Po stopách sjednocování Evropy

Evropskou unii kritizujeme, že je byrokratická a osobuje si čím dál tím více pravomocí národních států. Dnes s obavami sledujeme vývoj dluhové krize, do níž upadají některé členské země, a řešení, která razí politici. Je ale třeba připomenout, že na samém počátku Evropské unie stála snaha zabránit opakování válek, které se z Evropy rozšířily téměř do celého světa, a tohoto cíle se podařilo dosáhnout.

Dlouhá desetiletí historie Evropské unie od jejího prvopočátku lemuje řada událostí, důležitých summitů, konferencí i různých smluv a jiných dokumentů, které postupně formovaly její charakter do podoby, jakou známe dnes. Není možné v jednom článku postihnout všechny důležité milníky. Pokusíme se zmínit alespoň o některých.
Počáteční pokusy o sjednocení Evropy Počátky útvaru, který dnes nazýváme Evropská unie, spadají do období krátce po druhé světové válce. Důvodem byly zlé zkušenosti z vývoje v poraženém Německu po první světové válce. Již v roce 1946 přišel britský premiér Winston Churchil s myšlenkou spojených států evropských. Reálným krokem ke sjednocování světadílu bylo založení Rady Evropy v roce 1949. Jejím cílem byla těsná spolupráce v hospodářské, politické, sociální, kulturní, vědecké, právní, administrativní i mezinárodně politické oblasti. Neměla však pro svoji činnost velký prostor, a tak se postupně omezila hlavně na boj za lidská práva. Rada sídlí ve Štrasburku a jejím členem se naše země stala v roce 1991. (Nemá nic společného ani s Evropskou unií, ani s Evropskou radou.)
Rodí se první společenství Francouzský politik, diplomat a ekonom Jean Monet se domníval, že další válce mezi Francií a Německem může zabránit spolupráce odvětví spjatých se zbrojením, tedy uhelného a ocelářského průmyslu. Spolu s francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem vypracovali tzv. Schumanův plán, který ministr představil veřejnosti 9. 5. 1950. (Tento den se dnes považuje za vznik Evropské unie.) Plán navrhuje společnou kontrolu nad těžbou uhlí a ocelářským průmyslem. Smlouvu o vytvoření Společenství uhlí a oceli (ESUO) podepsalo v dubnu 1951 v Paříži (odtud Pařížská smlouva) na 50 let Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Belgie. Do té doby suverénní práva zemí rozhodovat o zmíněných odvětvích převzal nadstátní orgán - Vysoký úřad. Účast na projektu odmítla Velká Británie. Nechtěla tehdy nejzávažnější ekonomické otázky, které se jí týkají, předat nedemokratickému a nikomu odpovědnému úřadu.
Politické sjednocení¨se moc nepodařilo V době studené války a skutečné války v Koreji stála západní Evropa před otázkou, jak posílit svou bezpečnost. Dne 27. května 1952 proto podepsaly státy, které již byly členy ESUO, smlouvu o vytvoření Evropského obranného společenství (EOS). Tento projekt Velká Británie sice politicky podpořila, ale opět se jej nehodlala zúčastnit. S plánem na EOS byl spojen projekt Evropského politického společenství (EPS). Návrh smlouvy o něm předpokládal vznik mezinárodní organizace se složitou strukturou a s organizacemi nadnárodního charakteru. Zahrnovaly by soudní dvůr, dvoukomorový parlament, výkonnou radu, radu ministrů, hospodářskou a sociální radu. Nové společenství mělo spojit ESUO a EOS a kromě toho působit i v oblasti zahraniční a hospodářské politiky. V zemích ESUO byl však silný odpor proti tomuto záměru a nakonec jej v srpnu 1954 odmítlo Národní shromáždění Francie.
Římské smlouvy Integrace nadále pokračovala jen v ekonomické oblasti. V červnu 1955 se sešla konference členských zemí ESUO v italské Messině, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí vytvořit dvě organizace - jednu pro společný trh a druhou pro atomovou energii. V roce 1957 představitelé států sdružených v ESUO podepsali v Římě - odtud název Římské smlouvy - smlouvu o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Euroatomu. Spolu se smlouvou o ESUO jsou základními programovými dokumenty evropské integrace. Smlouva o EHS obsahovala důležitá ustanovení o vnější obchodní politice, která vytvořila základ pro společnou obchodní politiku společenství. Jejím cílem bylo zejména vytvoření celní unie, společného trhu zrušením překážek volného pohybu osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy, zavedení společných pravidel hospodářské soutěže, koordinování hospodářské politiky členských států, hlavně zabráněním nerovnováhy v platebních bilancích, vytvoření společných politik ve třech oblastech, a to v zemědělství, zahraničním obchodě a dopravě, postupné sbližování zákonodárství členských zemí a vznik společných institucí. Těmito institucemi byly shromáždění (později Evropský parlament), rada, komise a soudní dvůr. Zároveň byl zřízen Hospodářský a sociální výbor jako poradní orgán pro radu a komisi. Smlouva o EHS zřizovala také Evropský sociální fond, který měl pečovat o zaměstnanost, a Evropskou investiční banku.
V červenci 1964 vznikl Evropský orientační a záruční fond. O rok později přerušila Francie jednání o financování společné zemědělské politiky a začala bojkotovat jednání rady ministrů EHS. Po sedmi měsících bojkotu zaujala Francie své místo v radě výměnou za získání dohody o jejím jednomyslném rozhodování v záležitostech dotýkajících se významných národních zájmů kteréhokoli členského státu. (Prakticky šlo o zavedení práva veta.)
V roce 1967 nabyla účinnosti smlouva o sloučení orgánů všech tří společenství. Od té doby se používal název Evropské společenství (ES). Celní unie byla dobudována k 1. červenci 1968, kdy mezi členskými státy zanikla cla na průmyslové výrobky a do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a vznikl jednotný celní sazebník vůči třetím zemím.
Rodí se dvanáctka V roce 1973 se Evropská společenství rozšířila o tři státy, a to o Velkou Británii, Dánsko a Irsko. Koncem uvedeného roku připravily členské státy ES dokument o evropské identitě. V něm se pokusily o její bližší určení, což podle nich vyžadovalo evidovat společné dědictví, vlastní zájmy, zvláštní závazky devítky a stav sjednocovacího procesu společenství. Dále bylo podle něj třeba zjistit již dosažený stupeň soudržnosti vůči ostatnímu světu a z toho vyplývající odpovědnosti. V roce 1974 začala fungovat Evropská rada složená z hlav států a vlád společenství a předsedy Evropské komise.
V 1979 vstupuje v platnost Evropský měnový systém (EMS). Osm účastnických zemí se zavázalo udržovat výměnné kurzy svých měn v dohodnutém rozpětí. Vznikla evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit).
V lednu 1981 se desátým členem ES stalo Řecko, o pět let později přistoupilo Portugalsko a Španělsko. Zatím se množství hvězdiček na vlajce ES po přijetí každého státu rozrůstalo. Nyní bylo rozhodnuto, že dvanáct zůstane jako konečný počet. Další neoficiální rozšíření společenství představovalo sjednocení Německa v roce 1990.
Od společenství k unii V roce 1982 předložili ministři zahraničních věcí Itálie Emilio Colombo a Německa Hans-Dietrich Genscher návrh evropského aktu. Tato iniciativa vedla k tomu, že summit, který se v roce 1983 konal ve Stuttgartu, vydal slavnostní deklaraci o Evropské unii a zároveň rozhodl, aby se politické a ekonomické aspekty bezpečnosti (ne vojenské) zahrnuly do evropské politické spolupráce. V roce 1985 rozhodla Evropská rada na svém zasedání v Miláně vytvořit do konce roku 1992 jednotný evropský trh a svolat konferenci o reformě ES. Výsledkem byla smlouva známá jako Jednotný evropský akt, která byla podepsána v únoru 1986 v Lucemburku a v Haagu a po ratifikaci členskými státy vstoupila v platnost 1. 7. 1987. K dokončení jednotného vnitřního trhu, k němuž mělo dojít do roku 1992, byla postupně přijata řada opatření. Šlo například o sblížení daně z přidané hodnoty, zásada, že produkt vyráběný a prodávaný v jedné zemi společenství může být uváděn na trh i v jiných členských zemích. Byly odstraněny zbylé překážky volného pohybu osob. (Jakékoliv kontroly na vnitřních hranicích společenství zrušila Schengenská dohoda podepsaná v roce 1985 - nepodepsaly ji Velká Británie, Dánsko a Irsko). Volný pohyb služeb zahrnul zejména bankovnictví a pojišťovnictví. Vznikla (v roce 1989) Charta sociálních práv, postupně vycházely přísné normy na ochranu životního prostředí i spotřebitele, rodily se instituce podporující ekonomickou a sociální soudržnost zemí společenství, jako jsou strukturální fondy a Kohezní fond. Mají přispět ke snižování rozdílů v hospodářské vyspělosti jednotlivých regionů. Rada ministrů získala pravomoci, aby rozhodnutí týkající se zavádění jednotného trhu přijímala kvalifikovanou většinou místo jednomyslného souhlasu. To výrazně přispělo k akceschopnosti rozhodovacího procesu. Členské státy se zavázaly koordinovat svou zahraniční politiku a vyvarovat se jakýchkoliv kroků v mezinárodní politice, které by porušily jejich soudržnost v mezinárodních vztazích nebo v mezinárodních organizacích. V únoru 1992 byla v Maastrichtu uzavřena Smlouva o Evropské unii (EU), která vstoupila v platnost 1. 11. 1993. Na jednotný trh navázalo vytvoření hospodářské a měnové unie, která měla být ustanovena nejpozději 1. 1. 1999. Stát, který se stane jejím členem, musí splnit tzv. maastrichtská (konvergenční) kritéria. Čtyři hlavní kritéria zahrnují cenovou stabilitu, stabilitu devizového kurzu, konvergenci dlouhodobých úrokových sazeb, zásady pro veřejné finance. Zásady pro veřejné finance znamenají, že podíl veřejného dluhu nesmí překročit 60 procent a podíl seficitu státního rozpočtu na HDP musí být nižší než tři procenta.
Tři pilíře unie Podstatnými prvky Smlouvy o Evropské unii jsou tři body, které se také nazývají třemi pilíři EU. Jde o Evropské společenství (zahrnující i jednotný trh a hospodářskou a měnovou unii), společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Maastrichtskou smlouvu odmítli v referendu Dánové. Po roce proto, tentokrát již úspěšně hlasovali znovu. Smlouva o EU mohla tedy nabýt účinnosti 1. 11. 1993.
Do konce roku 1992 dobudovala unie jednotný vnitřní trh, a tím až na určité výjimky naplnila ve svém prostoru čtyři základní svobody, a to volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.
V roce 1994 vznikl Evropský měnový institut, který měl posílit spolupráci ústředních bank členských států, koordinovat měnové politiky a připravit Evropský systém ústředních bank. Na madridském summitu Evropské rady v prosinci 1995 se rozhodlo o zavedení jednotné měny s názvem euro k 1. 1. 1999.
Patnáctka a Agenda 2000 V roce 1995 se unie rozšířila o Finsko, Rakousko a Švédsko. Změny ve společné zahraniční a bezpečnostní politice přinesla Amsterodamská smlouva z roku 1997, která vstoupila v platnost 1. 5. 1999. Posílila akční schopnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Členské státy si však nadále zachovaly svoji zahraniční politiku i diplomatická zastoupení, stejně jako bezpečnostní politiku a armády. Mají však výhodu společného postupu. Amsterodamská smlouva se také zabývala otázkou, jak dál v evropské integraci. V některých bodech pozměnila smlouvu o EU i Římské smlouvy. Například upravila systém obsazování komise v neprospěch velkých států, určila velikost kvót pro případy tzv. váženého hlasování. Radě dala oprávnění rozhodovat upravenou kvalifikovanou většinou na rozdíl od jednomyslnosti. Krátce po podpisu smlouvy uveřejnila komise soubor dokumentů s názvem Agenda 2000. Jde o pohled na vývoj EU a její politiku na začátku nadcházejícícho století. Mimo jiné se zabývá i dopady předpokládaného rozšíření na unii, její politiky a finanční rámec (rozpočet). Po přijetí Agendy 2000 upravila unie předsvtupní program Phare (založený v roce 1989 původně jen pro Polsko a Maďarsko) a zavedla se dva nové předvstupní finanční nástroje – Sapard (pro zemědělství a rozvoj venkova) a Ispa (investice zejména dopravě a ekologii).
Startuje euro Na jaře 1998 zahájila unie vyjednávání o vstupu se šesti zeměmi tzv. lucemburské skupiny (Českou republikou, Maďarskem, Polskem, Slovinskem, Estonskem a Kyprem). V prosinci následujícího roku rozhodla Evropská rada na svém zasedání v Helsinkách, že se vyjednávacího procesu zúčastní i dalších šest zemí (tzv. helsinská skupina) – Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Malta a Slovensko.
V prosinci 2000 proběhl summit v Nice, kde EU schválila pravidla, která mají zabezpečit její fungování i poté, co se rozroste o kandidátské země. Podařilo se omezit počet oblastí, v nichž měly členské státy při rozhodování v radě právo veta, nově se rozdělily hlasy v radě i křesla v parlamentu. Bylo rozhodnuto, že od roku 2005 bude mít každý stát v Evropské komisi jednoho komisaře. Smlouva zavedla princip tzv. dvojité většiny (pro přijetí návrhu musí být například 55 procent členů rady reprezentujících 62 procent obyvatelstva EU). Většinové hlasování se podle ní má používat ke schvalování politik EU v oblasti průmyslu a služeb i při posílení spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitra. Smlouvu z Nice v prvním referendu odmítlo Irsko, v opakovaném referendu již prošla.
Dvanáct členských zemí zavedlo 1. 1. 2002 jednotnou měnu euro. Z původní patnáctky ji nepřijalo Švédsko, Velká Británie a Dánsko.
Od vzniku sedmadvacítky k Lisabonské smlouvě V prosinci 2002 proběhl summit v Kodani, na němž unie definitivně rozhodla o rozšíření o deset kandidátských států (Malta, Kypr, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Litva, Estonsko, Lotyšsko), k němuž došlo 1. 5. 2004. Na počátku roku 2007 vstoupilo do unie i Bulharsko a Rumunsko.
Sedmadvacet států se jen velmi těžko na něčem jednohlasně dohodne. Také se nejeví zrovna praktické, když při praxi střídajícího se předsednictví reprezentuje unii každého půl roku jiný představitel jiného členského státu a jiný ministr zahraničí. Vyřešit to měla tzv. ústavní smlouva. Navrhl ji konvent, o jehož ustavení se rozhodlo na summitu v Laekenu. Smlouva chtěla zavést na určité období jmenovaného stálého předsedu Evropské rady, tedy prezidenta unie, dále společného ministra zahraničí a většinu hlasování převést z nutného souhlasu všech na hlasování tzv. dvojí většinou. Souhlasit by musela většina států, které mají zároveň dohromady více obyvatel než zbývající. Tím se mělo zamezit tomu, aby malé státy přehlasovaly velké. Odpadnout mělo právo veta jednoho státu aj. Návrh této ústavní smlouvy neuspěl při schvalováních v referendech v Nizozemsku a ve Francii.
Dalším pokusem o nakročení k těsnější integraci EU je Lisabonská smlouva, která převzala na více než 90 procent zavrženou smlouvu o ústavě. Nejprve ji odmítli a nakonec v opakovaném referendu schválili Irové. K podpisu Lisabonské smlouvy došlo v prosinci 2007 a hlavy všech členských států ji ratifikovaly v roce 2009. Od roku 2010 má tedy podle ní unie svého prezidenta (tím prvním je Belgičan Herman van Rumpoy) a šéfa smlouvou zřízeného úřadu Evropské služby vnější akce, tedy v podstatě ministra zahraničí (je jím Britka baronka Catherine Ashtonová). Smlouva umožňuje členskému státu z EU vystoupit. Mění mimo jiné i hlasovací systém. Ke schválení rozhodnutí je třeba získat podporu 55 procent členů EU, v nichž žije aspoň 65 procent obyvatel unie. Státy ale dostaly možnost pozastavit rozhodnutí pomocí tzv. blokační menšiny. V té mohou být pouhé čtyři z dnešních 27 států EU, pokud v nich ovšem žije alespoň 35 procent obyvatel EU. Změn, které smlouva přináší, je samozřejmě daleko více a celý dokument je, jak už to u unijních materiálů bývá, značně rozsáhlý.