Podmínky úspěchu při senážování

Jen málokterá činnost na farmě vyžaduje tolik týmové práce, pracovního nasazení a správného odhadu jako senážování, resp. silážování. Právě proto, že tak moc záleží na tom, v jaké vegetační fázi se píce poseká, jak rychle zavadne na patřičnou sušinu, jak kvalitně se zpracuje, udusá a izoluje od vnějšího prostředí, je třeba v daný čas dát této práci přednost před jinými.

Odborná terminologie nezná slovo senáž, ale pouze slovo siláž. V praxi se však slovo senáž běžně používá. Senáž je druh siláže vzniklé zavadáním píce. Za senáž se také v praxi považuje siláž se sušinou nad 35 %.
V tomto příspěvku budu záměrně používat termíny senáž a senážování, aby bylo jasné, že je v něm popisována především linka výroby siláže ze zavadlé píce. Mnohé z toho však platí i pro konzervaci pícnin sklízených napřímo, tedy například kukuřice.

Vždy dát přednost kvalitě

Úspěch při senážování lze očekávat jen při fungující senážní lince, kde všechny stroje na sebe navazují, je využita jejich kapacita, ale hlavně, kde jsou splněny požadavky na kvalitní zakonzervování hmoty. Je také třeba si uvědomit, že senážní linka končí, teprve až když je hmota anaerobně zakryta a zatížena.
Mnoho prací na farmě může počkat, senážování ne. Zrání plodin nelze zastavit. Pokud rostliny zestárnou, ztratí svou výživnou a dietetickou hodnotu. Mikrobiální procesy u posekané píce také nelze zastavit. Pokud probíhá fermentace nesprávným směrem, je velmi ztrátová. Při nesprávné fermentaci navíc může dojít k produkci metabolitů, které mohou být zdraví škodlivé.
Výroba senáží vysoké kvality je u skotu prvním předpokladem pro dosažení vysoké produkce mléka a masa. Jednou z největších chyb je podceňovat důležitost některých doporučení, myslet si, že na senážování není co zkazit, že to vždy nějak dopadne. Člověk jen obtížně dovede ocenit rozdíl mezi dobře a špatně udělanou senáží, zvířata však ano.

Jak by měl fungující systém vypadat?
a) linka sklizně a konzervace je dobře zvolena a připravena, technologický postup je přizpůsoben druhu a stavu senážovaného materiálu, použité technice, dopravním vzdálenostem, druhu a stavu skladů, lidem, kteří jsou k dispozici, a v neposlední řadě místním zvyklostem, zákonům a vyhláškám, kterými je nutné se řídit,
b) jeden článek systému navazuje na druhý, a to jak výkonem, tak kapacitou,
c) každý účastník linky je řádně informován a proškolen, ví, co má dělat a umí to udělat,
d) osoba zodpovědná za konzervaci nejen linku operativně řídí, ale její chod také kontroluje,
e) doporučené zásady pro senážování jsou přísně dodržovány (především dostatečné udusání, následně pak rychlé a opravdu anaerobní zakrytí).
Z tohoto výčtu podmínek pro zajištění správné funkce linky sklizně a konzervace je patrné, že nejvíce záleží na:
– týmové práci (kdo sklizňovou linku připraví, kdo sklízí, kdo sklizeň řídí a kontroluje),
– sklízeném materiálu (co se sklízí, jak je to zpracované),
– technickém vybavení (čím se píce sklízí, dopravuje, dusá, rozvrstvuje, čím se aplikují senážní přípravky, kam se píce ukládá, čím se zakrývá a zatíží),
– informacích, znalostech, praxi (jak se co dělá a co je k tomu třeba),
– strategii (jaký způsob sklizně a konzervace se zvolí),
– počasí (makro i mikroklimatických podmínkách).
Jediné, co ovlivnit nelze, je počasí. Kvalita senážovaného materiálu, sestavení týmu, vybavení senážní linky i sestavení strategie na základě informací, znalostí a praxe jsou plně v rukách těch, kterým záleží na tom, aby vyprodukovali kvalitní senáž. Zvolí-li správnou strategii sklizně a konzervace, často je ani to počasí nemůže zaskočit.

Týmová práce

Aby týmová práce v senážní lince fungovala, je třeba, aby ji někdo řídil a každý účastník linky byl řádně informován, co má dělat. Osoba zodpovědná za konzervaci by měla celou linku sklizně a konzervace připravit a projednat ve vedení podniku. Doporučuje se pak svolat ty, kteří budou v lince sklizně a konzervace opravdu pracovat, a vysvětlit jim, proč se co bude dělat, případně si to i prakticky vyzkoušet (například ředění konzervačního roztoku nebo nastavení aplikátoru). Každý, koho se to týká, by měl přesně vědět, kde je co uloženo, kde jsou od toho klíče, jak se to obsluhuje a podobně. Úplně nejlepší je tento rámcový plán napsat na papír a každému z linky ho dát. Občas se totiž stane, že někdo najednou z týmu vypadne a než se za něj sežene adekvátní náhrada, je třeba ho rychle zastoupit,.
Jakmile je sklizeň zahájena, je třeba, aby při ní byl vedoucí linky neustále přítomen, měl by sledovat, kde se co seká, jakým způsobem probíhá zavadání, kde již je třeba sklízet, kolik kterého konzervačního přípravku přidat. Měl by kontrolovat, jak sklizeň probíhá, například zda jsou stroje správně nastaveny (i např. naostření nožů u řezačky), zda nejezdí příliš rychle nebo pomalu, zda se dopravní prostředky nepřeplňují (ztráty na poli), jestli nakladač rozprostírá píci ve žlabu rovnoměrně, je-li dostatečně udusána a podobně. O průběhu sklizně by měl vést pečlivě záznamy a zakládat je, aby je bylo možné později vyhodnotit a poučit se z nich.
Vedoucí linky by měl být člověk rozhodný, s dobrým odhadem a autoritou. Musí se často rozhodovat nepopulárně a dost riskovat, například zda pokračovat ve sklizni i když prší, nebo naopak linku zastavit, protože sušina píce se začíná nebezpečně snižovat. Musí kalkulovat například i s tím, že lidé mohou být v určitý den více unaveni (protože je třeba moc dusno) a mohlo by dojít k úrazu. Lidé by se neměli přetěžovat, ale přitom je třeba, aby právě v tu dobu bylo nasazení největší. Lze to řešit využitím služeb nebo najmutím několika osob jen na tuto práci.
Vedoucí linky by měl jednat rychle, aby případné vynucené přerušení práce senážní linky bylo co nejkratší. Často lze problémy předvídat a na nutnost operativně řešit problémy (např. při změně počasí, poruše strojů, výpadku lidí z důvodu nemoci a podobně) se dobře připravit. Znamená to například mít v záloze starší, ale fungující řezačku, případně mít dohodu o zapůjčení některých strojů se sousedním podnikem. Znamená to například mít připraveny konzervační přípravky a v případě zhoršeného počasí je operativně použít, případně mít s jejich dodavatelem dohodu, že je po zatelefonování, nejlépe ještě týž den, dodá.
Vedoucí linky by měl být v přímém kontaktu s člověkem na řezačce a v senážním prostoru. Osvědčilo se vybavit tyto lidi mobilním telefonem nebo vysílačkou, popřípadě jako spojky využívat řidiče dopravních prostředků.
Někdy je dobré pravomoci delegovat. Například člověk, který zajišťuje naskladňování zavadlé píce do senážního prostoru, má nejlepší přehled o sušině a kvalitě řezanky. Zvlášť dobrý přehled má ten, který hlídá naskladňování řezanky do vaku přes plnicí lis. Podle toho, jak se na vaku tvoří ‘hrby’ a vzduchové kapsy, nebo jak se před noži naskladňovaný materiál ‘zpěňuje’, může usuzovat, zda je třeba linku zpomalit nebo začít sklízet na jiném místě. S využitím mobilu nebo prostřednictvím řidiče nákladního auta může dát obsluze řezačky pokyn ke změně. Bohužel, dost často se setkávám s tím, že právě tento člověk, ačkoliv nejlépe ví, co je potřeba, nechce rozhodovat a přenechává to například agronomovi podniku, který má spoustu jiné práce a nemůže zasahovat operativně.
Vedoucí linky by měl zajistit, aby lidem někdo dovezl pitnou vodu a svačinu.

Sklízený materiál

Každý druh píce má jiné vlastnosti a z toho vyplývají i požadavky na sestavení linky a seřízení strojů. Ideální by bylo, kdyby bylo možné píci sklízet v optimálním vegetačním stadiu, nařezat ji na co nejmenší částice a perfektně udusat. To ale není možné. Stále je nutné přijímat nějaké kompromisy. Nelze začít sklízet, až když je píce v optimálním vegetačním stadiu, protože sklizeň bude nějakou dobu trvat a ke konci již by mohla být píce příliš stará. Zejména kdyby přišlo špatné počasí. Je tedy třeba využít toho, že je třeba právě pěkné počasí, a začít sklízet třeba dva dny před ideálním termínem z hlediska vegetačního stadia.
Obdobně je třeba se rozhodovat v případě sušiny. Kdyby se začala zavadlá píce sklízet, až bude mít ideální sušinu, ke konci sběru by mohla být sušina příliš vysoká. Sběr je tedy třeba naplánovat tak, aby se třeba nejprve sbírala píce z louky, která je na jižní straně svahu a celý den byla na slunci, a teprve potom píce, která byla sice posekána jako první, ale zasychala pomaleji, protože je na severní straně kopce.
Kontrolu sušiny naskladňované píce je možné dělat několika způsoby. Existují na to kontaktní detektory, ale ty jsou dost drahé. Nejjednodušší je koupit dvě infračervené lampy a ‘kupecké’ váhy, asi 200 gramů řezanky zvážit a pak nechat zhruba čtvrt hodin zaschnout na savém papíře mezi lampami. Sušina se vypočítá z úbytku hmotnosti před sušením a po něm. Přesnost je zhruba plus minus dvě procenta sušiny. Pro orientaci to zcela postačuje. Posloužit může i mikrovlnná trouba. Orientační sušinu většinou stanovuje pracovnice na váze.
Každý druh píce vyžaduje jiný způsob práce. Na sekání a zpracování trav se používá žací stroj s prstovým kondicionérem, na vojtěšku a jetel žací stroj s kondicionérem s pryžovými válci. Důležitá je i rychlost pojezdu obraceče a shrnovače, u trav se vyžaduje vyšší rychlost, u vojtěšky a jetele nižší. Obraceče se mohou pohybovat relativně velkou rychlostí (8 až 15 km za hodinu), protože pracují s materiálem, který je ještě dost čerstvý na to, aby u něj docházelo k odrolu a tudíž k poměrně velkým ztrátám na hmotě. Navíc další narušení hmoty je pro zavadání příznivé. Práce shrnovačů by, na rozdíl od obracečů, měla být vůči sklízené hmotě jemnější. Snad i proto bývá jejich pojezdová rychlost téměř o polovinu nižší než u obracečů, a tak jsou často limitujícím prvkem v senážní lince.
Dalším kompromisem je délka řezanky. Ideální pro fermentaci by bylo, kdyby řezanka byla co nejkratší. To by se však neslučovalo s požadavky zvířat. Aby dobře probíhala bachorová fermentace, přežvýkavci vyžadují strukturální vlákninu,
Účinnou pomůckou při přijímání kompromisů je použití silážních přípravků. Při zhoršujících se podmínkách lze pro správný průběh fermentace přidat účinnější silážní přípravek. Ten však také bývá většinou dražší. Je však třeba dodat, že použití silážních přípravků by nemělo nahrazovat technické nedostatky. Tyto přípravky by se měly používat dodáním vhodných bakterií, především pro usměrnění fermentačního procesu a v případě neplánovaného zhoršení podmínek pro senážování.
Velkým kompromisem bývá rozhodování, jak píci naskladňovanou do silážního žlabu rozhrnovat a dusat. Ideální by bylo, kdyby dopravní prostředky vjely do žlabu, vysypaly řezanku a odjely pro další fůru. Řezanka však musí být dobře rozhrnuta a udusána. To ale zabere určitý čas. Pokud je třeba sklízené pole blízko silážního žlabu, návoz hmoty bývá rychlejší, než když je pole několik kilometrů daleko. Rychlost návozu by se však měla přizpůsobit tomu, aby byla píce dobře udusána. Častou chybou totiž bývá, že dopravní prostředky přivážejí píci až příliš rychle a dusání pak není tak intenzivní. Je třeba, aby dusací stroj přejel po jednom místě nejméně třikrát. Upřímně, přizpůsobí se ti, co řezanku navážejí, nebo ti, co řezanku rozhrnují a dusají?
Ve většině podniků se odkládá zakrytí naskladněné píce k senážování na druhý den dopoledne, protože v odpoledních hodinách již na pracovišti není dostatek pracovníků. I to je chyba. Bylo by lepší se například domluvit s řidiči dopravních prostředků, aby po ukončení návozu ještě pomohli natáhnout a utěsnit plachty. Právě první hodiny po skončení navážení hmoty bývají rozhodující. Především proto, že se vytváří oxid uhličitý, který z částečně otevřených silážních žlabů nenávratně unikne do povětří. Přitom oxid uhličitý v senáži významně pomáhá zajišťovat její stabilitu. 

Vybavení senážní linky

Do senážní linky bývá většinou zapojeno poměrně velké množství sklizňových strojů (žací stroje, shrnovače, rozhrnovače, obraceče, řezačky, lisy, baličky), dopravních prostředků, strojů používaných v silážních žlabech k nahrnování, rovnoměrnému rozprostírání a dusání senážované píce, nebo strojů manipulačních (např. handlery pro přemísťování balíků se senáží, jeřáb na přemístění panelů, metače píce, vybírače senáží, různé druhy dopravníků). Požaduje se, aby stroje byly výkonné, spolehlivé, v dobrém technickém stavu a dobře seřízené. V praxi jsou však největší rezervy snad právě v této oblasti.
Trendem současné doby je vyloučit v senážní lince limitující článek, který by rychlost sklizně a naskladňování píce zdržoval. Zemědělci kupují stroje, které někdy až dost převyšují požadovaný výkon a kapacitu. Mají pak jistotu, že sklidí včas a kvalitně. Stroje jsou sice dražší, na druhé straně se však zvýšené náklady na jejich pořízení mnohdy brzy vrátí. Sníží se totiž ztráty, zvýší se kvalita senáží, a tím i užitkovost a zdraví zvířat.  
Použitím nevhodných strojů při sklizni píce a její dopravě do silážních prostor se do senáží zanáší velké množství nečistot. U starých a špatně seřízených dopravních a dusacích prostředků se do senáží dostávají ropné produkty. Obojí podstatně zhoršuje silážovatelnost píce. Velkým pomocníkem je stroj na stlačování senážovaného materiálu zvaný zhutník. Je složen z rámu, v němž jsou zabudována kola z železničních vagonů. V praxi existuje několik jeho variant. Zajímavé je řešení, kde vnější kola jsou velmi blízko obvodu (lze dusat téměř těsně u stěny). Šířka zhutníku by měla být větší než šířka traktoru, který ho tahá.
Dnes již je běžnou součástí vybavení sklizňové senážní linky aplikátor na silážní přípravky.   Způsob aplikace přípravku musí umožňovat jeho homogenní zapravení ke každé částečce krmiva. Používají se k tomu speciální aplikátory jak na rozpustné (tekuté či sypké), tak na granulované přípravky. Velmi důležité je, aby aplikátor byl na řezačce správně namontován a ještě před zahájením sklizně vyzkoušen. Jeho obsluha by měla být dobře seznámena nejen s tím, jak funguje, ale i co dělat, když nefunguje. Obdobné je to i s použitím jiných strojů a přístrojů.
Fóliemi se zakrývá udusaná píce v silážních žlabech, na nezpevněných hromadách, případně v lisovaných hranatých obřích balících skladovaných v blocích (většinou po 36 kusech v jednom bloku). Mívají nejen různou velikost a barvu, ale i kvalitu. Senážovaná hmota se zakrývá dvěma vrstvami fólie. Ta spodní bývá slabší a průhledná – velmi dobře k materiálu přilne. Horní fólie (plachta) je silnější. Barva plachty není pro kvalitu fermentačního procesu a udržení stability senáže rozhodující, ale určitý vliv na kvalitu senáže mít může. Černé plachty pohlcují teplo, což může vést k podpoře teplomilnějších kmenů bakterií, případně i ke kondenzaci par na spodní straně plachty. Doporučuje se používat plachty s jednou stranou bílou a druhou (spodní) černou. Mezi oběma fóliemi se vytvoří vzduchová izolační vrstva, která vyrovnává kolísání teplot a zamezuje zvlhčování senážované hmoty kondenzací par. Rozměry plachet jsou určující pro úplné zakrytí povrchu senáže, překrytí na sebe navazujících plachet by mělo být nejméně 50 cm, rovněž u krajů silážní stavby (stěny) by měla být rezerva (nejméně 50 cm) na dostatečné vzduchotěsné zakrytí senážní hmoty. Všechny spoje a okraje plachet musí být zatíženy po celé délce.
K zatížení je možné používat panely, důlní pryžové pásy, plachty z průmyslové tkaniny, balíky slámy a podobně. Nejjednodušší a nejlevnější je zakrytí celé plochy senážované hmoty ojetými pneumatikami z osobních automobilů. Není to však zakrytí nejlepší. Jako nejlepší se zatím jeví používat k zatížení plachet asi deset kilogramů těžké a asi 1,2 metru dlouhé rukávy naplněné sypkou hmotou, většinou drobnými kaménky nebo štěrkem (písek se nedoporučuje, protože se vyplavuje). Pokládáním plné části pytlů přes tu prázdnou po obvodě plachty a na spojích se zajistí perfektní izolace (mezi pneumatikami, i když se přisunou těsně k sobě, vždy ještě nějakou skulinou může vzduch proudit).

Strategie sklizně a konzervace

Častou chybou je to, že sklizňovou linku přizpůsobujeme technice, která je v podniku k dispozici. Bohužel, většinou s tím nelze nic dělat, protože chybí ochota do této oblasti investovat.
Setkáváme se s tím, že například stroje na sekání, obracení a nahrnování píce bývají zastaralé a málo funkční. Zavadání pak bývá podstatně delší a navíc se do píce dostane spousta prachu, který inhibuje fermentační proces. Cena za to, že se píce nesklidí včas, protože přijde špatné počasí, nebo za to, že senážovaná hmota dostatečně neprokvasí, může být dost vysoká. Pokud se senáž zkazí, je třeba rozhodnout, zda ji zkrmovat, i když se ví, že může zvířatům způsobit vážné zdravotní potíže, nebo vyvézt celý obsah silážního žlabu na hnůj. Často nepomohou ani silné konzervační přípravky. Výdaj na jejich nákup je dalším nákladem, který by nemusel být vynaložen.
Každý článek sklizňové linky by měl navazovat na druhý, a to výkonem i kapacitou. Většinou je limitující shrnování. Řeší se to tak, že se začne shrnovat mnohem dříve, než vyrazí řezačka. Píce pak bývá v řádku nestejnoměrně zavadlá. Lepší by bylo koupit shrnovač s větším záběrem, případně do linky zařadit ještě jeden, třeba i zapůjčený nebo pronajatý ve službě. Zakoupení výkonnějšího shrnovače nic neřeší, pojezdovou rychlost shrnovače nelze zvyšovat. Daleko významnější je píci shrnout do řádku, který je dostatečně široký, kompaktní a provzdušněný. Ten pak rovnoměrněji zasychá a řezačka je lépe využita.
Při rozhodování, jak zorganizovat senážní linku, záleží na mnoha okolnostech. Například, když se použijí u žacího stroje tupé nože, lze předpokládat, že obnova porostu bude pomalejší. Strniště by mělo být nejméně 5 cm vysoké. Sekat by se mělo po oschnutí rosy. Použití kondicionérů je téměř nezbytné, ale rizikové je za deště. Ideální je sekat v odpoledních hodinách, to bývá obsah vodorozpustných cukrů v rostlinách nejvyšší. Se zavadající pící by se mělo alespoň jednou za 24 hodin pohnout. Aplikují-li se silážní přípravky, je nutné občas zkontrolovat, jestli není ucpaná tryska.
Významná je i strategie, kam a jak píci ukládat podle toho, jak se pak bude ze silážních prostor vybírat. Dost často jste vázáni stávajícími rozměry a stavem silážních prostor. Pokud však silážní stavba nemá požadované rozměry, a navíc není v dobrém technickém stavu, je možná lepší povolat službu plnicího lisu a senážovat do vaku, nebo najít nějakou zpevněnou plochu a senážovat na nezpevněnou hromadu (pro tento způsob se vžil název holandský).
Pro stanovení velikosti sila, resp. plochy, kterou by mělo mít otevřené čelo senážní hmoty, aby nedocházelo k přílišnému kažení senáže, je nutné znát počet zvířat a plánovanou spotřebu senáže na kus a den. Zjistíte, do jaké hloubky senáže je vybírač schopen se ‘zakousnout’ (většinou to bývá 30 centimetrů). Máte-li spočítanou plochu odběru, je nutné jí přiřadit konkrétní rozměry, tedy průměrnou výšku a šířku figury naskladněné hmoty. Nejmenší ztráty aerobní degradací jsou při denním odběru senáže po celé otevřené ploše do hloubky asi 30 centimetrů. Množství naskladněné hmoty pak bude závislé jen na délce hromady (figury).
Velmi důležitá je strategie plnění silážních žlabů. Čím je hmota sušší, tím by dusané vrstvy měly být užší. Optimální výška jedné vrstvy je 15 cm, maximální 25 cm. Denně by se mělo do žlabu naskladnit tolik materiálu, aby vrstva byla nejméně 50 cm vysoká. Přeruší-li se plnění, nemělo by se začínat dusáním, ale navezením nové vrstvy. Poslední vrstva by měla být co nejtenčí a ne moc suchá. Doporučuje se ji polít z kropicí konve vodou ředěnou kyselinou propionovou. Ještě lepší je jako poslední vrstvu navézt hmotu zavadlou na nižší sušinu. S tím je ale nutné předem počítat a připravit si ji.
Vaše strategie by také měla být v souladu s tím, co si můžete dovolit z hlediska vyhovění zákonům, vyhláškám a místním zvyklostem, kterými je dobré se řídit. Dejte si například dobrý pozor, aby některý pracovník ve své horlivosti nesklidil pole souseda, abyste včas zajistili úklid zablácené silnice při výjezdu z pole, aby se silážní tekutiny nedostaly do vodoteče a podobně.

Počasí

Počasí ovlivnit nelze, lze ho však předvídat. Agronom by měl být v přímém kontaktu s meteorologickou stanicí a nespoléhat se jen na předpověď, kterou si poslechne při občasném zapnutí rádia nebo televize. Je třeba počítat i s tím, že ve velkém podniku mohou být na různých místech odlišné mikroklimatické podmínky. V zastíněných místech, v mrazových kotlinách či na podmáčených loukách bude píce zasychat mnohem pomaleji než na otevřené prosluněné ploše. Chybí-li patřičné informace o vývoji počasí, je někdy výhodnější sklízet i za deště, než senážní linku přerušit. Přerušení by pak mohlo trvat i několik dnů.

Závěr

Pokusil jsem se v hrubých rysech nastínit, jak by měla vypadat fungující senážní linka. Vždy však záleží na konkrétních lidech a podmínkách. Co je pro někoho výhodou, pro jiného může být nevýhodou. Co jednomu stačí a je s tím spokojen, pro jiného může být pod hranicí minima, případně zklamání. Úspěšný bude ten, kdo dokáže odhadnout, co je v danou chvíli nejlepší udělat, operativně se rozhodnout a své rozhodnutí prosadit a realizovat. Zvyšujte své nároky, nebojte se nových věcí, jděte trochu i do rizika. Hlavně je nutné vyvodit závěry z chyb i z úspěchu. V tom je pokrok, jen tak můžete obstát v tvrdé konkurenci. Bez nových investic je jen velmi obtížné se uplatnit v rychle se měnících podmínkách našeho trhu a přibližování se podmínkách trhu Evropské unie.

Článek byl zpracován jako podklad pro řešení výzkumného záměru MZE – 04.

Klíčové informace

- Volba správné strategie sklizně a konzervace píce je vždy hledáním a nalezením kompromisu mezi danými možnostmi. 
- Správnost volby strategie se pozná podle výše ztrát fermentací a podle výsledných hodnot chemických analýz reprezentativních vzorků senáže. 
- Zůstatky krmiva svědčí o chutnosti senáže, podle užitkovosti a zdraví zvířat lze usuzovat na to, kolik bylo v senáži využitelných živin.

Ing. Radko Loučka, CSc.Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves