Podle tzv. Zelené zprávy ministerstva zemědělství, která zachycuje situaci v resortu v loňském roce, šlo na podporu výzkumu zhruba 760 milionů korun. Je to hodně, nebo málo? O tom tento strohý ekonomický údaj bohužel nic neříká, stejně jako o účelnosti vynaložení zmíněných prostředků a už vůbec nic se z něj nedozvíme o přínosech, jakými podporovaný výzkum obohatil vědecké poznání, natož o tom, co ve své aplikované podobě přinesl zemědělské praxi. Není to ale nic neobvyklého a zdaleka se to u nás netýká pouze resortu zemědělství.
Podle dostupných údajů činí v České republice investice do vědy a výzkumu skoro 1,9 procenta hrubého domácího produktu, což je jen o něco méně než průměr Evropské unie. Peníze, které se u nás utratí za vědu a výzkum, jdou do desítek miliard korun a v porovnání s řadou členských států jsme na tom z tohoto pohledu velmi dobře. Na výzkum tak Česká republika dává větší podíl HDP než například Itálie, Španělsko nebo Řecko. Naopak daleko před námi jsou skandinávské země. I ve srovnání s nimi však máme podle statistik relativně slušný počet vědeckých pracovníků i postgraduálních studentů, ovšem v počtu patentů a jejich uplatnění formou licencí již tak úspěšní nejsme. Navíc i vědci jsou jenom lidé, takže někteří v rámci vědecké činnosti upřednostňují svoje vlastní, často marginální témata, která kromě jejich osobního uspokojení vědě zřejmě mnoho nepřinesou, a svoji roli také někdy hraje obyčejná zištnost.
Recept na to, jak smysluplně a efektivně podporovat vědu, u nás zatím nikdo nenašel. Ne však proto, že bychom neměli k posuzování vědeckých projektů dostatek odborníků, ale možná proto, že k objektivním závěrům je třeba kromě odbornosti také nadhled, osobní nezaujatost, velkorysost a neúplatnost. A právě těchto vlastnosti je v celé naší společnosti čím dál méně.*
