Nejde jen o systém (komentář)

Poslancům Evropského parlamentu minulý týden konečně došla trpělivost a vyzvali Evropskou komisi, aby zahájila účinný boj proti podvodům v potravinářství a proti falšování jídla. Posledních několik let evropským trhem potravin totiž zmítá jedna aféra za druhou a odnášejí to spotřebitelé svým zdravím a dokonce i životy. Přísné a důkladné kontroly, které bez ohledu na jejich účinnost Evropská unie deklaruje vůči dovozům potravin ze třetích zemí, na vnitřním unijním trhu nefungují, byť si to dosud nikdo v Bruselu příliš nepřipouštěl.

Možná proto, že máslo na hlavě měli různou měrou všichni, jak producenti a distributoři, tak i kontrolní orgány jednotlivých zemí. Stačí vzpomenout na irské koňské maso vydávané za hovězí, na dioxiny v německých vejcích či mase, na falešné italské olivové oleje, český jedovatý alkohol, nebo na polskou technickou sůl v uzeninách. Právě poslední kauza prokázala, jak málo záleží bruselským úředníkům na důsledné kontrole potravin v nových členských zemích i na dodržování ducha evropských směrnic. Jistě, existuje evropský systém rychlého varování, ale vzhledem k jeho nastavení a dosavadnímu fungování je zřejmé, že svoji funkci tak docela neplní. Je samozřejmě na odbornících zjistit proč a chyby napravit či zvolit systém jiný. Osobně jsem však přesvědčen, že podstata problému není v systému varování, ale spíš v absenci celoevropské organizační struktury kontrolních orgánů. které by ve všech členských zemích odpovídaly rovnocenné složky na jednotlivých úsecích i stupních kontroly. Potřeba něčeho podobného se nakonec ukázala i při nedávných česko–polských sporech o kvalitu dováženého zboží, kdy rozdílná organizace kontrolních orgánů v obou zemích zbytečně komplikovala vzájemnou komunikaci. Jenže právě jasná a rychlá komunikace, která v podobných případech umožní okamžitou akci,  je to, co dnes evropský trh potravin potřebuje ze všeho nejvíc.*