Pastva v méně příznivých oblastech

Trvalé travní porosty jsou významným krajinotvorným prvkem, který kromě produkční funkce plní řadu mimoprodukčních úloh. Pozitivně ovlivňují vodní zdroje, jsou cenným rezervoárem geneticky různorodých společenstev a v neposlední řadě napomáhají zachovat přirozenou úrodnost zemědělské půdy.

Dodává-li se travním porostům jen minimum energie jednou až dvěma sečemi bez zásahu do drnu, zůstanou ve formě stabilizovaných květnatých luk, u kterých nabývá na významu jejich mimoprodukční role. Při dodání většího množství energie vzniknou pícninářské, nutričně kvalitní a výnosné porosty.
Stupeň a forma využití trvalých travních porostů (TTP) bude vždy závislá na jejich rozloze a potenciálním množství zvířat, která je mohou využívat. Dá se předpokládat, že vedle ploch, které se budou využívat intenzivně pro výrobu mléka a masa, budou i plochy, jež se budou zhodnocovat extenzivně, pro pastvu krav bez tržní produkce mléka (KBTPM) a ovcí, resp. se pro produkci píce nebudou vůbec využívat a bude je nutno udržovat jinak než pastvou.

Plocha TTP a stavy zvířat

Podíl TTP ze zemědělské půdy není v České republice zanedbatelný. Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) bylo v roce 1990 u nás 833 000 ha TTP, z toho 577 000 ha luk a 256 000 ha pastvin.
V roce 1999 byly naposledy TTP evidovány zvlášť jako louky a pastviny (665 000 a 285 000 ha). Od roku 2000 jsou vykazovány jen souhrnně.
V letech 2004 a 2005 představovala výměra TTP 972 000 a 974 000 ha. Další vývoj zastoupení TTP bude, mimo jiné, záviset i na změnách rozlohy orné půdy. ČR má dlouhodobě vysoký podíl zornění zemědělské půdy.
V letech 1990, 2004 a 2005 byly plochy orné půdy 3 232 000, 3 055 000 a 3 047 000 ha, což představuje 75,23; 71,63 a 71,54% zornění. Vzhledem k tomu, že zornění zemědělské půdy je ve státech EU-15 v průměru 54,8 % (Kohoutek a Pozdíšek, 2006), dá se předpokládat, že stávající trend v nárůstu ploch TTP bude pokračovat.
Pastva se řadí mezi nejstarší formy využívání travních porostů, je přirozeným způsobem výživy hospodářských zvířat a jako taková je uplatňována na celém světě. Zpravidla je organizována tak, aby zajistila vysokou užitkovost zvířat, dobré využití spásaných porostů, vysokou produktivitu práce a nízké náklady.
Vedle uvedené produkční úlohy však také plní i mimoprodukční roli, která je obvykle formulována jako péče o krajinu. Jak již bylo uvedeno, při využití travních porostů pastvou je nezbytné nalézt optimální vazby mezi přírodními podmínkami, hospodářskou potřebou a možnostmi společnosti.
V návaznosti na zvyšování ploch TTP však vývoj stavu zvířat, která je mohou využívat, není příznivý. TTP se tradičně využívaly a využívají především přežvýkavci.
V podmínkách ČR hraje rozhodující roli ve využívání TTP především skot. V chovu skotu je v Evropě patrná tendence k poklesu počtu dojnic, k tvorbě větších a produktivnějších stád. Dá se předpokládat, že u této kategorie bude pastva ( jako systém chovu) pozbývat na významu. Proto bude zvyšující se podíl TTP využíván především chovem masného skotu, ovcemi a jalovicemi, stejně jako jezdeckými koňmi, jejichž počet je na vzestupu ve většině zemí EU-15 (Pozdíšek a kol., 2004). K obdobnému trendu dochází i v ČR (údaje ČSÚ, Anonym, 2006, Anonym, 2007). Od roku 1990 do roku 2000 poklesl stav skotu z 3 506 000 na 1 574 000 kusů. Trend v poklesu stavu skotu pokračuje i v současnosti – jeho stavy v letech 2004, 2005 a 2006 byly 1 428 000, 1 398 000 a 1 374 00 kusů. Obdobně jako v Evropě, i u nás došlo k poklesu počtu dojnic. V letech 2000, 2004, 2005 a 2006 byl u dojnic zaznamenán pokles z 547 000 kusů na 437 000, 433 000 a 423 000 kusů.
Naopak u krav BTPM došlo v uvedených letech ke zvýšení stavů z 67 000 na 136 000, 141 000 a 141 000 kusů. Přes zvyšující se stavy krav BTPM je však vývoj této kategorie v ČR nutno hodnotit jako nepříznivý. Stavy krav BTPM jsou totiž v ČR oproti EU-15 velice nízké. Z uvedených údajů je navíc ještě patrné, že v posledním období (2005/2006) ještě došlo ve vývoji stavů ke stagnaci. V roce 2005 byl počet krav BTPM na 100 ha zemědělské půdy 16,5 kusu oproti 26,9 kusu v EU-15 (ekvivalent na úrovni 163 %). Přitom vyjednané stropy početních stavů (kvót) s EU s nárokem na přímé platby (90 300 kusů) byly v roce 2005 naplněny u krav BTPM na 156 % (Kvapilík, 2005).

Přežvýkavci nestačí
Další potenciál ve využití TTP je možno hledat v chovu ovcí a koz.
Chov ovcí, obdobně jako chov skotu, zaznamenal výrazný propad. Od roku 1990, kdy bylo v ČR 430 000 kusů ovcí a beranů, došlo k výraznému snížení jejich stavů. Nejnižší stavy byly v roce 2000, kdy dosahovaly 84 000 kusů. V následujícím období došlo k příznivému vývoji, který byl výsledkem podpůrných a dotačních programů, souvisejících s chovem ovcí zejména v méně příznivých oblastech, i zvyšující se poptávky po skopovém mase a dalších produktech z chovu ovcí a koz.
V letech 2004, 2005 a 2006 byly stavy ovcí a beranů 116 000, 140 000 a 148 000 kusů. I přes tento příznivý trend jsou uvedené stavy v porovnání se státy EU nízké. V roce 2006 činil počet ovcí na 100 ha zemědělské půdy 3,5 kusu, zatímco průměr EU představuje kolem 72 kusů (Anonym, 2007). I přes to stav ovcí v ČR naplňuje stropy početních stavů (kvóty) dojednané s EU (66 733 kusů) na 222 %.
V horizontu posledních let byl zaznamenán i příznivý trend ve vývoji početních stavů koz a kozlů. Stavy koz poklesly od roku 1990 do roku 2004 v důsledku úbytku drobných chovatelů koz ze 40 638 na 11 912 kusů. V posledních letech (2005 a 2006) však je vykazováno plynulé zvyšování jejich stavů – na 12 623 a 14 402 kusů.
Současný trend chovu koz je charakterizován koncentrací chovu do farem specializovaných na výrobu sýrů a dalších produktů z kozího mléka včetně kosmetických přípravků. Ministerstvo zemědělství uvádí, že vzhledem k příznivým půdně-klimatickým podmínkám v ČR i značné výměře dosud málo využívaných horských a podhorských oblastí lze předpokládat nárůst početních stavů ovcí a koz i do budoucna (viz tabulka).
Z dané rozvahy je patrné, že při dodržení uvažovaných parametrů lze chovem přežvýkavců v ČR využít okolo 530 000 ha TTP, což je asi 62 % sklízených ploch (852 000 ha v roce 2005).
Z toho následně vyplývá, že stávající stavy skotu, ovcí a koz neumožňují využít jejich chovem téměř 325 000 ha sklízených ploch TTP, resp. 38 % jejich aktuální výměry. Vypočítaný výpadek stavů přežvýkavců by ve vztahu k využívání TTP nahradilo například zvýšení stavů krav BTPM o 160 000 kusů (na 300 000, to je například 80 % kvóty Rakouska) nebo zvýšení stavů ovcí a koz o 1 080 000 kusů.
A to ještě uvedená úvaha opomíjí fakt, že ČSÚ uvádí celkovou plochu TTP v ČR v roce 2005 v rozsahu 974 000 ha.
To znamená, že v roce 2005 bylo v ČR navíc evidováno 122 000 ha nesklízených ploch TTP. V daných souvislostech je patrné, že se v ČR dostává do rozporu tendence ke zvyšování ploch TTP s tlakem na stagnaci (kvotaci) stavů přežvýkavců. V takové situaci by zákonitě muselo dojít ke zhoršeným podmínkám v ekonomickém i ekologickém využívání TTP.
Význam pastvy roste především v méně příznivých oblastech, označovaných jako Less favoured areas (LFA), kde je chov skotu jinou formou agrární činnosti těžko nahraditelný.
V těchto oblastech jsou trvalé travní porosty nejen potenciálním producentem objemné píce, ale významně se spolupodílí na vytváření kulturní krajiny a na zachování její biodiverzity.
V EU je zařazeno do znevýhodněných oblastí (LFA) asi 52 % zemědělské půdy. Podíl zemědělské půdy v takových oblastech na celkové rozloze zemědělské půdy kolísá podle konkrétních podmínek v jednotlivých státech od 2 % v Nizozemsku do 78 % v Řecku. V Lucembursku dokonce do této kategorie řadí téměř 100 %.
V ČR odpovídá kategorii LFA 45 % zemědělské půdy. EU podporuje ve znevýhodněných oblastech (LFA) extenzívní hospodaření s tím, že zde hospodařící zemědělci jsou finančně odškodňováni za ztráty na příjmech, které jim vznikají v důsledku hospodaření v těchto oblastech.
V posledních letech se v ČR počet žadatelů o finanční příspěvek na hospodaření v méně příznivých oblastech významně zvyšuje. V letech 2004, 2005 a 2006 byly v rámci opatření LFA vyplaceny finanční prostředky 43, 1616 a 8206 příjemcům a v rámci stejného opatření bylo v roce 2006 podáno již 9295 žádostí (Anonym, 2007).

Chráněná území a specifika pastvy

Celkový počet chráněných území podle ČSÚ stoupl v letech 1995 až 2005 z 1733 na 2210 a jejich plocha v uvedeném horizontu vzrostla z 1 188 200 ha na 1 303 800 ha.
Význam ekosystémů travních porostů na těchto lokalitách spočívá mimo jiné v tom, že mají zásadní význam pro zachování biodiverzity. Jsou to společenstva odpovídající přírodním poměrům, zachovávají cenné typy společenstev s chráněnými, ohroženými či fytogeograficky významnými druhy.
V oblastech vyžadujících ochranu je proto často funkce travních porostů naprosto nezastupitelná.
V rámci managementu, který je na těchto lokalitách v posledních letech realizován, zaznamenává pastva, a to především pastva ovcí, přímo renezanci. Z hlediska aplikace pastvy v chráněných územích, kde je vždy jejím úkolem udržení žádoucí biodiverzity na pasené lokalitě, je nejdůležitější stanovit optimální pastevní zatížení těchto ploch, a to tak, aby v důsledku neúměrného zatížení přepásané plochy nedocházelo k ochranářsky nežádoucím změnám vegetace.
V dané souvislosti je třeba především zohledňovat skutečnost, že pastva zvířat v chráněných oblastech má specifický charakter, protože její prioritou je stabilizace stanovištně odpovídajících biocenóz. Při hodnocení pastvy v chráněných oblastech však není tato zásada vždy dodržována. Například Hejcmana aj. (2002) se domnívají, že výsledky badatelů z řad zemědělců jsou pro management chráněných území málo využitelné, protože jsou zaměřené především na množství, kvalitu biomasy a živočišnou produkci. Konstatují, že rozdílný botanický a zemědělský pohled může vést k mnohým nedorozuměním při obhospodařování zájmových území.
Respektování specifik pastvy v těchto lokalitách by ovšem nikdy nemělo vést k tomu, aby se při ní dostatečně nezohledňovaly i požadavky pasených zvířat.

Extenzivní a intenzivní způsob pastvy

Podstatné je, že v přírodních podmínkách neexistuje ostrá hranice mezi produkčním a tzv. mimoprodukčním využíváním trvalých travních porostů, resp. mezi produkčním a mimoprodukčním významem travních porostů. Ve skutečnosti jde o to, která funkce porostu je považována za primární a která za sekundární.
Zpravidla se jedná o vzájemnou interakci obou rolí s tím, že jedna z nich většinou převažuje. V podstatě záleží na stanovišti, na kterém porost roste (nadmořské výšce, klimatických podmínkách, typu půdy, svažitosti a členitosti pozemků a jejich dostupnosti), na struktuře a zaměření živočišné výroby a na způsobu jeho využití, odvozeném od těchto podmínek.
V daných souvislostech je třeba mít vždy na paměti, že pastevní porosty jsou výrobním prostředkem, který je třeba adekvátně ošetřovat. Forma a intenzita jejich ošetřování je zpravidla ovlivňována řadou faktorů. Rozhodující bude produkční potenciál pastevního porostu, organizace pastvy a zatížení pasené plochy.
Produkční potenciál pastevních porostů bude dán stanovištními a klimatickými podmínkami. Je ho možno ovlivnit především intenzitou využití a hnojením. V poslední době se přechází od intenzivního využívání pastevních ploch na méně intenzivní systémy pastvy. Cílem již není pouze produkce porostu, ale také ovlivnění jeho druhové diverzity a snížení nebezpečí narušení drnu, a tím také eroze.
Přechod mezi extenzivním a intenzivním způsobem pastvy může představovat střídavý systém využívání pastevních porostů, při němž je plocha rozdělena na dvě části. Polovina plochy je od jara využívána jako permanentní pastva. Na druhé polovině plochy je první seč využita ke konzervaci a seč otavy potom přepásána až do konce vegetačního období.
Při tomto systému využívání (ošetřování) pastevní plochy je možné podpořit tvorbu zásobních látek v kořenovém systému a prodloužit vytrvalost porostu se současným zachováním žádoucí produkce píce. Produkci navíc můžeme podpořit hnojením zejména dusíkem. Živiny se samozřejmě do ekosystému dostávají také díky pasoucím se zvířatům.

Permanentní pastva

Mezi extenzivní pastevní systémy patří permanentní pastva.
Zvířata mají od jara až do konce vegetačního období k dispozici celou pastvení plochu. Může se jednat také o celoroční pobyt zvířat na pastvině. Zvířata jsou při tomto způsobu pastvy rovnoměrněji rozmístěna na ploše a snižuje se tím nebezpečí narušení drnu a eroze půdy.
Je-li pastevní píce málo, zejména na jaře, přidává se na určitou dobu další plocha. Jedná se o pojistnou plochu, která může být podle počasí a stavu porostu buď spasena, nebo posečena a zakonzervována.
Ošetřování pastviny bude záviset na stavu travního drnu a celkovém zatížení. Cílem je co nejvíce minimalizovat veškeré zásahy. Na jaře je vhodné provést přísev (přesev) nejvíce poškozených míst. Pro něj se vybírají kvalitní druhy, které rychle vzchází a zapojí poškozená místa. Velmi vhodný je pro tento účel jílek vytrvalý.
Další opatření by měla směřovat k vytvoření hustého travního drnu, resp. podpoře odnožování. Jedním z nich je samotná pastva. Zvířata svojí činností (okus pastevní píce, sešlapávání) přispívají k vytvoření hustého a zapojeného travního drnu.
Další záležitostí je odstraňování nedopasků. Některé bezcenné druhy zastoupené v pastevním porostu zvířata nevyužívají. Takové druhy se mohou na ploše nerušeně rozšiřovat nejenom vegetativně, ale také generativně. Typickým příkladem je například šťovík, jehož vysemenění na pastvině zabrání jen jeho včasné odstranění. Zvířata opomíjí také jinak hodnotné druhy trav, u kterých se po vymetání snižuje chutnost. V této vegetační fázi se navíc zastavuje jejich odnožování, což v konečném důsledku vede ke snížení hustoty travního porostu. Odstraňováním nedopasků je možno snížit riziko zaplevelení pastevního porostu bezcennými druhy a zároveň podpořit hustotu travního drnu. Jinou možností, jak podpořit odnožování trav, je pokosení pastevního porostu na jaře (počátek metání) na výšku 10 cm. Ozimé trávy již poté nebudou vytvářet stébla, ale převážně listové výhony. Kladně bude ovlivněna kvalita pastevní píce. Posečená biomasa (vrcholová část porostu) se navíc vrací do ekosystému jako zdroj živin.
Dlouhodobější stabilita botanického složení a větší protierozní působení se dá očekávat pouze od hustého a dobře odnožujícího drnu. Takový drn je pak odolný vůči poškození sešlapáváním a zabraňuje rozšiřování plevelných druhů. Jako zdroj živin pro porost slouží při permanentní pastvě převážně výkaly zvířat. Případným dalším zdrojem živin mohou být organická hnojiva vyprodukovaná v rámci zemědělského podniku. Využít je možné kejdu nebo chlévský hnůj. Chlévský hnůj je vhodné na pastevní porosty aplikovat v podzimních měsících v dávce 10 až 15 t/ha.
Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Klíčové informace
Travní porost je výrobní prostředek, který je třeba adekvátně využít.
Na stupeň a formu využití travních porostů má vliv celý komplex faktorů.
Tendenci zvyšování ploch trvalých travních porostů neodpovídá vývoj početních stavů přežvýkavců.
Při využívání trvalých travních porostů hraje i nadále rozhodující roli skot, zatímco chov ovcí a koz představuje až další potenciální možnost.
Význam pastvy se zvyšuje především v méně příznivých oblastech.

Doc. Ing. Pavel Veselý, CSc.
Ing. Jiří Skládanka, Ph.D.Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav výživy zvířat a pícninářství
(Seznam literatury je k dispozici u autorů příspěvku.)