Obnova lesů patří mezi největší problémy

Obnova lesů patří podle ředitele státní Agentury ochrany přírody a krajiny Františka Pelce mezi nejpalčivější problémy české přírody. Téma je součástí sborníku Ekologická obnova v České republice vydaného agenturou u příležitosti evropské konference o ekologické obnově, která se tento týden koná v Českých Budějovicích.

Na 148 stránkách šedesát autorů prezentuje možnosti ekologické obnovy formou případových studií zabývajících se obnovou lesů, travních porostů, mokřadů nebo rozmanitých polopřirozených biotopů na místech narušených těžbou či v opuštěných vojenských prostorech. V případě lesů přírodovědci hledají cesty přeměny monokulturních plantáží smrku nebo borovice. "Jednostranný důraz na produkci dřeva často brání pokusům o obnovu přirozeným zmlazením a dalšími přírodě blízkými procesy. Lesy s přirozeným druhovým složením a věkově rozrůzněným stromovým porostem jsou přitom nejen mnohonásobně hodnotnější z přírodního hlediska, ale jsou i výrazně odolnější proti kalamitám a zadrží v krajině více vody. Přirozená obnova je navíc levnější než drahé zalesňování," uvedl Pelc.
V posledních letech se naopak někde daří obnovovat druhově bohaté louky a stepi, které byly zničeny hnojením, intenzivní pastvou či zarůstáním dřevinami. Zatravnění polí druhově chudou obvykle prodávanou směsí trav a jetelovin, která často obsahuje nepůvodní druhy a vyšlechtěné hybridy, sice přispívá ke snížení eroze, ale porosty se nepodobají původním pestrým loukám. V Bílých Karpatech byla proto vytvořena speciální směs z většího počtu druhů místních trav a bylin, kterou bylo zatravněno přes 500 hektarů orné půdy. V posledních letech pak alespoň v nejcennějších územích po celém Česku začali hospodáři kosit trávu postupně nebo ve stropních porostech pást kozy a ovce, například v Českém krasu, Českém středohoří či na Pálavě.
Z další případové studie podle Karla Pracha z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity vyplývá, že někdy je nejlepší nedělat nic. V okolí Mostu je asi 200 kilometrů čtverečních výsypek a dalších těžbou narušených míst. Z této rozlohy je zhruba 60 hektarů neoficiálně ponecháno přirozené obnově - zbytek byl technicky rekultivován. Zatímco na přirozeně obnovovaných místech se zpravidla samovolně vytváří nová pestrá a hodnotná příroda, technické rekultivace jsou pro přírodu v naprosté většině případů podle Pracha pohromou. A to nejen pro přírodu, znamenají totiž obvykle i zbytečné miliardové investice do úprav terénu a do rozsáhlých výsadeb, často cizokrajných či nepůvodních druhů.