Politické turbulence na naší domácí scéně zaměstnávaly v posledních týdnech nejen politiky ale také odborníky na právo a novináře, kteří se ve svých komentářích a analýzách snažili dopátrat, zda se události, kterých jsou svědky, ještě opírají o literu zákona, či nikoli, a spekulovali o tom, co vlastně přinesou naší zemi do budoucna. Měřeno střízlivým pohledem nezaujatého pozorovatele, za něž lze, myslím, považovat i některé zahraniční komentátory, je zřejmé, že se u nás ještě může přihodit ledasco, a míra nejistoty, nejen té politické, pravděpodobně poroste.
To samozřejmě není dobrá zpráva, protože značnou nejistotu do života mnohých obcí i zemědělských podniků již letos vneslo počasí vydatnými dešti a opakovanými záplavami. Postižení sčítají škody a očekávají, jak se k jejich problémům postaví stát, a jeho představitelé, byť jsou si toho vědomi, mají v současné době přece jen trochu jiné starosti.
Naštěstí ale existují i dobré zprávy. Například ta, že se evropské instituce po dlouhých a tvrdých vyjednáváních shodly na nejdůležitějších prvcích budoucí podoby společné zemědělské politiky Evropské unie.
Stačí si totiž vzpomenout na situaci před vstupem České republiky do Evropské unie, kdy se s politickými změnami měnily i podmínky pro zemědělské podniky, a na problémy, které to resortu přinášelo. Z tohoto pohledu je naše členství v unii a zejména její společná zemědělská politika i přes řadu výhrad a nemalou administrativní zátěž pro naše zemědělství a venkov jednoznačně pozitivní. Vzhledem k chování našich politiků se tak nabízí otázka, zda by se podobný model nedal aplikovat i v jiných oblastech.
