Loňský rok dal za vyučenou zemědělcům, kteří úrodu obilí uskladnili a čekali na lepší cenu. Zvlášť těm, kteří po nekonečném čekání neprošli kvůli kvalitě do intervence. Obchodování s obilím se u nás musí změnit, obchod se musí rozhýbat hned po žních, říká Zdeněk Kubiska, předseda Českomoravského sdružení organizací zemědělského zásobování a nákupu. Tvrdí také, že farmářské ceny u nás budou vždycky nižší než v Německu, jinak při započtení dopravy k přístavům bude obilí neprodejné.
Šéfové resortu a Státního zemědělského intervenčního fondu začátkem června veřejně slíbili, že veškeré obilí nabídnuté na intervenční nákup SZIF do 31. července převezme, jak to ostatně stanovují unijní pravidla. Je to podle skladovatelů reálné?
Za určitých okolností. Za prvé musí odejít z republiky 300 tisíc tun pšenice ze speciálního tendru EU pro středoevropské země, resp. 400 tisíc tun, na které se limit pro ČR nedávno navýšil. Odhaduji, že zatím se mohlo vyvézt kolem 50 až 70 tisíc tun. Za druhé je zapotřebí přeskladnit 55 tisíc tun do Německa, což nám již Evropská komise odsouhlasila a dala příspěvek 21,09 eura na tunu. Nyní se čeká na povolení Bruselu k odsunu dalších 295 tisíc tun intervenčního obilí do Belgie. Takto by se uvolnil prostor pro 650 tisíc tun, po navýšení tendru na 750 tisíc tun, přičemž SZIF má ještě převzít asi 600 tisíc tun. Jenže za měsíc lze z republiky vyvézt kolem 150 tisíc tun. To znamená, že pro fond bude velice složité slib splnit. Předpokládáme, že vyskladňování uvedeného množství obilí potrvá nejdéle do srpna, možná do září. Fond se proto pro naplnění slibu, že převezme veškeré nabídnuté obilí do letošního 31. července, snaží domluvit se skladovateli, aby mu poskytli další skladovací prostory.
Za jakých podmínek na to budete ochotni přistoupit?
Od fondu chceme garanci, že obilí, které se má odprodat a přeskladit, bude v dohledné době odcházet z našich skladů, a chceme také upravené smluvní podmínky z loňského října. Je logické, že když Česká republika bude platit skladování v Německu, tak podobné úhrady by měli mít i naši skladovatelé. A věříme, že fond bude ochoten se těmto poplatkům přiblížit.
Kolik stojí skladování v Německu?
Na měsíc zhruba dvě eura za tunu, zatímco u nás fond platí 35 korun za tunu a měsíc.
S jakým množstvím starých zásob vstoupíme do žní?
I když se 650 nebo 750 tisíc tun intervenčního obilí vyveze - počítáme do září, jak už jsem říkal - zůstane ve skladech 400 až 500 tisíc tun. Dnes nikdo neví, jaká bude sklizeň, ale pokud bude vysoká, může ČR v Bruselu jednat ihned po 1. listopadu 2005, kdy začne nový nákup do SZIF, o případném prodeji nebo přeskladnění těchto zásob ze staré sklizně. Tím by se uvolnily skladovací kapacity pro případnou nadúrodu. To vloni nebylo možné. Sklady se tehdy těžko nasmlouvávaly, do konce roku fond nepřevzal víc než 200 tisíc tun a když čeští zástupci v Bruselu avizovali nabídku přes milion tun obilí, tak to nic neznamenalo. Protože pokud zboží není převzaté, tak jakoby není.
Nemůže se stát, že výkupy budou ve žních zemědělce odmítat kvůli nedostatku místa ve skladech?
Každý ze skladovatelů je zároveň obchodník a i když se bude snažit vyhovět státu, musí si nechat místo na obilí do krmných směsí, obilí pro mlýny a místo na řepku. Mělo by se ale přecházet k tomu, že se začne s obilím obchodovat hned po žních. Nedá se čekat pět měsíců na to, že cena půjde nahoru. Část obilí bude mít zemědělec jako platidlo za závazky ze zelených úvěrů, my toto zboží po žních musíme hned prodat, a tak se trh rozhýbe a předejde se zahlcení skladů. Nemůžeme však předpokládat, že tyto obchody budou moc výhodné, budou pouze sloužit jako rychlá úhrada pohledávek.
Myslíte, že se v obchodování projeví zkušenosti z loňska, kdy nejlépe udělal ten, kdo prodal hned ve žních?
Mělo by to být poučení. Kdyby se obchodovalo už od září, mohlo se vyvézt až půl milionu tun. Obilí odcházelo do Rakouska, Německa, Polska, ale až pozdě. Zemědělec ví, že tu existuje záchranná síť, tak proč by prodával obchodníkovi za nižší cenu. Jenže pak se ukáže, že nesplňuje kvalitu – vždyť kolem 250 tisíc tun, vyřazených z intervenčního nákupu z tohoto důvodu mohlo být vloni prodaných. Chceme proto zemědělce přesvědčovat, aby prodej neodkládali. Co se týká cen, musíme se zřejmě naučit respektovat ceny evropské.
Proč třeba v Německu není po nadúrodě obrovská vlna nabídek pro intervenční nákup a trh se nedostává do takového kolapsu jako u nás?
Němci mají velikou výhodu v přístupu k moři. Díky tomu dokázali obilí včas zobchodovat. Na intervenci tam šly asi čtyři miliony tun obilí, což je na tak velký stát málo. Ceny na trhu byly vyšší, a proto nebyla taková nabídka na intervenční nákup. U nás budou výkupní ceny obilí, pokud se nezkrmí a nespotřebuje v tuzemsku, vždy nižší než v Německu. Jsme daleko od moře a musíme si od farmářských cen odečíst řádově 800 korun na tunu na dopravu do přístavu. Jinak bude naše zboží neprodejné. Jiné by bylo, kdyby se středoevropským státům podařilo prosadit nějakou systémovou dotaci z EU, která by nevýhodu ve vzdálenosti k přístavům kompenzovala.
A co vnitrozemské Rakousko?
Rakušané mají stejný problém jako my s tím rozdílem, že se u nich rozměr živočišné výroby nezmenšuje, tak jako je tomu u nás. A přijde-li u nás nadúroda, jako tomu bylo loni, potíže se ještě kumulují. Výsledkem je levné obilí, za 2200 korun si ho pak tady nakupují Rakušané, Němci i Poláci. Navíc údajně krmné směsi z Polska s českým obilím vykoupeným za tyto ceny se pak vrací k nám. Konkurují tak cenou krmných směsí, do nichž my dáváme obilí, za které jsme v loňských žních platili 2900 až 3000 korun.
Jaké výkupní ceny obilí se dají čekat v nadcházejících žních?
Cenu potravinářského obilí určují mlynáři. V současné době se předpokládá, že u potravinářské pšenice farmářské ceny mohou být kolem 2400 až 2500 korun za tunu. U krmného obilí se dá očekávat úroveň 2000 až 2200 korun.
To pak každý, kdo bude mít kvalitu, musí chtít prodat na intervenční nákup. Jenže o jeho fungování prakticky rozhodují dvě obchodní společnosti, které vlastní sklady. Bude se tedy opakovat průběh jako v této sezóně?
Jednak jsou tu tři obchodní skupiny – Agropol, Agrofert a tzv. nezávislé nákupy – a řada vyhovujících skladů je též u farmářů.
… ale pozice dvou dominantních posiluje, zatímco samostatných výkupů ubývá. Příkladem je mladoboleslavská Zena, kterou přebírá Agrofert …
To je pravda, ale dá se říci, že se vztahy mezi zemědělci, SZIF a skladovateli postupně stabilizují. Musíme tu postupně směřovat k systému, kdy se intervenční fond dostane se skladovateli, ať už s podniky ZZN či farmáři na dlouhodobé vyčlenění kapacit pro skladování intervenčního obilí. Nemůže to být jako dosud, kdy SZIF požaduje vyčlenit sklady a v případě, že nebude nadúroda, my je musíme držet prázdné, a fond nám nezaplatí ani korunu. V Německu jsou sklady na intervenci zajištěny dlouhodobě, třeba na deset let, a podnikatelé vědí, že většinu tohoto času je v těchto skladech umístěno obilí a dostanou trží finanční prostředky za skladování. Tady se asi zpočátku nedocenilo, že systém vyčlenění dlouhodobých skladovacích kapacit bude asi nejlepší pro budoucnost.
Ministerstvo zemědělství ale uvažuje o vybudování státního skladu. Vy říkáte, že je to zbytečné. Proč?
Především si myslím, že EU udělá vše pro to, aby se do intervence postupně dostávalo co nejméně obilí. Co jiného může sledovat připravovaná změna unijního nařízení k přejímce intervenčního obilí, která má zpřísnit kvalitativní parametry. Od letošní sklizně se budou u intervenčního obilí monitorovat obsahy mykotoxinů, od příští sklizně už budou platit závazně určité maximální povolené limity fusariových toxinů a v případě jejich překročení nebude možno toto obilí uplatnit do intervence. A proto bude muset zemědělec zvážit, zda těmto limitům svým zboží vyhoví a nebo bude lépe obchodovat na volném trhu. Dále víme o tom, že od roku 2007 se budou měnit pravidla společné zemědělské politiky v EU a jsem přesvědčen o tom, že EU bude muset také přistoupit ke snížení intervenční ceny. Takže do této doby, než by se státní sklady postavily, myslím si, že by nebyly již potřeba. Navíc snahou EU nebude v budoucnu držet velké zásoby ve skladech, neboť toto vše stojí velké peníze. Z dostupných čísel o stávajících skladovacích kapacitách je také jasné, že další sklady u nás nejsou potřeba. Od sklizně roku 1992 jen dvakrát – v letech 2001 a 2004 – překročila produkce výrazně sedm milionů tun. Vloni pak byla sklizeň rekordní, a přesto se všechno uskladnilo.
Jaká je tedy u nás kapacita skladů?
Mezi podniky ZZN je řádově 4,5 milionu tun skladovacích kapacit. Vloni se uskladnilo včetně řepky a zásob z roku 2003 zhruba 10,8 milionu tun, takže 6,3 milionu tun bylo rozloženo mezi farmáře, mlýny, sklady vlastní také Setuza a sladovny. Předpokládáme, že kolem 30 procent skladů u farmářů může být provizorních. Pak je zřejmé, že vyhovujících skladovacích prostor je řádově kolem 9,5 milionu tun. I kdyby sklizeň obilí byla každoročně něco přes 7,2 milionu tun a k tomu bychom přičetli zásoby z předešlého roku kolem 1 až 1,5 milionu tun, dostáváme se na 8,8 - 9 milionu tun. Vezměme také, že vybudování nové skladovací kapacity řádově na 1 milion tun by pak přišlo zhruba na tři miliardy korun a další tři miliardy by se musely najít na zaplacení uskladněného zboží. Pokud by stát takové peníze našel, daly by se použít lépe – na modernizaci současných skladů, do nichž by se zboží mohlo rychle naskladnit a vyskladnit. Víme, jak dlouho trvá rozhodování v Bruselu a že tato rozhodnutí přichází na poslední chvíli a pak je velice málo času na vyskladnění zásob.
A kdyby se ještě rozeběhla výroba biopaliv, plynule by pak každý měsíc by odcházelo obilí ze skladů na výrobu bioetanolu a řepka na výrobu metylesteru. Jde jen o nastavení pravidel obchodního systému s obilím, další sklady pak nejsou potřeba.
Táňa Králová
