Výsadba sazenic révy vinné představuje poměrně náročnou pracovní operaci, při které je nutno dodržet všechny zásady pro dobrý růst sazenic a pro bezproblémové obdělávání vinice po celou dobu její životnosti. Vzniklé nedostatky lze v pozdějším období totiž jen obtížně napravit. Úspěšnost výsadby může být ovlivněna celou řadou aspektů.
Nejdůležitějšími faktory, které ovlivňují úspěšnost výsadby, jsou:
Důkladná příprava pozemku, která u nových výsadeb spočívá v odstranění náletových dřevin, likvidaci plevelů, doplnění zásoby živin a zpracování půdy. Příprava půdy před výsadbou musí být provedena tak, aby povrchová vrstva půdy byla kyprá, bez velkých hrud a umožnila dobré přihrnování půdy k sazenicím.
Volba organizace porostu, kdy je potřebné rozvrhnout orientaci řádků, jejich vzdálenost, šířku úvratí, vzdálenost keřů v řádcích apod. s ohledem na tvar, svažitost a přístupnost pozemku a budoucí nasazení mechanizačních prostředků. Šířku a přímý směr řádků je třeba přesně vytyčit, pro ruční výsadbu se přesně rozměřují a vytyčují i místa jednotlivých sazenic, u mechanizované výsadby je přímost řad, dodržení šířky meziřadí a vzdálenost sazenic dána seřízením a naváděním soupravy,
Termín výsadby připadá v našich podmínkách nejčastěji na podzimní období (od listopadu do zámrazu) nebo jarní období (březen – květen), kdy je v půdě dostatek vláhy a mladé rostliny netrpí suchem,
Výběr kvalitních sazenic a jejich správná předvýsadbová úprava jsou významné z hlediska jejich dalšího vývoje na stanovišti. Jedná se o pořízení dostatečně silných a zdravých sazenic vhodných odrůd i podnoží. Sazenice pro jarní výsadby je nezbytné skladovat při správné teplotě a vlhkosti vzduchu, aby nedocházelo k jejich předčasnému narašení, příp. napadení plísněmi. Po vyskladnění je vhodné sazenice namočit na několik hodin do vody. Před vlastní výsadbou se provádí úprava sazenic, která spočívá v zakrácení kořenové i nadzemní části s jejím případným naparafínováním
Způsob výsadby je ovlivněn především využívaným nářadím a mechanizací. Velkou roli zde sehrává zapracovanost zaměstnanců. Sazenice by měla být uložena svisle nebo mírně šikmo tak, aby byla štěpovaným místem v rovině pozemku. Upřednostňován by měl být způsob výsadby „na vodu“. Snad nejdůležitější však je důkladné utužení půdy v kořenové zóně sazenic, které zabrání jejich zasychání, špatnému růstu či odumření. Tabulka uvádí přehled pracnosti u jednotlivých způsobů výsadby s využitím různého nářadí a mechanizačních prostředků.
Standardní ruční nářadí
Při výsadbě sazenic se využívá ručního nářadí, techniky z kategorie malé mechanizace s motorovým pohonem nebo strojů traktorových.
U menších ploch nebo při podsazování menšího počtu jedinců lze výsadbu provádět pomocí standardního ručního nářadí.
Jedná se o různé typy rýčů, výsadbových klínů a ručních vrtáků (obr. 1). Používání uváděných typů nářadí vyžaduje dostatečnou zručnost a zapracovanost zaměstnance. I přes to je spojeno s vysokou fyzickou námahou, která může být navíc znásobena u těžších půd, nebo u půd s větším množstvím skeletu. V silně kamenitých půdách nelze klíny ani vrtáky používat.
Běžné typy rýčů s dřevěnými násadami jsou dnes často nahrazovány novými výrobky s čepelemi různých tvarů, spojenými s ocelovými, anatomicky tvarovanými násadami a plastovými rukojeťmi. S ohledem na obsluhu není zanedbatelné ani snížení hmotnosti rýčů z původních asi 3 kg na 1,7 kg. Příprava jamky znamená velký přesun půdy (obr. 2), která musí být po vložení sazenice opět přihrnuta, nejčastěji pomocí motyky. Přednosti tohoto způsobu výsadby spočívají v menším zakrácení kořenů a lepším ujmutí a vývoji mladých rostlin.
Výsadbové klíny jsou tvořeny rukojetí, šlapkou a rozšířeným klínem trojúhelníkového průřezu o délce asi 0,4 m, který odpovídá délce sazenice. Jejich hmotnost se pohybuje kolem 7–10 kg. Klín je ve spodní části opatřen naostřenou hranou pro lepší průnik do půdy. Při výsadbě se po zahloubení klínu nejprve vytvoří kónická jamka pohybem do stran. Do ní se vloží sazenice, jejíž kořeny musí být zakráceny na délku asi 20 mm. Po vložení sazenice je k ní nutné přimáčknout půdu opět pomocí klínu zahloubeného těsně vedle původní jamky. Sazenice vysazené tímto způsobem v půdě velmi pevně drží a lze je jen obtížně vytáhnout.
Při práci s ručním vrtákem roste pracnost s vyšší hloubkou zejména v těžších půdách. Požadované hloubky 350–400 mm se dosáhne pouze vícenásobným zavrtáním. Vyšší výkonnost a menší fyzickou náročnost představuje ruční motorový vrták (obr. 3), který je poháněn spalovacím motorem o výkonu 1,5–2 kW. Obsluhu tvoří zpravidla dva pracovníci. Vrták je vybaven rámem pro přesné vedení jamky. Hlavní výhodou je snížení fyzické námahy.
Nesený vrták a hydrovrt
Traktorový nesený vrták má dvojí konstrukční provedení. První představuje obdobu ručního motorového vrtáku, který je ale poháněn hydromotorem od hydrauliky traktoru. Výhodou je pružné spojení vrtáku s traktorem a možnost přesného umístění jamky.
U druhého provedení je vrták upevněn mezinápravově na konzole nebo připojen vzadu na tříbodovém závěsu traktoru. Konzola umožňuje nastavení hloubky i směru vrtání. Jistou nevýhodou je zde požadavek velmi přesného najíždění na vytyčené místo.
Vrták má průměr 100–150 mm a vrtá jamky o hloubce až 0,3–0,5 m. Obecně se u vrtáků za nevýhodu považuje utužení stěn jamky a problematické nasazení v kamenitých půdách, kde může docházet k poškození vrtáku nebo ke ztíženému zahloubení. Vrtáky se používají často i pro stavbu sloupků opěrné konstrukce, hloubka vrtaných jamek je zde 0,8–1 m.
Použití hydrovrtu představuje velmi účinnou, jednoduchou, relativně levnou a spolehlivou metodu výsadby. Souprava je tvořena traktorem, ke kterému je agregována zásobní nádrž na vodu s čerpadlem a několika hadicovými vývody (obr. 4). Běžně se používá upravený nesený nebo návěsný rosič, případně postřikovač.
Na konci každé hadice je připojen injektor s rukojetí a šlapkou (obr. 5). Injektor je tvořen trubkovou násadou o průměru 40–60 mm. Spodní část injektoru je zašpičatělá pro snadnější průnik do půdy a je opatřena štěrbinou, případně příčnou nebo podélnou tryskou pro dávkování vody. Tlak vody vyvíjený čerpadlem dosahuje 0,2–0,4 MPa, do jedné jamky se dávkují 2–4 litry vody.
Při pojíždění soupravy jsou obsluhou ve vytyčených místech pomocí injektorů hloubeny jamky tak, že tlaková voda výrazně usnadní vnikání dolní části injektoru do požadované hloubky 300–400 mm. Do připravených jamek další pracovníci ukládají sazenice. Důležité je zde pečlivé zahrnutí a utužení půdy v okolí kořenového systému i celé sazenice. K utužení půdy se používá nejčastěji dřevěný kolík.
Hydrovrt je běžně využíván také při podsadbě chybějících nebo odumřelých keřů. Obecně ale není příliš vhodný do hůře propustných jílovitých půd, kde se projevuje vyšší utuženost stěn jamky a omezené zasakování vody, které může vést k následnému odumírání sazenic.
Poloautomatické sázeče
Poloautomatické sázeče jsou nejlepším řešením z hlediska racionalizace výsadby (obr. 6). Tyto technicky a investičně náročnější stroje jsou využívány většími firmami, které nabízejí provedení výsadby nových vinic i formou služeb.
Poloautomatické sázeče jsou řešeny jako traktorové nesené, existují ale také jako adaptéry multifunkčních portálových nosičů.
Standardní provedení představují poloautomatické sázeče opatřené rýhovací radlicí a kotoučovým nebo elevátorovým sázecím ústrojím. Používají se také konstrukce sázečů využívajících principu rozevíratelného trychtýře, který po zahloubení do požadované hloubky a mechanickém rozevření ukládá sazenici do půdy.
U sázečů s rýhovací radlicí jsou sazenice pomocí sázecího ústrojí automaticky ukládány do vytvořené rýhy v přesných vzdálenostech, nejčastěji 0,9–1,1 m. Sázecí ústrojí je elevátorové s dvojicemi přítlačných prstů. Do sázecího ústrojí jsou sazenice vkládány obsluhou ručně (kořeny vzhůru), a to přímo nebo pomocí kotoučových či elevátorových zakladačů.
Po uložení sazenice musí být rýha zahrnuta a utužena zejména v oblasti kořenového systému. To zabezpečují prutová utužovací kola, která svými hroty pronikají až ke kořenům sazenic. Přihrnovací talíře a zamačkávací kola pak spolehlivě vytvoří nad sazenicemi hrůbek.
Pohon sázecího ústrojí je většinou odvozen od pojezdových kol sázeče nebo od bubnu s navinutým lankem, které se odvíjí a bubnem otáčí. Oba způsoby eliminují prokluz traktoru a umožňují dodržet přesnou vzdálenost sazenic v řádku. Modernější typy sázečů jsou vybaveny možností elektrohydraulického nastavení rozteče sazenic v řádku i přesné šířky meziřadí.
Pro spolehlivé dodržení přímosti řádku se využívá několika různých způsobů. Nejjednodušší spočívá v napnutí provazu vedle vysazované řady a v jeho kopírování pomocí znamenáku. Jednoduché, ale méně spolehlivé, je vytyčení středu meziřadí pomocí kolíků, na které traktorista najíždí středem traktoru. Moderní a nejpřesnější je navádění traktoru pomocí laseru, kde je principem sledování přesně směrovaného paprsku laserového vysílače odraženého od terče umístěného v přesném vytyčení na okraji řádku.
Pro nasazení poloautomatických sázečů je hlavním předpokladem kvalitní příprava půdy sestávající z rigolace, hlubokého prokypření a urovnání povrchu, což umožní sázecí radlici vytvořit rýhu požadované hloubky. Zároveň musí být před výsadbou povrch pozemku dobře upraven, nejčastěji kombinátorem, tak, aby kyprá povrchová vrstva umožnila přihrnout půdu k sazenicím a vytvořit tak hrůbek.
Výkonnost při použití traktorové soupravy s jednořádkovým sázečem je 800–1200 sazenic za hodinu, to je v závislosti na sponu přibližně 0,2–0,3 ha/h. To odpovídá přibližně 2–2,5 ha za směnu.
Klíčové informace
– U nejmodernějších výsadbových systémů se používají sázecí adaptéry k multifunkčním portálovým nosičům nářadí.
– Konstrukčně využívají stejné principy jako poloautomatické sázeče.
– Jejich předností je dobré dodržení přímosti řádků a možnost kombinace strojové výsadby se závlahou, která je k sazenicím dávkována ze zásobních nádrží.
Doc. Ing. Patrik Burg, Ph.D.,
doc. Ing. Pavel Zemánek, Ph.D.
Mendelova univerzita v Brně,
Zahradnická fakulta v Lednici,
Ústav zahradnické techniky
