Pro výsledek silážování je rozhodující druh a stav silážovaného biologického materiálu a samozřejmě mechanizace, která zajistí požadované parametry řezanky. Příznivé biochemické přeměny v silážované hmotě probíhají tím intenzivněji, čím je více narušená, tedy přístupná pro činnost a migraci mikroorganismů, a čím méně je v ní vzdušného kyslíku.
Z vlhčí a kratší řezanky, navíc s porušenou strukturou stébel (lodyh) a listů, se vzduch lépe vytěsňuje. Zhruba při sušině řezanky pod 28 % ze silážované hmoty vytékají silážní šťávy a zhoršuje se kvalita siláže. V takovém prostředí se dobře daří klostridiím. U řezanky sušší než 45 % se již podstatně snižuje migrace a rozvoj vhodné mikroflóry, začnou převládat např. listerie a plísně. Dolní limit (tzv. strukturální vláknina) pro délku řezanky (8 mm) je dán požadavkem na zajištění motoriky bachoru přežvýkavců.
U kukuřice se vyžaduje, aby řezanka, pokud není dodrcována v corncrackeru, neměla tzv. teoretickou délku řezanky TLC (Theoretical Length of Cut) větší než 12 mm. Když je dodrcována, neměla by mít TLC větší než 19 mm. Tolerovat lze jen 15 % částic s délkou nad 25 mm. Pro řezanku trav a leguminóz nelze tak krátké řezanky, při současné úrovni sklizňové mechanizace a zároveň i s požadavky na strukturu silážované píce, dosáhnout. Požaduje se ale, aby TLC nebyla delší než 40 mm, tolerovat lze jen 25 % částic s délkou nad 60 mm. Není-li při této TLC vyšší než 40 mm struktura silážované hmoty dostatečně narušena, hodně pruží, a tím je obtížnější její dusání. V silážované hmotě pak může zůstat kyslíku tolik, že bude fermentace probíhat s velkými ztrátami.
Úroveň fermentace tedy záleží na druhu plodiny a na způsobu jejího zpracování. Ideální pro zavadání, lepší udusání silážované hmoty i následnou fermentaci je, když je porušena struktura píce podélným naštípnutím a tzv. lacerací. Lacerace znamená mechanické zpracování, které lze nejlépe charakterizovat jako odírání, při kterém se setře vosková vrstva listů. Tím u nich dojde k rychlejšímu odpařování vody z povrchu, přičemž vodní aktivita se o mnoho nezmění. Při kosení píce je proto nezbytné použít kondicionéry (prstové u trav, pryžové válce u vojtěšky). Důležité je také nastavení řezačky, tím je myšleno pravidelné doostřování nožů na bubnu, kontrola nastavení požadované TLC (vzdálenosti ostří a protiostří) a kontrola dodržování otáček bubnu (většinou 900 až 1100 za minutu). Materiál s vyšším podílem zrna je nutné na řezačce prohnat přes tzv. corncracker, aby se zrno (u kukuřice i vřeteno) podrtilo. Kontrolovat by se mělo nejen nastavení, ale i reálný výkon a výsledek z pohledu kvality řezanky.
Nejsou-li pro silážování ideální podmínky z pohledu druhu píce, kvality řezanky a jejího uložení do silážních prostor, je téměř nutné aplikovat do řezanky vybraný konzervant (chemický přípravek) nebo inokulant (přípravek biologický). Je známo, že činnost přidaných aerobních bakterií (heterofermentativních) přispívá k vyšší aerobní stabilitě siláže po otevření sila, avšak siláž vznikne s vyššími ztrátami. K dávkování konzervantů a inokulantů existuje celá řada aplikátorů na tekuté i granulované přípravky. Jejich popis by byl na samostatný příspěvek.
Vytěsnění vzduchu
Rozřezání a udusání silážované hmoty lze zpětně posoudit nejen podle výsledné kvality fermentace, ale i podle objemové hmotnosti siláže. Vyžaduje se, aby siláž měla objemovou hmotnost (resp. zaujímala prostor potřebný k uložení 100 kg krmiva) alespoň takovou, jaká je vyznačena v tabulce 1. Obvykle se u siláže s vyšší sušinou dosahuje nižší objemové hmotnosti než u siláže se sušinou vyšší.
U travní siláže lze například odvodit, že při sušině asi 35 % by měla být objemová hmotnost 600 kg na metr krychlový a vyšší. Čím bude sušina nižší, tím rychleji bude narůstat objemová hmotnost. Objemovou hmotnost lze uvádět i v kilogramech sušiny na metr krychlový. Například při sušině 25 % a objemové hmotnosti čerstvé siláže 680 kg/m3 bude objemová hmotnost sušiny siláže 170 kg sušiny/m3.
Objemová hmotnost lisovaného materiálu, nebo materiálu skladovaného v silážních věžích, bývá i o dvacet procent vyšší než u materiálu dusaného v silážním žlabu. Ve vacích ani v silážních věžích však nebývá objemová hmotnost stejná v celém objemu (profilu). V horní vrstvě, u vaků i v horní třetině na bocích, bývá objemová hmotnost nižší. U vaků se dokonce v těch místech mohou tvořit kapsy vyplněné vzduchem, které se táhnou po celé délce vaku. Tím se ovšem vzduchem kontaminuje siláž v celém vaku.
Objemovou hmotnost lze v praxi odhadovat podle údajů o množství navezené hmoty, její sušiny a rozměrů silážního žlabu. Měřit lze penetrometrem, který zaznamenává odpor materiálu vůči bodci, který se zasouvá do siláže. Aerobní znehodnocování siláží je funkcí difuzní konstanty materiálu, která závisí hlavně na jeho poréznosti (mezerovitosti, pórovitosti). Mezi porézností a objemovou hmotností je lineární vztah, který se mění s různou vlhkostí materiálu. Čím bude materiál vlhčí, tím bývá méně porézní a jeho objemová hmotnost bývá vyšší.
Pro správné vytěsnění vzduchu ze silážované hmoty je velmi důležitá nejen použitá mechanizace, ale i strategie postupu plnění silážních prostor. Čím je hmota sušší a řezanka méně narušená, tím by dusané vrstvy měly být nižší, navíc dusání by mělo být intenzivnější nebo delší. Optimální výška jedné vrstvy je 15 cm, maximální 25 cm. Čím vyšší jsou vrstvy, tím obtížněji se z nich vytlačuje vzduch, protože tlak se vertikálně rozkládá – čím hlouběji, tím je nižší. Nadměrný přísun řezanky do silážního žlabu má na zajištění potřebné objemové hmotnosti velmi negativní vliv. Stává se to zvláště u kukuřice. Když není řezanka řádně udusaná, pak se není čemu divit, že siláž je nekvalitní a navíc nestabilní. Zbytkový vzduch, který se ze silážovaného materiálu nedostane ven dusáním nebo lisováním, jsou na začátku fermentačního procesu schopny spotřebovat aerobní či fakultativně aerobní mikroorganismy, ovšem s poněkud vyššími ztrátami, než když fermentace probíhá v anaerobním prostředí. Důležité však je, aby byl přísun vzduchu zastaven. Pak ztráty nejsou tak vysoké.
Denně by se mělo do silážního žlabu naskladnit tolik materiálu, aby vrstva byla nejméně 50 cm vysoká. Čím je do žlabu navezeno více silážní hmoty, tím je její udusání větší, ať již její hmotností, tak i omezeným pružením. Přeruší-li se plnění, nemělo by se začínat dusáním, ale navezením nové vrstvy. Poslední vrstva by měla být co nejtenčí a ne moc suchá. Jako poslední vrstvu je vhodné navézt hmotu zavadlou na nižší sušinu. S tím je ale nutné předem počítat a připravit si ji. Pokud to nelze zajistit, je nutné zvážit zvlhčení materiálu pokropením vodou.
Několik horních vrstev, zvláště mají-li vyšší sušinu, se doporučuje ošetřit protiplísňovým chemickým konzervantem (nejlépe na bázi kyseliny benzoové nebo sorbové), nebo inokulantem s heterofermentativními bakteriemi, které ve vyšší míře produkují kyselinu octovou nebo propionovou, čímž podpoří aerobní stabilitu siláže po otevření sila. Aplikace přímo na silážním žlabu však není jednoduchá. Přípravky při styku s vlhkým materiálem rychle reagují. Projevuje se to tím, že silně čpí, což je nejen nepříjemné, ale může to být i zdravotně závadné. Lepší je granulovaná forma, u které nastává reakce s větším zpožděním.
Nemělo by se podceňovat správné rozhrnutí řezanky v silážním žlabu. Velmi často se lze setkat s nerovnoměrně udusanými vrstvami píce, což často souvisí právě s tím, že někde byla dusána vyšší vrstva a jinde nižší. Projevuje se to zvláště v blízkosti silážní stěny. Tam by se mělo dusat intenzivněji, ale zároveň opatrněji, aby se nepoškodila stěna silážního žlabu, případně boční fólie (plachta), která je na ní připevněna. Je třeba si uvědomit, že u stěny silážního žlabu se na vyvíjení tlaku na jednotku plochy aktivně podílí jen jedna strana dusacího prostředku, na rozdíl od toho, když prostředek pojíždí uprostřed žlabu. Z toho důvodu se doporučuje dusat u stěny intenzivněji, tzv. pojezdit řezanku dvakrát častěji než uprostřed žlabu. Několikerý přejezd dusacího prostředku rychle za sebou po jednom místě podstatně sníží pružnost materiálu, který se nestačí zvednout. Měření ukázalo, že trojí přejezd je dostatečný.
V současné době je za nejlepší považováno dusání pomocí prostředku, který je vyroben ze železničních kol. Kola jsou na bytelném hřídeli, který je pomocí pevného rámu upevněn na tříbodovém závěsu zadní hydrauliky těžkého traktoru. Pracovní záběr by měl být vždy větší, než je šířka traktoru. Rám by neměl být vně kol. Obvyklá hmotnost stroje je kolem tří až čtyř tun, ve výrobě je ale již dusač s hmotností šest tun. Hmotnost však není rozhodující, dusání zajišťuje především tvar železničních kol.
Důležité je i naplnění silážního prostoru do takového tvaru, aby ze zakryté plochy odtékala dešťová voda směrem ven ze silážního žlabu. Navýšení materiálu uprostřed žlabu by nemělo být vyšší než jeden metr nad výškou silážní stěny (záleží však na šířce žlabu). Jde nejen o bezpečnost obsluhy strojů a intenzitu udusání hmoty, ale i možné komplikace při odběru siláže pro krmení. Silážní žlab by se neměl přeplňovat. Ideální by bylo, kdyby naskladňování skončilo zhruba 5 až 10 cm pod výškou silážní stěny.
Před položením fólií, které by měly silážovanou hmotu izolovat od vnějšího prostředí, se doporučuje po povrchu několikrát přejet polním válcem naplněným vodou, čímž se povrch urovná a fólie pak k němu dobře přilne (nezůstane pod ní tolik vzduchu).
Vzduchotěsná izolace zásadní podmínkou
Jak již bylo řečeno, udusanou píci v silážních žlabech nebo na nezpevněných hromadách je třeba vzduchotěsně izolovat od vnějšího prostředí. Lze k tomu využít různé typy fólií, které je nutné něčím zatížit, popřípadě ochránit před poškozením. Pro jejich využití existuje několik postupů (způsobů, systémů). Hned v úvodu této kapitoly je nutné zdůraznit, že žádný systém, byť v něm bude použita nejkvalitnější fólie, nemůže být účinný, pokud pod ní vzduch nebo voda bude pronikat od stěny silážního žlabu, ve spojích mezi fóliemi, nebo z otvorů vzniklých porušením fólie.
Významným momentem pro dosažení dokonalé izolace silážované hmoty je použití boční plachty (fólie) na silážní stěně. Nemusí být zakryta celá stěna, stačí jen pruh, který izoluje horní, nejméně metr vysokou vrstvu silážované hmoty. Boční plachta (fólie) by měla být široká nejméně dva metry, aby nejméně metr široký pruh zbyl na zakrytí horní vrstvy silážované hmoty. Silážovaná hmota plachtu (fólii) přitlačí ke stěně, čímž se do siláže nedostane vzduch ani voda. Nemusí se vždy použít nová, mnohdy stačí již jednou použitá silážní plachta, nebo fólie z vaků. Boční izolace je navíc velmi důležitá, když jsou v silážní stěně praskliny. Trochu problém může být uchycením plachty (fólie) na stěně žlabu tam, kde naskladňovaná hmota již nedosahuje plné výšky silážní stěny. Lze to řešit jejím navinutím na latě (prkna) a jejich připevněním ke stěně (prkno dlouhé čtyři metry udrží dva vruty). V místech, kde výška silážované hmoty bude zhruba stejná jako výška silážní stěny, stačí boční plachtu (fólii) pouze přes stěnu silážního žlabu přehodit a zatížit proti odfouknutí větrem, například pomocí pneumatik nebo zátěžových pytlů.
Jakmile se do silážního žlabu naskladní poslední vrstva silážované hmoty, zbytkem plachty (fólie), opět o šířce nejméně jeden metr, se překryje. Dalším krokem je položení krycích fólií (plachet) tak, aby překrývaly boční plachtu (fólii). Mívají nejen různou velikost a barvu, ale i kvalitu. Pro zakrývání s využitím silážních fólií existuje několik systémů, v zásadě dva, klasický (v zahraničí označovaný například jako systém RKW nebo RANI) a novější, tzv. SILOSTOP.
Klasický systém (v současnosti u nás nejčastěji používaný) spočívá v tom, že se silážovaná hmota zakrývá dvěma nebo třemi vrstvami. Podkladová fólie (tzv. transparentní, přísavná) bývá slabší (nejčastěji 0,04 mm) a průhledná – velmi dobře k povrchu přilne (protože má opačný statický náboj než silážovaná hmota). Horní fólie (plachta) je silnější (nejčastěji 0,12 až 0,2 mm), černobílá, třívrstvá, se stabilitou proti UV záření na jeden rok. Její kvalita bývá závislá na tom, kolik bylo při její výrobě použito regranulátu. Dříve používané černé plachty pohlcují teplo, což může vést k podpoře teplomilnějších kmenů bakterií, případně i ke kondenzaci par na spodní straně plachty. Proto se začaly používat plachty s jednou stranou bílou a druhou (spodní) černou. Mezi oběma vrstvami (fólií a plachtou) se vytvoří vzduchová izolační vrstva, která vyrovnává kolísání teplot a omezuje zvlhčování silážované hmoty kondenzací par. U siláží kukuřičných či z mačkaného zrna se přes vrchní plachtu ještě někdy přehazuje ochranná síť proti poškození od ptáků, hlodavců, koček. S použitím jen jedné, silnější černobílé nebo černé plachty, což dříve bývalo běžné, se lze setkat již jen velmi ojediněle.
Nově se začal více využívat systém SILOSTOP, který je založen na vysoce kvalitních fóliích s mnohanásobně nižší průchodností vzduchu, než jaká je u transparentní fólie i černobílé silážní plachty. Zakrytí tímto systémem má dvě varianty. V té první se používá průhledná bariérová fólie (CLEER) o tloušťce 0,045 mm, která by měla být zakryta průmyslovou tkaninou s UV filtrem SILOSAT. U druhé varianty se používá neprůhledná bariérová fólie s UV filtrem (GOLD) o tloušťce 0,05 mm, která by měla být zakryta síťovinou SILONET. Tkanina má hmotnost 200 g/m2, síťovina 220 g/m2. Většímu rozšíření tohoto systému zatím brání jeho vyšší cena, ve srovnání se systémy klasickými. Kvalita zakrytí je však vyšší.
Fólie i plachty jsou již většinou dodávány v rolích. To usnadňuje jejich natažení na silážovanou hmotu. Skrz papírový střed role se prostrčí železná trubka. Tu uchopí dva muži, nebo se zavěsí na rameno nakladače (některé plachty mají hmotnost až 400 kg). Takto uchycená fólie nebo plachta se rozbalí po celé středové délce žlabu. Fólie a pak plachta se pak postupně roztáhne až ke stěnám žlabu. Je při tom nutné dávat pozor, aby se na fólii i na plachtu nešlapalo. Zvláště slabá průhledná fólie je k roztržení nebo perforaci náchylná. Způsob práce s fóliemi, po kterých se šlape, není vhodný.
Zatížení
Fólie a plachty je nutné zatížit tak, aby se zabránilo pronikání vzduchu z vnějšku. Zatížení fólie (plachty), alespoň po celém jejím obvodu, je podmínkou úspěchu a fungování systému. Takové zatížení není možné zajistit s využitím pneumatik – i když se přisunou těsně k sobě, vždy ještě nějakou skulinou může vzduch proudit. Ten může být přímo nasáván, nedostatečně přitlačené fólie totiž mohou působit jako membránové pumpy.
K poškození (potrhání, či perforaci) fólie (plachty) může docházet také působením větru a mrazu, případně projde-li se po ní člověk v botách s ostrými podpatky, navíc když nese dvě pneumatiky. V jeho stopách pak na povrchu siláže vyrostou plísně. Aby nedocházelo k prošlápnutí fólie nebo plachty, lze na místa, kudy se bude chodit, natáhnout pásy síťoviny, ze které jsou vyrobeny zátěžové pytle. Jsou široké 27 cm. Pásy lze nastříhat z tzv. zátěžové sítě SILONET, která se používá v systému SILOSTOP. Ochranou proti perforaci fólie prošlápnutím je dobře udusaný podklad a vhodný způsob rozvinutí fólie.
K zatížení je možné používat panely, důlní pryžové pásy, plachty z průmyslové tkaniny, síťovinu, balíky slámy, ojeté pneumatiky z osobních automobilů, zátěžové pytle. Každý z uvedených způsobů má své nedostatky.
Jako ideální se jeví zatížení fólií položením zátěžových pytlů (SILOBAG) po jejich obvodu, ve spojích mezi fóliemi a šachovnicově uvnitř volných ploch tak, aby mezi podélně uloženými pytli nebyla mezera větší než pět metrů (lépe čtyři metry). Uvnitř takto vytvořených čtverhranných ploch není nutné pokládat další zátěže.
Rozměry plachet jsou určující pro úplné zakrytí povrchu siláže. Překrytí na sebe navazujících plachet by mělo být nejméně jeden metr. Všechny spoje a okraje plachet musí být zatíženy po celé délce, nejlépe dvěma řadami pytlů položenými jeden za druhým tak, aby se vzájemně překrývaly (plnou část jednoho pytle je nutné pokládat přes prázdnou část toho druhého). Zatížit je nutné i ochranné sítě a tkaniny.
Investice do zátěžových pytlů se mnohanásobně vyplatí. Pytle jsou levné a jejich naplnění štěrkem nebo kačírkem (nejlépe o velikosti 8 až 12 mm) jednoduché. Stačí na to malý kbelík. Nesmí se však přeplňovat, stačí jen do 75 % objemu. Pytel pak dobře přilne k podkladu. Nedoporučuje se plnění pytlů pískem, protože ten v zimě váže vodu. Při mrazech pak voda zmrzne, materiál zvětší objem a pytel může prasknout. Jemný písek se také může z pytlů vyplavovat. Pytle mají vetkaný uzávěr (šňůrku) a zpevněný průhmat, za který se pytel může uchopit, což usnadňuje jeho nošení. Častou chybou je nevhodné zacházení s pytli. Není dobré je při vybírání siláže ze žlabu shazovat dolů. Lehce se mohou roztrhnout.
Při zkrmování siláže je vhodné využít zátěžové pytle položením v nepřerušené řadě na fólie po celém horním okraji čela siláže a jejich posunováním jen o tolik centimetrů, kolik krmiva je nutné odebrat než se horní vrstva siláže začne kazit (než její teplota stoupne o 3 OC nad teplotu okolí). Se stoupající teplotou okolí se aerobní stabilita siláží (zvláště kukuřičných) snižuje.
Další pomůcky
Pro zalepení otvorů v plachtách nebo spojení dvou plachet vedle sebe lze využít samolepicí pásky z PVC nebo pásky speciální, např. FASTAPE. Samostatnou kapitolou by mohly být informace o použití lisovacích strojů. Jejich výhodou by, kromě již zmíněného vyššího stlačení, měla být nižší závislost na počasí a nižší ztráty při vybírání siláže. Nevýhodou je vertikální uložení hmoty, a tudíž častější změny kvality siláže než u siláží ze žlabů. Vaky, které se u lisů používají, mají, stejně jako u fólií a plachet pro silážování do žlabů, různé rozměry a různou kvalitu. Lze k nim zakoupit i hermetické uzávěry Poly-Fastener, a odvětrávací ventily. Před proklováním ptactvem ochrání vaky s kukuřicí či mačkaným zrnem sítě Agrinet.
Klíčové informace
– Pro správné vytěsnění vzduchu ze silážované hmoty je velmi důležitá strategie postupu plnění silážních prostor. Čím je hmota sušší a řezanka méně narušená, tím by dusané vrstvy měly být nižší. Optimální výška jedné vrstvy je 15 cm, maximální 25 cm.
– Významným momentem pro dosažení dokonalé izolace silážované hmoty je použití boční plachty (fólie) na silážní stěně. Stačí jen pruh, který izoluje nejméně metr vysokou a zakrývá nejméně metr širokou vrstvu silážované hmoty od stěny žlabu.
– Všechny spoje a okraje fólií (plachet) musí být zatíženy po celé délce s využitím zátěžových pytlů položených jeden za druhým tak, aby se vzájemně překrývaly (plnou část jednoho pytle je nutné pokládat přes prázdnou část toho druhého).
Ing. Radko Loučka, CSc.
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i.
Praha-Uhříněves
Oddělení výživy a krmení hospodářských zvířat
