Nástroje společné zemědělské politiky

Spolufinancováno z prostředků Evropské unie

Vyjádřené názory a stanoviska jsou však názory a stanovisky autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nenesou odpovědnost.

Nástroji společné zemědělské politiky se zabývá třetí díl ze série pořadů TV Zemědělec a podcastu Zemědělec s názvem Historie a současnost Evropské unie a společné zemědělské politiky. Jejím cílem je seznámit zemědělce, studenty zemědělských oborů i širokou veřejnost se základními termíny, událostmi, mezníky či reformami, které dnešní Evropská unie učinila od svých začátků. Hostem byl opět vědecký pracovník a pedagog katedry ekonomiky České zemědělské univerzity Karel Tomšík, se kterým hovořil ředitel vydavatelství Profi Press Martin Sedláček.

Pokud bych zrekapituloval, tak společná zemědělská politika začala fungovat na základě tří principů, a to principu jednotného trhu, komunitární preference a finanční solidarity. Tyto principy jsme si vysvětlili minule. Je evidentní, že zemědělská politika, která na nich byla založená, byla výrazně ochranářská a podporovala produkční funkci zemědělství. Za nejdůležitější opatření společné zemědělské politiky, a bylo to již stanoveno v Římských smlouvách, bylo považováno zavedení tzv. tržních organizací, což představovalo společná tržní pravidla, jimiž se řídilo obchodování s jednotlivými komoditami.

Co si tedy můžeme konkrétně představit pod tržními organizacemi?

Tržní organizace byly specifické regulační mechanismy, které byly vytvořené pro jednotlivé zemědělské komodity nebo jejich skupiny. Každá tržní organizace, nebo tržní řád, fungovala jako samostatný systém řízení trhu s danou komoditou.

Tržní organizace měly tři hlavní nástroje. Prvním byla cenová podpora, jednalo se o stanovení garantovaných neboli minimálních cen pro zemědělce. Dále tržní organizace řešily ochranu vnitřního trhu, tedy cla a dovozní odvody za zemědělské produkty ze třetích zemí, což mělo ochraňovat evropské producenty před levnějšími importy.

Dalším nástrojem byla podpora exportu, aby evropské zemědělské produkty byly konkurenceschopné. Ta byla realizována prostřednictvím vývozních subvencí, které umožňovaly prodej evropských produktů na světových trzích. V praxi se jednalo především o kompenzaci rozdílu mezi vyššími cenami zemědělských komodit uvnitř společenství a nižšími světovými cenami. Pokud bychom to zjednodušili, jednalo se o pravidla na vnitřním trhu a pravidla uplatňovaná v zahraničním obchodě.

Pokud tomu dobře rozumím, každá zemědělská komodita měla stanovenou svoji cenovou podporu, byla chráněna před levnějšími dovozy a byla finančně podporována při vývozu. To z dnešního pohledu nezní až tak tržně.
Zase takto zjednodušit se to nedá. To z toho důvodu, že konkurenceschopnost jednotlivých komodit nebyla stejná. Tržní organizace nejvíce regulovaly ty komodity, které byly nejcitlivější.

Lze to nějak upřesnit?

Tržní organizace se pro každou komoditu lišily a daly by se rozdělit do tří skupin. První skupina požívala nejvyšší úroveň ochrany. To znamená, že byly uplatňovány všechny zmíněné nástroje tržních organizací. Spadala sem většina obilovin, mléko a mléčné výrobky, olivový olej, cukr a hovězí a telecí maso.

Ve druhé skupině byly komodity, které již nevyžadovaly tak vysokou úroveň podpory. Byly více konkurenceschopné a většinou zde se tržní opatření soustředila na ochranu vnitřního trhu, byla tu daná nějaká pravidla pro dovoz ve formě cel a zemědělských dovozních odvodů, aby tyto produkty byly chráněny před levnými dovozy, ale intervence na vnitřním trhu nebyla zapotřebí. Sem spadalo například drůbeží maso, vejce, vepřové maso nebo víno.

Ve třetí skupině byly ostatní zemědělské produkty, které ovlivňovaly příjmy evropských zemědělců pouze marginálně, žádné speciální mechanismy tady proto nebyly uplatňovány a mohlo s nimi být nakládáno na základě typické tržní ekonomiky.

Je patrné, že Evropa zemědělce chránila u těch hlavních komodit. Zmínil jste garantované ceny. Je možné je trochu více přiblížit?

Tyto minimální garantované ceny známe možná lépe pod pojmem intervenční ceny. Byly to minimální ceny, které dostávali zemědělci. Byly to ceny, za které Evropské společenství odkupovalo zemědělské produkty od producentů prostřednictvím intervenčních agentur. Fungovaly tedy jako jakási cenová pojistka. Pokud tržní cena klesla pod stanovenou úroveň, která by mohla v konečném důsledku negativně ovlivnit příjmy zemědělců, zemědělci měli garantováno, že mohou své produkty prodat státu za tuto stanovenou cenu.

Musíme si uvědomit, že zemědělská politika vznikla v podmínkách tržní ekonomiky, nejednalo se tedy o nějaké direktivní stanovení cen. Zemědělci mohli realizovat svoji produkci za libovolné ceny, ale dostali garanci, že pokud by cena spadla pod úroveň, která by negativně ovlivnila jejich příjmovou situaci, byla tady jakási záchranná síť. A protože se bavíme o společné zemědělské politice, stojí za to připomenout, že stanovené minimální garantované ceny zemědělským výrobcům v rámci tržních organizací byly pro všechny země EHS stejné.

Od čeho se tedy odvíjela výše této garantované (interven­ční) ceny?

I zde to bylo poněkud složitější. Intervenční ceny byly součástí komplexního cenového systému. Byla stanovována tzv. cílová cena, což byla jakási optimální cenová úroveň na hlavních spotřebitelských trzích. Od toho se odvíjela intervenční cena, která byla obvykle o sedm až deset procent nižší než cílová cena. A pak zde byla ještě prahová cena, což byla minimální cena pro výpočet dovozních odvodů pro dovoz ze třetích zemí, tedy cena, která zajišťovala evropským producentům ochranu.

Jak se tyto ceny stanovovaly a jaké faktory je ovlivňovaly?

Jejich stanovení bylo rovněž ovlivněno mnoha faktory. Jednak byly brány v úvahu náklady výroby evropských zemědělců. Musela být tedy taková, aby intervenční ceny minimálně pokryly průměrné výrobní náklady producentů. Pokud bychom se vrátili k cílům společné zemědělské politiky, tak jedním z nich bylo zabezpečit adekvátní příjem zemědělců, tedy garantovat životní úroveň zemědělské komunity srovnatelnou s ostatními sektory. To se bralo také v úvahu.

Nemůžeme přitom opomenout ani mezinárodní politické vyjednávání mezi členskými státy. Hovoříme o společném trhu, do něhož bylo tenkrát zapojeno šest zemí. Zde se projevoval i vliv silných zemědělských lobby, zejména ve Francii a Německu.

Když jsem zmínil prahovou cenu, která se týkala dovozů, tak se částečně braly v úvahu i ceny prahové. Pro stanovení prahových cen byl částečně brán v úvahu i vývoj světových cen.

Zmínil jste cílové ceny, intervenční ceny, prahové ceny. Mohl byste připomenout, o kterém časovém období společné zemědělské politiky, kdy byly tyto nástroje zaváděny, hovoříme?

Společná zemědělská politika začala oficiálně fungovat od roku 1962 a postupně začaly být zaváděny jednotlivé mechanismy. Bylo to typické hlavně pro šedesátá leta. Vzhledem k vývoji, který následně nastal, začaly být později zaváděny další mechanismy a určité regulace. O tom budeme mluvit v dalších pořadech.

Intervenční ceny placené zemědělcům, podpora vývozu u vybraných komodit, to vše musel někdo financovat?

Ano. Dostáváme se tady k třetímu principu společné zemědělské politiky, a tím je takzvaný princip finanční solidarity. To znamenalo, že státy přispívaly do určitého fondu, aby tržní organizace mohly fungovat. A tím byl Evropský zemědělský záruční a orientační fond, který se stal hlavním finančním nástrojem pro podporu zemědělství v zemích EHS. Byl založen v roce 1962 a nařízení zakládající tento finanční nástroj stanovilo, že z fondu lze financovat následující výdaje. Jednak mohl financovat náhrady při vývozu do třetích zemí, to znamená vývozní subvence, pak minimální garantované intervenční ceny na vnitřním trhu a opatření uskutečněná na základě předpisů společenství za účelem dosažení cílů stanovených ve Smlouvě o založení EHS včetně strukturálních změn, které si vyžádá rozvoj společného trhu. Jinými slovy, tento fond nefinancoval pouze zemědělce tím, že jim platil intervenční ceny, ale financoval i taková opatření, která směřovala k potřebným strukturálním změnám, a došlo i k naplnění dalšího cíle. Tím bylo zvýšení produktivity zemědělství v rámci vnitřního trhu.

Jak tedy dešifrovat název „zemědělský a záruční fond“?

Fond byl rozdělen do dvou sekcí, záruční a orientační, jak vyplývá z jeho názvu. Toto rozdělení charakterizovalo rozdílné úkoly fondu. Měl totiž převzít nejen financování, které si vyžadovalo uplatňování tržních organizací, což bylo úkolem záruční sekce, ale i financování potřebných strukturálních změn v zemědělství. To měla na starosti sekce orientační. Záruční sekce tedy zaručovala producentům určitou úroveň příjmů díky intervenčním cenám a orien­tační sekce měla za úkol napomáhat modernizaci zemědělství a nepřímo tak pomáhat zaostalejším regionům, protože právě v nich žila významná část obyvatelstva pracujícího v málo produktivním zemědělství.

Splnily tedy mechanismy společné zemědělské politiky očekávání?

Určitě. Pokud se podíváme na cíle, které si společná zemědělská politika vytýčila, došlo velmi rychle k naplňování většiny z nich. A to do takové míry, že s odstupem času můžeme říct, že společná zemědělská politika se nakonec stala obětí vlastních úspěchů. Ale o tom budeme hovořit zase příště.