Obchodník není nepřítel prvovýroby

V poslední době se stále častěji hovoří v souvislosti s nízkými výkupními cenami agrárních komodit o monopolním postavení maloobchodních řetězců v České republice, o jejich enormních tlaku na dodavatele a o malém podílu výrobků domácí provenience na pultech jejich obchodů. Na to, jak současná situace vypadá z pohledu samotných obchodníků jsme se zeptali prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Ing. Zdeňka Juračky.

Jaké je tedy zastoupení domácích potravinářských výrobků v sortimentu maloobchodních řetězců? Když minulý ministr zemědělství vyzval před časem zástupce maloobchodních řetězců, aby ho informovali, jaký mají asi podíl českých výrobků ve svém sortimentu, tak například pět řetězců, které jsou členy našeho svazu a pohybují se na čele desítky nejsilnějších obchodních řetězců u nás, tedy Globus, Tesco, Interspar, Billa a Makro, prokázalo, že mají 80 až 95 procent sortimentu potravinářského zboží českého původu. Přitom jejich celkový podíl na tuzemském maloobchodním trhu potravin se pohybuje něco přes 60 procent.
Záleží také na tom, jak tvoří řetězec vlastní značky. Například COOP jako takový, což sice není typický řetězec, ale má svoje řetězcové prodejny, má asi 700 vlastních značek a z toho jich je určitě kolem 600 české výroby. Domnívám se že nejnižší zastoupení českých výrobků mají diskontní řetězce, protože ty stojí především na vlastních značkách a jejich hlavním kriteriem je cena. V takovém případě jde většinou o polské, lotyšské, ukrajinské, albánské ale i německé či jiné potravinářské výrobky. Na všech by ale měla být uvedena země původu, takže spotřebitel by měl být informován.

Mají spotřebitelé o české výrobky vůbec zájem? Myslím, že zájem o české výrobky postupně roste. V minulosti se ale aktivity na jejich podporu neubíraly dobrým směrem. Ano, dnes je mezi spotřebiteli osmdesáti procentní znalost značky Klasa, ale na krámech je takto označených výrobků sotva čtvrtina. Je tedy potřeba změnit taktiku a vytvořit marketingové studie na podporu prodeje. Základním problémem je, že výrobků se značkou Klasa je moc. Uvědomte si, že Klasu má dnes 1300 výrobků a přitom běžný diskont má v sortimentu zhruba 1200 položek. Kam umístíte nějakých tři sta čtyři sta pekařských výrobků, které jsou dnes označeny značkou Klasa. Osobně jsem přesvědčen že inflace značky Klasa je značná a mělo by se více přemýšlet o jejím udělování a především sledovat prodejnost takových výrobků. Měla by být možnost odejmout značku, když se výrobek například dva roky neprodává, jinak to ztrácí smysl. Osobně velmi oceňuje regionální aktivity, vítám je a český obchod je připraven jejich rozšíření velmi pomoci.

Zemědělci obchodníkům vyčítají zejména vysoké marže, které jsou podle nich jedním z důvodů nízkých výkupních cen agrárních komodit, jak se k těmto výtkám stavíte?
V současné chvíli je především potřeba zklidnit atmosféru. Musíme vstoupit do přímé komunikace, abychom si znovu vzájemně nevyhrožovali přes média. Dále jde o to, abychom, když něco srovnáváme, vycházeli skutečně ze stejných čísel. Proto jsem vyzval Český statistický úřad a Vysokou školu ekonomickou ke spolupráci a založili jsme pracovní skupinu ze zástupců všech zúčastněných, tedy jak zemědělců, tak zpracovatelů i obchodníků, která na tom bude dál pracovat. Přihlásili jsme se i k výzkumu Evropské komise, který by měl osvětlit postavení maloobchodních řetězců v Evropě. Jde nám o to, aby se rozdělení marží mezi prvovýrobce, zpracovatele a obchodníky v celé vertikále dalo opravdu kvalifikovaně spočítat. Proto mne mrzí poslední vystoupení kolegy Veleby, který přes výše uvedená jednání znovu v otázkách Václava Moravce prezentoval zkreslené a nepravdivé informace.
Jsme ale teprve na začátku, protože potřebujeme mít srovnání s Evropou. Ono se těžko zdůvodňuje, kdo má jaké zisky a jaké nese náklady. Já přeci nemohu srovnávat náklady obchodu s náklady zemědělců nebo zpracovatelů. Proto vítáme výzkum Evropské komise, který se bude týkat všech zemí unie a teprve potom bude možné srovnávat. A jsem přesvědčen, že takové srovnání přivítají také zemědělci. Srovnat marže a náklady jak obchodníků, tak i prvovýrobců v rámci republiky dost dobře nelze.

V poslední době se vedou diskuse zejména o nízké ceně mléka, co pro její zvýšení mohou udělat obchodníci?
Především je potřeba jednoznačně říci, že obchodníci nemohou za snižující se nákupní ceny mléka. To je také jedna z absurdit, kterou občas z úst prvovýrobců slyšíme. Samozřejmě, že obchodníci mají nepřímý vliv na výši nákupní ceny, protože tlačí na své dodavatele, tedy zpracovatele, a chtějí nakoupit za co nejnižší cenu, takže zpracovatelé zase tlačí na své dodavatele, tedy prvovýrobce, aby jim prodali surovinu co nejlevněji. To je ale trh, a ten jsme přeci chtěli. Nakonec z toho těží spotřebitel, který dostane potraviny za nejlepší cenu.
Prvovýrobě určitě mohou, i když možná spíše symbolicky, pomoci takové akce jako je školní mléko. Také my jsme nabízeli také různé aktivity, na nichž se jako obchodníci chceme podílet. To sice může jednorázově povzbudit spotřebu, ale současnou situaci na trhu mléka to v zásadě nevyřeší.

Jak je možné, že u nás mají maloobchodní řetězce z hlediska legislativy zřejmě nejliberálnější podmínky ze všech evropských zemí?
Je třeba se nejprve vrátit do doby, kdy k nám zahraniční obchodní řetězce začaly přicházet. Naše země vytvořila skutečně nejliberálnější prostředí na vstup maloobchodních řetězců, ale tím to také skončilo. Nikdo neomezoval jejich počet, kvalitu zboží, které prodávaly, ale zároveň také nikdo řetěze nepřímo nedotoval, neměly daňové prázdniny nebo jiné investiční pobídky a ani jinak nebyly ze strany státu podporovány. Čeští zpracovatelé ale viděli v těchto řetězcích svoji budoucnost, a proto se na ně začali, někdy až nekriticky orientovat, podbízeli se jim a často jim dávali přednost před domácími obchodníky a sami jim nabízeli až neuvěřitelné podmínky. Zahraniční řetězce si na to pochopitelně zvykly a je celkem logické, že tohle nelze ze dne na den otočit. S tím souvisí i roztříštěnost zpracovatelů a jejich slabá integrace. U nás se silně zkoncentroval obchod, kdežto zpracovatelé zůstali roztříštěni a každý z nich si hledá svoji cestičku, jak se uplatnit na trhu, jak získat odběratele, a podrážejí se navzájem.
Tuzemské tržní prostředí je tedy dáno obrovskou konkurencí mezi řetězci, protože žádný z nich zde nemá dominantní postavení, nicméně polovina z deseti nejsilnějších řetězců dnes hospodaří se ztrátami, samozřejmě bez jakýchkoli dotací. Pokud zde tedy jsou poněkud tvrdší dodavatelsko odběratelské vztahy, bylo to způsobeno vývojem. Zkrátka, jak si zpracovatelé obchodníky vychovali, takoví dnes jsou.

Myslíte si, že není možné činnost řetězců u nás legislativně omezit?
Snaha o legislativní ochranu dodavatelů u nás moc nefunguje. Nejostřejší na zákon na regulaci trhu dnes mají na Slovensku, ale už po půl roce se ukazuje, že ho jak řetězce, tak i dodavatelé obcházejí. To je jen jeden přiklad, ale obecně myslím platí, že další regulací trhu se nic nevyřeší. Chce to komunikaci, větší koncentraci výrobců a jejich společný postup vůči řetězcům. Obchodníci trh ovlivňují především nepřímo svým tlakem na zpracovatele, a tohoto tlaku je žádné legislativní opatření nezbaví. Tady je třeba, aby došlo ke koncentraci výrobců a aby proti obchodníkům tvrdě stál kapitálově silný subjekt.
K řešení situace je třeba zapojit oborové svazy a také adresně hledat nešvary ve vzájemných vztazích. Neříkat obchodníci, jako celek, ale ten konkrétní obchodník či řetězec jedná neeticky a s tím je to pak třeba společnými silami řešit.
Dnes jsme například domluveni s agrární i potravinářskou komorou, že podáme žalobu na používání podnákupních cen, což považuji za jeden z největších nešvarů našeho trhu. Prodávat za podnákupní ceny je totiž obyčejný daňový únik, takový obchodník krátí DPH a nepřímo i daň z příjmu. Přitom u nás se takové jednání běžně toleruje, na rozdíl od vyspělejších západních zemí, které si tyhle věci hlídají daleko pečlivěji. Musím ale zdůraznit, že většina obchodníků se u nás chová slušně a eticky.

Přesto je ale řada zemědělců považuje spíše za své nepřátele.
Obchodníci rozhodně nejsou nepřátelé českých zemědělců. Bylo by přeci nelogické, aby se obchodník bránil prodeji kvalitního dobrého zboží, když zákazník takové zboží chce a obchodník mu ho nabídne. Když lidé na venkově nebudou mít peníze, nebudou u nás utrácet. Dokonce jsem přesvědčen, že nepřátelé nejsou ani zahraniční obchodníci, protože i oni chtějí prodávat a díky jejich obrovské konkurenci má zákazník nejnižší ceny, jaké kdy měl. Dnes je zákazník králem trhu a nakonec i zemědělci a jejich rodiny jsou spotřebitelé, kterých se tyto nízké ceny dotýkají.