělské výroby. Spotřebu obce, včetně vlastní spotřeby na provoz bioplynové stanice, pokrývá výroba ve větrném (43 větrníků, které vyrobí 74 MW, první byl instalován v r. 1995, poslední v roce 2010) a solárním parku (solární elektrárna Selterhof s instalovaným výkonem 2,26 MW) a bioplynová stanice, která kromě tepla dodává i elektřinu. Obec využívá ke skladování energie baterii o kapacitě 10 MW, do systému je zapojeno i spalování dřevní štěpky. Do projektu se zapojily i místní společnosti. Projekt na zajištění tepla představuje investici ve výši 1,725 mil. eur, přičemž 50 procent bylo financováno z prostředků EU (centrální a spolkové země), co se týče výroby elektřiny, zde se částka pohybuje na necelém půl milionu eur (450 tis. eur) bez zapojení dotace. Obec deklaruje, že 29. 10. 2010 se stala nezávislou, tj. nevyužívá energie vyrobené z fosilních a jaderných zdrojů.
Za pozornost stojí také iniciativa „106 Klima- und Energiemodellregionen in Österreich (2009–2013)“, kterou představil Georg C. Priesner. Jak známo, rakouské obce si na klimatickou politiku potrpí. Klimabündnis (Klimatická aliance) se týká 1660 obcí ve 20 zemích, v Rakousku se jedná o 940 obcí ve všech devíti spolkových zemích, zahrnujících 780 podniků a 360 vzdělávacích institucí. Svým členům pak nabízí odborné poradenství včetně seminářů, PR a komunikace s médii, založení webových stránek, informační brožury a další. Cílem je pomoci regionům dosáhnout v dalších desetiletích hospodářské soběstačnosti (energie a doprava). Do roku 2050 by Rakousko mohlo být nezávislé na fosilních zdrojích. Tato iniciativa „žije“ od roku 2007 a je na ni vyčleněno 140 mil. eur ze státních prostředků (různá ministerstva): jde o projekty chytrých měst, dopravní (e-mobilita) a energetické projekty. Aby regiony mohly čerpat finance z veřejných prostředků, musejí splňovat požadované podmínky. Například region musí zahrnovat oblast s nejvýše 60 tisíci obyvateli, může dostat 100 tisíc eur na rok s podmínkou 40% kofinancování.
Je též stanoven postup, který předpokládá vytvoření konceptu a regionálních týmů, dvouletou periodu na připravení projektu modelového regionu se zapojením manažerů, kteří zajistí osvětu a vzdělávání. Teprve poté je možné čerpat investiční podporu z fondů na podporu OZE. Obce pak musejí povinně sledovat (monitorovat) výrobu a spotřebu, vyhodnocovat úspory a přínosy.
Klíčové informace
– O definici energetické soběstačnosti obcí se zatím vedou odborné i laické diskuse.
– Ukazuje se, že o soběstačnosti rozhodne hlavně ekonomika a bilance energetického mixu.
– Příkladem mohou být úspěšné projekty v Česku, ale také v Rakousku a Německu.
Ing. Eva Vítková
je publicistkou v oblasti energetiky a financí a redaktorkou PRO ENERGY magazínu.
