15.05.2000 | 12:05
Autor:
Kategorie:
Štítky:

POSTAVENÍ MALÝCH FAREM A KONCEPT STÁTNÍ PODPORY ZEMĚDĚLSKÝCH DOMÁCNOSTÍ S NÍZKÝMI PŘÍJMY V USA

Tento Bulletin VÚZE obsahuje dva příspěvky amerických zemědělských ekonomů, publikované v periodiku Agricultural Outlook, vydávaném Ústavem pro ekonomický výzkum (ERS – Economic Research Service) při Ministerstvu zemědělství USA (USDA). V prvním příspěvku se jeho autoři zabývají charakteristikou úspěšnosti tzv. malých farem, resp. identifikací postupů, které určité části farem této kategorii pomohly k tomu, aby byly úspěšné. Druhý příspěvek je věnován posouzení alternativních způsobů státní podpory zemědělským domácnostem s nedostatečnými příjmy.

Oba příspěvky vycházejí z nové typologie farem v USA, navržené ERS/USDA . Podle této typologie byly veškeré farmy v USA rozděleny do osmi skupin, z toho sedm skupin tvoří rodinné farmy a osmá skupina zahrnuje nerodinné farmy. Nerodinnými, resp. jinými než rodinnými farmami se přitom rozumí nerodinné korporace (nonfamily corporations), resp. společnosti nebo družstva, jakož i farmy provozované najatými manažery.
Rodinné farmy zahrnují pět skupin tzv. malých rodinných farem a dvě skupiny velkých resp. velmi velkých rodinných farem.

Společným znakem pro malé rodinné farmy je objem tržeb nižší než 250 000 USD . Jednotlivé skupiny malých rodinných farem jsou pak vymezeny takto:
1. Limited-resource: omezené zdroje (farmy s omezenými zdroji). Jedná se o malé rodinné farmy s hrubými ročními tržbami pod 100 000 USD, jejichž celková aktiva činí méně než 150 000 USD a celkový roční důchod domácnosti provozovatele farmy je nižší než 20 000 USD. Provozovatelé těchto farem mohou považovat za své zaměstnání činnost na farmě, nebo mohou být zaměstnáni mimo farmu, případně se může jednat o penzisty (důchodce).
2. Retirement: důchodci (farmy osob ve výslužbě). Malé rodinné farmy provozované důchodci (mimo farem s omezenými zdroji, provozovanými farmáři-penzisty).
3. Residential/lifestyle: vedlejší hospodářství obyvatel venkova. Malé rodinné farmy, jejichž provozovatelé mají hlavní zaměstnání mimo zemědělství (nepočítaje farmy s omezenými zdroji, jejichž provozovatelé mají hlavní zaměstnání mimo svoji farmu).
4. Farming occupation/lower-sales: zaměstnání v zemědělství, nižší tržby; malé rodinné farmy, pro jejichž provozovatele je farmaření hlavím zaměstnáním, a jejichž tržby jsou nižší než 100 000 USD (mimo farem s velmi omezenými zdroji, pro jejichž provozovatele je farmaření rovněž hlavním zaměstnáním).
5. Farming occupation/higher-sales: zaměstnání v zemědělství, vyšší tržby; malé rodinné farmy s tržbami mezi 100 000 USD a 249 999 USD, pro jejichž provozovatele je farmaření hlavním zaměstnáním.

Další dvě skupiny rodinných farem se rozlišují pouze podle objemu tržeb.

6. Large family farms: velké rodinné farmy s tržbami v intervalu od 250 000 USD do 499 999 USD.
7. Very large family farms: velmi velké rodinné farmy s tržbami 500 000 USD a více.

8. Poslední, osmá skupina zahrnuje již zmíněné nerodinné (jiné než rodinné) farmy.

Více než 90 % farem v USA patří do kategorie malých. Připadá na ně kolem 70 % obhospodařované půdy a celkových aktiv všech farem. Jejich podíl na produkci je rovněž významný, i když podstatně nižší – necelých 40 %. Zbývající farmy, tzn. velké a velmi velké rodinné farmy a nerodinné farmy, které tvoří dohromady necelých 10 % celkového počtu farem, produkují více než 60 % produkce.

Zemědělské domácnosti, provozující velmi velké, velké a rovněž tzv. malé rodinné farmy s tržní produkcí od 100 000 USD do 249 999 USD (nejvyšší skupina malých farem) získávají podstatnou část svých důchodů z farmaření. Domácnosti zbývajících skupin malých rodinných farem získávají prakticky celý důchod z nezemědělských zdrojů.

Podle expertů z ERS-USDA se malé rodinné farmy vyznačují tím, že za rozhodující kritérium své úspěšnosti nepovažují vytvořený zisk. Je ovšem zapotřebí rozlišovat mezi různými typy těchto farem. Pro první tři skupiny malých farem (farmy s omezenými zdroji, farmy důchodců a vedlejší hospodářství obyvatel venkova) je spojitost mezi farmařením a venkovským životním stylem významnější hodnotou než finanční přínos z vlastní zemědělské činnosti. Pro farmy, které jsou větší a jsou provozovány jako hlavní výdělečná činnost má ovšem prvořadý význam schopnost získat odpovídající příjem.
Z šetření je zřejmé, že v žádné z pěti skupin malých rodinných farem není příjem ze zemědělské činnosti sám o sobě schopný zajistit farmařící rodině slušnou existenci. Teprve u velkých rodinných farem (s ročními tržbami mezi 250 000 USD a 499 999 USD) je jejich průměrný důchod ze zemědělství na úrovni průměrného důchodu domácností v zemi (49,7 tis USD v roce 1997), a při započtení nezemědělských příjmů celkový důchod těchto zemědělských domácností celostátní průměr výrazně převyšuje. Průměrný důchod domácností v případě velmi velkých rodinných farem (tržby od 500 000 USD výše) pak díky relativně vysokým příjmům ze zemědělství několikanásobně převyšuje průměrný důchod amerických domácností.
Ing. E. Divila, DrSc.

Co činí malou farmu úspěšnou?

Farmy a farmářské rodiny zůstávají mocnými symboly americké kultury. Zatímco ekonomika většiny míst v USA není na zemědělství závislá, otázka přežití rodinných farem i nadále vyvolává silnou reakci veřejnosti, zejména v obdobích, kdy je zemědělský sektor v nouzi. Pro velkou část veřejnosti je pojem rodinná farma synonymem malé farmy.
Analýza, kterou provedl Ústav pro ekonomický výzkum při ministerstvu zemědělství USA (ERS/USDA) naznačuje, že navzdory pozornosti veřejnosti v nedávné době, která se zaměřila na potíže, s nimiž se potýkají zemědělci na malých rodinných farmách, někteří z nich s úspěchem vyjednávají o současných podmínkách na trhu. Ačkoliv se definice úspěšnosti mohou navzájem lišit, tito zemědělci si vypracovali a přijali metody, které činí jejich malé farmy ekonomicky životaschopnými. Jejich zkušenosti mohou nabízet strategie, jak být úspěšným na malé farmě, které lze přenést do ostatních farem shodného typu.
Zemědělský sektor USA je tvořen velmi rozmanitým souborem podniků a zemědělských domácností, přičemž malý vyjadřuje pro odlišné sociální skupiny občanů různé věci. Během let MZe USA používalo řadu definicí malých farem včetně těch, které se zakládaly na malé výměře půdy, nízkém objemu tržeb a schopnosti farmy uživit jednu rodinu. Avšak rozsah půdy na farmě nemusí nutně být v korelaci s objemem tržeb. Např. farma pouze o několika akrech, která produkuje bobuloviny, může vytvořit velmi vysoké objemy tržeb; naopak, farmy s chovem skotu mohou mít nízký objem tržeb, ačkoliv se rozkládají na mnoho akrech pastvin.
Na základě typologie, kterou vypracoval ERS/USDA, jsou malé farmy obvykle definovány jako zemědělské podniky s tržbami nižšími než 250 000 USD. Zatímco se tak značně rozšiřuje tradiční definice malých farem podle kategorie tržeb, jsou farmy s tržbami pod 250 000 USD málo srovnatelné s ostatními podniky v celkové ekonomice.
Navzdory často prokázaným omezením, která zemědělce čekají v provozech této velikosti, jsou malé farmy i nadále významnou složkou zemědělského sektoru USA. Malé farmy tvoří při svém rozložení ve všech regionech země až 94 % všech amerických farem a představují tak jednu z největších skupin individuálních vlastníků amerických podniků. Ačkoliv velké farmy vyrábějí velké objemy zemědělských produktů, malé farmy se stále podstatnou měrou (38 %) podílejí na hodnotě zemědělské produkce USA a kontrolují většinu (73 %) zemědělských aktiv.
V mnoha malých farmách se chová skot, ale v jedné podskupině malých farem, a to zejména na malých farmách s vyššími tržbami, se spíše pěstují tržní obiloviny. Z těchto podniků pochází většina pšenice, kukuřice, rýže a ostatních krmných obilovin vypěstovaných v USA. Provozovatelé malých farem jsou také držiteli velkého podílu zemědělské půdy v USA a jsou klíčovými účastníky v určitých ekologicky zaměřených vládních programech jako např. v Programu na ochranu životního prostředí a Programu na ochranu mokřadů.
Farmy mohou vyhovovat definici ERS/USDA malých farem (tržby pod 250 000 USD) z celé řady důvodů. Pro někoho může farma sloužit především jako sídlo spíše než jako zdroj příjmu. Někteří provozovatelé záměrně snižují rozsah svého zemědělského podnikání, když odejdou do důchodu. Pro jiné může farma zajišťovat významnou část příjmu domácnosti, resp. významný zdroj zaměstnání. Některé farmy zůstávají malé, protože mají omezené zdroje.

Definice úspěšných farem

Při hledání definice úspěšnosti si analytici ERS/USDA uvědomovali, že ne všichni farmáři mají shodné cíle – pro své zemědělské podniky, sebe samé nebo pro své domácnosti. Jedna rodina se může zaměřit na rozšiřování svého zemědělského provozu peněžními spekulacemi se svým majetkem, zatímco jiná rodina může životní styl na farmě považovat za adekvátní kompenzaci nízkého zemědělského příjmu. Každá typologická skupina má mezi provozovateli malých farem a jejich domácnostmi případy zemědělských rodin, které provozující úspěšné zemědělské podniky na základě svých vlastních definicí úspěchu.
Během šetření v rámci Studie řízení zemědělských zdrojů (Agricultural Resource Management Study - ARMS), kterou provedlo MZe USA, byli farmáři požádáni, aby zvážili význam vybraných měřítek ”úspěšnosti”. Ta zahrnovala:
- farma zajišťuje odpovídající příjem, aniž by bylo třeba pracovat mimo farmu,
- farma zajišťuje venkovský styl života,
- farma by byla schopna přežít nepříznivé tržní nebo povětrnostní podmínky,
- zvyšují se hrubé tržby,
- zvyšuje se majetková hodnota (hodnota aktiv),
- zvyšuje se obhospodařovaná výměra,
- farmu lze předat následující generaci.

Pro ty, kdo hospodaří na farmách s omezenými zdroji, jsou v důchodu nebo žijí na rezidenčních farmách kvůli životnímu stylu bylo důležitější, aby farma zajišťovala venkovský životní styl spíše než odpovídající příjem. Na větších farmách a tam, kde zemědělství je hlavním zaměstnáním, se význam přesouvá ke schopnosti farmy zajistit pro rodinu odpovídající příjem.

Většina ekonomů by však vzhledem k těmto rozdílným měřítkům a definicím úspěšnosti konstatovala, že úspěšné jsou ty farmy, které prosperují na základě produkčních, manažerských a finančních měřítek. Dobrá výkonnost v tomto kontextu znamená, že podnik má nízké výrobní náklady a dosahuje zajímavý rodinný příjem. Zaměříme-li se na ”zajímavý rodinný příjem”, koncept dobré výkonnosti se nemusí omezovat pouze na odpovídající výnosy farmy jako podniku. Je tak možno zahrnout i vztah mezi úspěšností farmy jako podniku a blahobytem domácnosti provozovatele farmy.
Farma by musela být vysoce efektivní dokonce i při tržbách 250 000 USD a vyšších, aby samotný podnik zajistil pro rodinu odpovídající příjem. Průměrný příjem zemědělské domácnosti v roce 1997 dosáhl výše 52 347 USD, což bylo poněkud nad průměrem 49 692 USD pro všechny americké domácnosti. Průměrný příjem zemědělské domácnosti byl ve skutečnosti po mnoho let na stejné úrovni jako příjem průměrné americké domácnosti, neplatilo to však bez příjmu ze zaměstnání mimo zemědělství. Zemědělské domácnosti mají stejně jako většina amerických domácností rozmanité zdroje příjmů, a dokonce domácnosti větších farem mají v průměru podstatný příjem ze zaměstnání mimo zemědělství. Většina malých farem má tržby mnohem nižší než 250 000 USD, takže nepřekvapuje, že na malých farmách pochází z nezemědělských zdrojů vyšší podíl průměrného příjmu domácností, než je tomu v případě větších farem.
Při analýze způsobů hospodaření, jimiž se vyznačují úspěšné malé farmy, se ERS/USDA zaměřil na obě skupiny malých farem, kde zemědělství je hlavním zaměstnáním provozovatele (farmy s vyššími tržbami a s nižšími tržbami). Jelikož zemědělské výdělky tvoří vyšší podíl celkového příjmu domácnosti u farem s hlavním zaměstnáním v zemědělství než u ostatních typů malých farem, vztahovala se ekonomická měřítka úspěšnosti. zvláště na ně.
Data na úrovni farem, která shromáždilo MZe USA prostřednictvím ARMS, umožnila ve vybraných kategoriích identifikovat zemědělské podniky s nejvyšší výkonností při použití standardních měřítek příjmu nebo rentability a struktury nákladů. Seřazení farem nebo jejich rozložení od vysokých k nízkým výnosům nebo od nízkých k vysokým nákladům poskytlo základnu pro určení vysoce výkonných farem.
Analýza je svým rozsahem celostátní, ale vychází z dat pouze pro jediný rok 1996, který mohl ovlivnit charakteristiku a srovnání konkrétních oblastí resp. výrobních typů farem, pro něž rok 1996 nebyl typickým rokem.

Charakteristika úspěšných farem

Nejvýkonnější farmy (úspěšné farmy) byly definovány jako farmy, které se nalézají v horní čtvrtině žebříčku příslušné kategorie malých farem, seřazených buď podle výnosů z aktiv nebo koeficientů provozních výdajů. Nejvýkonnější farmy v každé kategorii malých farem byly při použití obou standardů zjištěny ve všech hlavních komoditních skupinách a ve všech regionech, ačkoliv nejvýkonnější farmy z různých kategorií farem měly tendenci se koncentrovat do výroby určitých komodit.

Zatímco mnoho drobných farmářů se zaměřuje na skot jako svou hlavní komoditu, farmáři v horní čtvrtině žebříčku rozdělení podle výnosů z aktiv patřili do skupiny produkce ostatních tržních obilovin jako kukuřice, sóje, a jiných obilovin než pšenice a ostatních plodin jako zeleniny, ovoce, ostatních polních plodin (které se neuvádějí samostatně), a dále se specializovali na školkařství a skleníkové plodiny. Ve skupině s vyššími tržbami se farmáři nejčastěji specializovali na ostatní tržní obiloviny, nikoliv na skot. Vyšší podíl farem s nejvyšší výkonností v kategorii s vyššími tržbami náležel spíše k této specializaci než k ostatním specializacím (včetně ostatních plodin, skotu, jiného živého inventáře a pšenice). Protože se jednalo o analýzu výsledků jednoho roku, nedávná finanční situace farem na planinách, (zejména severních) může ovlivňovat to, zda obilnářské farmy mají i nadále dominantní postavení v kategorii úspěšných farem.
Pro malé nejvýkonnější farmy je charakteristická úspěšná aplikace tří rozhodujících strategií řízení: použití výrobních strategií, které kontrolují náklady, aktivní marketing produktů a přijetí efektivních finančních strategií. Jedním z hlavních rysů farem s nejvyšší výkonností je kontrola variabilních, fixních nebo ekonomických nákladů (které zajišťují výnos z neplacené pracovní síly, strojů, zařízení a ostatních aktiv používaných ve výrobě). Kontrola vstupů vede k nižším nákladům na jednotku produkce, a tedy i k vyšším ziskům na jednotku produkce. Udržování fixních nákladů (jako jsou splátky hypoték nebo náklady na vybavení) na nízké úrovni pronájmem půdy nebo strojů umožňuje flexibilitu podle měnících se tržních podmínek.

Výrobní strategie provozovatelů malých farem s nejvyšší výkonností a provozovatelů ostatních malých farem v jednotlivých sledovaných skupinách je odlišná. Kromě kontroly tradičních výrobních nákladů producenti v horní čtvrtině skupiny farem s nižšími tržbami uváděli, že více než ostatní farmáři v této skupině využívají předem stanovené ceny vstupů, diverzifikaci do dalších odvětví rostlinné nebo živočišné výroby a pronájem půdy, zejména podílnický pronájem. Charakteristiky farmářů s vyššími tržbami byly podobné. Všechny tyto strategie pomáhají farmářům při řízení výrobních rizik. Rovněž je více pravděpodobné, že v obou skupinách farem s vyššími i nižšími tržbami farmáři v horní čtvrtině alokují část své pracovní síly do zaměstnání mimo farmu.
Nejvýkonnější farmy se také aktivně podílejí na odbytu svých produktů. Aktivním odbytem rostlinných a živočišných komodit se obvykle získávají další marže, což zvyšuje zisky na základě lepšího načasování prodejů. Nejvýkonnější farmy v obou sledovaných skupinách používaly s větší pravděpodobností než ostatní farmy v těchto kategoriích marketingové strategie jako zajištění před ztrátou nebo smlouvy o termínových obchodech či opcích, termínové kontrakty o prodeji uzavřené prostřednictvím smluv o odbytu, a rozložení prodejů v průběhu roku. Termínové kontrakty o prodeji uzavřené prostřednictvím smluv o odbytu nebyly pro úspěšné farmy s vyššími tržbami tak výhodné pravděpodobně proto, že se týkaly kukuřice, sóji a obilovin, které se obvykle nevyrábějí na základě smlouvy.

Finanční strategie umožňuje nejvýkonnějším farmám reagovat na změny na trhu. Údaje zjištěné v rámci výzkumu prováděného ERS/USDA dokládají finanční metody relativně nízké intenzity, jako udržování hotovostních a úvěrových rezerv, které fármářům pomáhají čelit neočekávaným poruchám toků hotovosti a využít neočekávané podnikatelské příležitosti. Do studie bylo zařazeno jako finanční strategie pojištění plodin, protože jeho účelem je udržení příjmu a zajištění schopnosti farmy splnit závazky týkající se toků hotovosti. Úspěšné farmy s vyššími tržbami pravděpodobně více než ostatní farmy s vyššími tržbami udržovaly hotovostní nebo úvěrové rezervy a nakoupily doplňkové pojištění odbytu produkce, které doplňovalo základní pojistky proti škodám způsobeným přírodními katastrofami. Ve skupině s nižšími tržbami se finanční strategie nejvýkonnějších farem málo lišila od ostatních farem v této skupině s výjimkou toho, že nejvýkonnější farmy s poněkud větší pravděpodobností využívaly pojištění plodin, a to jak pojištění proti škodám způsobeným katastrofou tak doplňkové pojištění odbytu.

Poučení od úspěšných farem

Vzhledem k rozmanitosti sektoru malých farem a komplexnímu charakteru vztahů mezi podniky, domácnostmi a trhem pro malé farmy je naléhavé, abychom pochopili, o jaké způsoby hospodaření se úspěšné malé farmy opírají. Svůj význam neztratily vyzkoušené strategie jako kontrola nákladů a zvyšování efektivnosti a produktivity. Ale současné ekonomické prostředí si žádá více.
Úspěšná zemědělská činnost si vyžaduje strategie řízení, které se netýkají jen výroby, ale i plánování a kontroly odbytu a finančních aspektů podnikání. Organizace a plánování v této linii mohou vyžadovat novou kvalifikaci, ale farmářům přinesou i větší příležitosti. Analýza v této studii naznačuje, jakou hodnotu má pro dosažení úspěšnosti v současných podnikatelských podmínkách větší důraz na výnosy z řízení podniku spíše než z kapitálu.
Rozmanitost zemědělských provozů se zvyšuje tak, jak nová nařízení týkající se životního prostředí, energetická politika a technologie vedou ke změnám ve způsobech výroby. Aliance, společné podniky, uzavírání smluv a ostatní výrobní ujednání mění způsoby, jakými farmáři mohou organizovat zdroje a očekávané výnosy. Farmáři rovněž reagují na cenové signály diverzifikací skladby produktů tak, aby zahrnovala nejenom potraviny a vlákna, ale také zemědělské produkty pro výrobu paliv, léčiv a pro průmyslové použití.
Identifikace způsobů, které pomohly farmám s velmi rozmanitou strukturou a skladbou produktů, aby byly úspěšné, může být prospěšná pro tvůrce politiky, pedagogy, farmáře a ostatní, kdo musejí rozhodovat o strategii a politice zaměřené na snižování nákladů a na zachování výrobních a finančních zdrojů pro všechny typy malých farem.

Záchranná síť pro zemědělské domácnosti?

Současné nízké ceny klíčových zemědělských komodit v kombinaci s tím, že se podle Zemědělského zákona (Farm Act) z r. 1996 zemědělský sektor může méně spoléhat na vládní programy, vyvolávají základní otázky týkající se hlavních cílů zemědělské politiky a alternativních koncepcí zemědělské záchranné sítě. Většina diskusí o problematice zemědělské záchranné sítě je zaměřena na tradiční nástroje zemědělského programu jako pojištění úrody a přímé kompenzační platby. Zatímco tyto politické nástroje zajišťují podporu příjmů v produkčním zemědělství  v zemědělském podniku  jejich podstata je rozdílná od většiny ostatních forem státní podpory jednotlivců, které se orientují na hospodářskou situaci domácností.
Tento článek ilustruje v obecné rovině několik scénářů státní pomoci zemědělství Uváděné scénáře vycházejí z federálních programů, sloužících k podpoře domácností s nízkými a středními příjmy a z koncepce zajištění určité minimální životní úrovně. Přehled současných programů federální pomoci ukazuje řadu způsobů, jak při využití této koncepce zabezpečit záchrannou síť. Podle těchto příkladů vypracoval ERS/USDA tři scénáře pomoci zemědělským domácnostem na základě rozdílných definicí minimální životní úrovně:
scénář č. 1: regionální průměrný příjem domácnosti;
scénář č. 2: 185 % hranice chudoby;
scénář č. 3: průměrné výdaje domácnosti.
Náklady na tyto tři scénáře v podmínkách roku 1997, což byl pro zemědělství relativně dobrý rok, se zjišťovaly jako kumulativní rozdíl mezi příjmem každé zemědělské domácnosti (který zahrnuje i veškeré přímé platby od státu) a příslušnými prahovými hodnotami. Je předložen i čtvrtý scénář, který vychází z úrovně kompenzace, jež zajistí, aby samostatně výdělečně činní zemědělci získali za svou práci a podnikatelskou činnost odpovídající důchod.
Jakákoli diskuse o vládních programech, které pomáhají zemědělcům, by musela obsahovat nejenom úvahu o politických cílech, ale také uznání různorodého charakteru zemědělského sektoru. Neexistuje reprezentativní farma a dopady programů by se lišily v závislosti na jednotlivých charakteristikách farem.
Ve snaze zachytit ekonomickou a geografickou rozmanitost současného zemědělství vypracoval ERS/USDA v roce 1999 typologii farem jakož i regionální členění. Typologie farem bere v úvahu nejenom velikost zemědělského podniku, ale také to, zda zemědělství je hlavním zaměstnáním daného provozovatele; regionální schéma zobrazuje geografickou specializaci v produkci komodit. ERS/USDA použil tato schémata klasifikace farem ke srovnání čtyř alternativních scénářů záchranné sítě, pokud se jedná o náklady, distribuci dávek pro zemědělské domácnosti a míry oprávněnosti dostávat pomoc, a dále provedl konfrontaci těchto scénářů s výší a distribucí skutečných přímých plateb od státu zemědělcům v roce 1997. Scénáře nikterak nepředpokládají, zda platby v rámci záchranné sítě jsou náhradou současných plateb zemědělského programu nebo zda se jedná o další platby.

První tři scénáře záchranné sítě – které se zakládají na prahových hodnotách regionálního průměrného příjmu domácnosti, procenta hranice chudoby a průměrných výdajů domácností – byly aplikovány zhruba na 1,7 miliónu zemědělských domácností (80 % všech farem), které zjistila Studie řízení zemědělských zdrojů (ARMS) vypracovaná v roce 1997 MZe USA. V úvahu se neberou podniky klasifikované v typologii farem ERS/USDA jako farmy důchodců a velmi velké rodinné farmy (s hrubými tržbami 500 000 USD a více). První skupina se hospodařením nezabývá už tak aktivně, zatímco druhá skupina má tendenci skýtat obživu více než jedné domácnosti s příjmovou hladinou značně vyšší než zde používaný práh.
Čtvrtý scénář vytvořený v ERS/USDA – na základě kompenzace za práci na farmě a její řízení – se omezuje na zemědělce, kteří mají zemědělství jako své hlavní zaměstnání a jejichž farmy jsou organizovány jako podniky s jediným vlastníkem. V roce 1997 tato skupina zahrnovala zhruba 700 000 farem (36 % z jejich celkového počtu).
Zatímco se tato studie zabývá odděleně dopady na typy farem a na regiony, informace se shromažďují podle regionů a rozložení typů farem v regionech může částečně vysvětlit rozdíly v regionálních dopadech pro daný scénář. Následující analýza nebere v úvahu realizační ani druhotné náklady, které mohou vzniknout v důsledku negativních pobídek, jež vytvářejí programy používající pro získání podpory podobná východiska. Do existujících zemědělských programů se nezavádějí žádné změny ani předpoklady. Příjem zemědělské domácnosti je zde definován jako příjem před zdaněním.

Scénář č. 1:Regionální průměrný příjem domácnosti

Náklady na záchrannou síť podle scénáře č. 1 se výhradně zakládají na překlenutí rozdílu mezi průměrnými příjmy domácností v každém regionu a skutečným příjmem zemědělské domácnosti, který klesne pod tento průměr (definice příjmu zemědělské domácnosti viz dále). Průměrný příjem americké domácnosti v roce 1995 činil podle údajů Úřadu pro sčítání lidu 35 050 USD. Pro získání odhadů regionálních průměrných příjmů byly příjmy v jednotlivých krajích, z nichž je odvozen medián za USA, zatíženy vahami podle počtu domácností v daném kraji a zprůměrovány. K úpravě takto vypočítaných regionálních průměrných příjmů domácností na hodnoty roku 1997 byl použit index spotřebitelských cen (CPI). Odhady nákladů a rozložení dávek v roce 1997 jsou provedeny podle typu farmy a regionu.
Roční náklady na zemědělskou záchranou síť se pro rok 1997 na základě průměrného regionálního příjmu domácností odhadují na 12,5 mld. USD (průměrně 17 275 USD na oprávněnou domácnost). Typologickou skupinou, která by dostala větší část dávek, jsou domácnosti farem s omezenými zdroji a se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami. Náklady tohoto scénáře záchranné sítě byly nejnižší pro typologickou skupinu velká rodinná farma, kdy jejich celková výše dosáhla 260 mil. USD.
Zatímco každá typologická skupina farem obsahovala farmy s příjmy pod prahem záchranné sítě, značně se lišil podíl, který by kvalifikoval pro získání pomoci. Např. při použití tohoto měřítka záchranné sítě se téměř všechny zemědělské domácnosti s omezenými zdroji kvalifikovaly pro získání pomoci. Naproti tomu se pro pomoc kvalifikovalo pouze 17 % velkých rodinných farem. Více než jedna ze tří farem ve skupině označené jako zaměstnání v zemědělství s vyššími tržbami se kvalifikovala pro získání pomoci, ačkoliv se blíží svým diferenčním nákladům méně než skupina rezidenčních farem, kde se pro pomoc kvalifikovalo pouze 29 %. Náklady na zajištění minimální životní úrovně závisejí jak na počtu domácností, které se pro získání pomoci kvalifikují, tak na velikosti rozdílu mezi příjmem domácností a prahovou úrovní.
Náklady na scénář podle regionálního průměrného příjmu domácností byly nejvyšší v oblasti severního půlměsíce a východních vysočin (kde jsou početné farmy s omezenými zdroji resp. farmy se zaměstnáním v zemědělství s vyššími tržbami) a v centrální zemědělské oblasti (nejvyšší hustota farem), které se dohromady podílely téměř na 60 % celkových nákladů na záchrannou síť. Nejnižší náklady na záchrannou síť byly v oblasti pánví a horských oblastí, ačkoliv se zde pro pomoc kvalifikoval vysoký podíl zemědělských domácností v důsledku nízkého příjmu domácností rezidenčních farem. Vysoký podíl oprávněných zemědělských domácností odráží menší příležitosti v ekonomice mimo zemědělství v oblasti pánví a horských oblastí, protože ve většině amerických domácností rezidenčních farem příjem získaný mimo zemědělství více než kompenzuje možný záporný příjem ze zemědělské činnosti. V roce 1997 pouze tři oblasti  severní půlměsíc, jižní pobřežní pásmo, a pánve a horské oblasti  měly více než 50 % farem, které se kvalifikovaly pro pomoc podle tohoto měřítka záchranné sítě.

Scénář č. 2:185 % hranice chudoby

Několik federálních programů pomoci se zaměřuje na domácnosti s příjmy nižšími, než odpovídá 185 % hranice chudoby včetně Programu doplňkové výživy pro ženy, kojence a děti a Národního programu školních obědů a školních snídaní.
V roce 1997 hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu (velikost průměrné zemědělské rodiny) činila 16 400 USD; 185 % této částky se rovná 30 340 USD. Náklady na záchrannou síť podle scénáře č. 2 se zakládají na překlenutí rozdílu mezi 185 % hranice chudoby a skutečným příjmem jednotlivé zemědělské domácnosti, který klesne pod tuto hranici u každého typu farem a v každém regionu.
Roční náklady na tento scénář záchranné sítě se v roce 1997 odhadují na 7,8 mld. USD (v průměru 15 120 USD na oprávněnou domácnost). Při hranici zhruba o 8 000 USD nižší než podle scénáře č. 1 (regionální průměrný příjem domácnosti) byly náklady podle scénáře č. 2 téměř o 5 mld. USD nižší. Podle scénáře č. 2 by pomoc dostávalo zhruba 514 000 zemědělských domácností ve srovnání téměř se 730 000 domácností na hranici regionálního průměrného příjmu domácnosti.
Stejně jako podle scénáře č. 1 by se většina dávek podle tohoto scénáře kumulovala v zemědělských domácnostech patřících do skupiny farem s omezenými zdroji a se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami. Obě tyto typologické skupiny obsahují nejvyšší podíl farem, které se kvalifikují pro získání pomoci, a to 96 % a 45 %.
Průměrné náklady na příjemce jsou nejvyšší ve skupině malé rodinné farmy s omezenými zdroji a velké rodinné farmy, kde v roce 1997 náklady na každého příjemce přesahují 18 000 USD. Tento výsledek může být příznačný pro to, že nízký příjem domácností na farmách s omezenými zdroji je chronické povahy, zatímco u domácností velkých rodinných farem spíše odráží krátkodobý problém hotovostního toku v zemědělském podnikání, kdy všichni jsou závislí na zemědělství jako na svém hlavním zdroji příjmu a více vystaveni ztrátám ze zemědělského podnikání způsobeným špatným počasím a ostatními faktory.
Regionální koncentrace nákladů je obdobná jako výsledky záchranné sítě podle průměrného příjmu domácnosti. Na tři regiony  centrální zemědělskou oblast, severní půlměsíc a východní vysočiny  připadá v roce 1997 více než 50 % celkových nákladů. Nejnižší náklady měly tyto regiony: pánve a horské oblasti, severní Velké planiny a portál řeky Mississippi. Nízké náklady pro severní Velké planiny byly překvapující vzhledem k tomu, že tento region měl nejvyšší podíl farem klasifikovaných jako farmy se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami, a dále v roce 1997 nejnižší průměrný příjem na domácnost ve výši 38 911 USD. Avšak mnoho oprávněných zemědělských domácností v tomto regionu mělo v roce 1997 příjem, který nebyl příliš daleko od 185 % hranice chudoby.

Scénář č. 3:Průměrné upravené výdaje

Náklady na záchrannou síť podle scénáře č. 3 se zakládají na rozdílu mezi průměrnými upravenými výdaji americké domácnosti a skutečným příjmem každé zemědělské domácnosti, který klesne pod danou hranici. Podle Šetření spotřebitelských výdajů činily výdaje americké domácnosti v roce 1996 v průměru 33 797 USD. Avšak výdaje na bydlení a dopravu zemědělských domácností tvoří zhruba polovinu výdajů, které vynakládají americké domácnosti. Ve snaze vyjádřit tuto skutečnost byly průměrné výdaje amerických domácností pro účely této studie upraveny na 25 863 USD. Z této úpravy nevyplývá, že zemědělské domácnosti vynakládají méně na bydlení a dopravu než ostatní domácnosti, ale že se některé z těchto výdajů prolínají se zemědělskou činností.
Celkové náklady na záchrannou síť v roce 1997 založené na průměrných upravených výdajích se odhadují na 6,1 mld. USD (v průměru 13 500 USD na oprávněnou rodinu), což je méně než u scénářů záchranné sítě založených na průměrném příjmu domácnosti a na 185 % hranice chudoby. Podle scénáře č. 3 by se pro pomoc v roce 1997 kvalifikovalo zhruba 450 000 zemědělských domácností (25 % z 1,7 mil. zemědělských domácností zařazených do této analýzy).
Domácnosti zařazené do typologických skupin farmy s omezenými zdroji a se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami se podílely podle tohoto měřítka záchranné sítě více než na 70 % celkových nákladů. Příjmy pod hranicí záchranné sítě mělo 90 % domácností farem s omezenými zdroji a 30 % domácností farem se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami. Naproti tomu pouze zhruba 10 % rezidenčních farem a velkých rodinných farem se kvalifikovalo pro pomoc.
Nejvyšší náklady podle scénáře č. 3 záchranné sítě měly regiony severního půlměsíce a východních vysočin (podle odhadu 1,2 mld. USD a 950 mil. USD). Náklady v regionu severního půlměsíce se kumulují hlavně v zemědělských domácnostech klasifikovaných jako farmy se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami. V regionu východních vysočin se na dvou třetinách výdajů podílejí farmy s omezenými zdroji. V úrodném pásu, pro který jsou charakteristické relativně velké farmy specializující se na jednotlivé plodiny, průměrné náklady na oprávněnou domácnost činí 23 000 USD, což je téměř dvakrát více než v ostatních regionech. Mnohé z těchto farem specializovaných na rostlinné produkty představují velké provozy, které vyžadují zaměstnání provozovatele farmy a rodiny na plný úvazek. Za těchto okolností je zemědělská domácnost zcela závislá na příjmu ze zemědělství.

Scénář č. 4:Průměrný hodinový výdělek osob samostatně výdělečně činných mimo zemědělství

Měřítko záchranné sítě, které se zakládá na průměrném hodinovém výdělku, se konkrétněji zaměřuje na schopnost zemědělských podniků poskytnout vlastníkovi nebo provozovateli odpovídající výnos (spíše než aby se orientovalo na příjem zemědělské domácnosti). Zemědělské domácnosti by měly dodatečný prospěch z příjmů doplňujících příjmy ze zemědělské činnosti.
Podle Běžných šetření obyvatelstva prováděných Úřadem pro sčítání lidu činily v roce 1997 průměrné hodinové výdělky osob samostatně výdělečně činných mimo zemědělství, které nevykonávaly žádnou další práci, 10 USD na hodinu. Náklady na záchrannou síť podle scénáře č. 4 se zakládají na rozdílu mezi průměrným hodinovým výdělkem osob samostatně výdělečně činných mimo zemědělství a odhadem hodinového výdělku provozovatelů farem, kteří jako své hlavní zaměstnání uvádějí zemědělství a jejichž výdělek klesl pod hodnotu průměru. Pro výpočet rozdílu v pracovních příjmech, který se používá pro provedení odhadu nákladů a distribučních efektů, se tento rozdíl v hodinové mzdě vynásobí počtem hodin, které ročně odpracuje každý oprávněný provozovatel farmy, a je agregován podle typu farmy a regionu. Tento scénář nezahrnuje rezidenční farmy a zhruba 77 % farem s omezenými zdroji, které neuvádějí zemědělství jako své hlavní zaměstnání.
Roční náklady na záchrannou síť podle výdělků dosahují 10,4 mld. USD (průměrně 19 915 USD na oprávněnou farmu); pro získání pomoci se kvalifikují téměř tři ze čtyř farem. Mezi jednotlivými typologickými skupinami farem nejvyšší náklady podle tohoto scénáře vyžadovaly zemědělské podniky se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami, a to 6,7 mld. USD. V této skupině se pro pomoc kvalifikovala většina farem (86 %), které byly na druhém místě pouze za skupinou farem s omezenými zdroji, kde 98 % provozovatelů farem (se zemědělstvím jako hlavním zaměstnáním) vydělávalo méně, než je prahová hodnota záchranné sítě 10 USD na hodinu. Průměrné náklady na příjemce se pohybovaly od 14 000 USD u farem s omezenými zdroji do téměř 24 000 USD u kategorie farem se zaměstnáním v zemědělství s vyššími tržbami.
Více než na 40 % nákladů na záchrannou síť podle výdělků se v roce 1997 podílely dva regiony  centrální zemědělská oblast a severní půlměsíc. Tyto regiony zahrnovaly 36 % zemědělských podniků se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami. Průměrné náklady na příjemce se pohybovaly od 15 000 USD v regionu východních vysočin do více než 23 000 USD v regionech severní Velké planiny a pánve a horské oblasti. Nejvyšší podíl provozovatelů farem, kteří se kvalifikovali pro pomoc, byl v regionu východních vysočin  88 %.

Srovnání s přímými platbami farmám

V roce 1997 přímé kompenzační platby státu farmám  včetně plateb v rámci smluv o produkční flexibilitě, subvencí půjček a ostatních plateb podle programů  činily celkem 7,5 mld. USD (vyplacených farmářům a majitelům půdy). Pouze jeden ze scénářů zde uvedených  upravené průměrné výdaje  přinesl pro rok 1997 nižší celkové platby. Distribuční efekty podle typu farmy i regionu jsou však překvapivě odlišné. Tyto scénáře nepředpokládají, že platby v rámci záchranné sítě jsou buď náhradou nebo doplňkem běžných plateb podle zemědělských programů.
Federální zákon z roku 1996 o zkvalitnění zemědělství a jeho reformě (Farm Act) ustanovil posun federálních zemědělských programů směrem k vyšší kontrole se strany provozovatelů tím, že odstranil restrikce týkající se zemědělské výměry. Farmáři s historickou základnou pro produkci pšenice, kukuřice, čiroku na zrno, ječmene, ovsa, nezavlažované rýže a bavlny získali právo podepsat smlouvy o produkční flexibilitě. Legislativa zajišťuje farmářům zvláštní platby v sedmiletém období, které se obvykle po několika prvních letech snižují (s výjimkou jejich úpravy následnou nouzovou legislativou).
Zemědělský zákon také stanoví poskytování podpor v případě nízkých realizačních cen u hlavních polních plodin včetně olejnin. Farmáři mají právo na tyto podpory, když vyvolávací ceny v regionu (nebo upravené světové ceny americké bavlny a nezavlažované rýže) klesnou pod vládou stanovenou cenovou úroveň u dané komodity, upravenou pro místní podmínky. Třetí hlavní složkou programů poskytujících přímé platby od státu jsou programy na ochranu životního prostředí, kdy oprávnění farmáři dostávají roční platby na výměru ekologicky citlivé půdy, zahrnutou do těchto programů.
Zhruba 36 % všech farem získalo v roce 1997 od státu přímé platby nějakého typu, přičemž platby na farmu činily v průměru 7 987 USD. Podle typologických skupin se podíl farem, které získaly platby, pohyboval od méně než jedné pětiny farem s omezenými zdroji ke třem čtvrtinám farem se zaměstnáním v zemědělství s vyššími tržbami a velkých rodinných farem.
Podle aplikované koncepce záchranné sítě s alternativními scénáři by se distribuce celkových dávek na základě programů dramaticky změnila. Platby v rámci záchranné sítě by získaly téměř všechny domácnosti farem s omezenými zdroji. I když by dávky získalo nižší procento domácností farem se zaměstnáním v zemědělství s nižšími tržbami než podle současných zemědělských programů, výše platby na příjemce by se zvýšila více než dvakrát. Celková výše plateb v rámci záchranné sítě pro velké a velmi velké farmy v roce 1997 by se rovnala poloviční výši přímých plateb pro tyto kategorie farem.
Regionální výsledky také naznačují, že podle zde popsaných scénářů by zemědělské domácnosti v regionech severní půlměsíc, východní vysočiny, jižní pobřežní pásmo a úrodný pás získaly zpravidla vyšší dávky a vyšší podíl dávek než podle současných programů. Farmy v těchto regionech zpravidla vyrábějí mléčné produkty, hovězí maso, prasata, ovoce, zeleninu a ostatní zemědělské produkty, které nejsou zařazeny do komoditních programů.

Záchranná síť a budoucí zemědělská politika

V této informaci byly diskutovány tři přístupy k záchranné síti pro zemědělské domácnosti, které se zakládají na prahových hodnotách příjmů nebo výdajů, použitých již v jiných federálních programech pomoci, a čtvrtý přístup, který se také zakládá na koncepci minimální životní úrovně. I když otázky související s realizací těchto scénářů se neřeší, mohly by být tyto přístupy k záchranné síti použity současně s určitou formou komoditního programu. Kdyby byl tento koncept záchranné sítě na základě minimální úrovně zaveden jako politika, byla by výše kompenzace pravděpodobně upravena tak, aby odrážela nižší prahové hladiny, než jaké byly použity v této analýze (současné daňové úlevy pro chudé a dávky z ostatních federálních programů pomoci).
Hlavním přínosem aplikace konceptu záchranné sítě v zemědělském sektoru, která se zakládá na podpoře minimální životní úrovně, by byla efektivnost: změny příjmů zemědělských domácností by byly každoročně kompenzovány do určité dohodnuté výše tak, jak se změnily ceny komodit, výše produkce a ostatní faktory.
Nevýhody záchranné sítě tohoto typu vyplývají z možných negativních pobídek pro chování farmářů. Např. farmář nemusí vidět žádnou potřebu kapitálových investic nebo podnikatelských rozhodnutí, která by zvyšovala příjem farmy, protože ví, že záchranná síť poskytuje podporu přiměřeného a spolehlivého příjmu bez rizika. Bez existence záchranné sítě by někteří neefektivně hospodařící farmáři ukončili svou činnost; při existenci záchranné sítě tito farmáři mohou místo toho pokračovat v zemědělské činnosti. Pokud si však společnost přeje, aby tito farmáři skončili (např. protože hospodařili neefektivně), záchranná síť může vést k méně optimálnímu výsledku.
Je zřejmé, že zemědělský sektor je různorodý a že politický předpis typu „jeden vzor se hodí na všechno“ nemůže splnit současně všechny politické cíle. Ale jasné pochopení cílů a stanovení potenciálních příjemců pomoci se musí stát východiskem pro diskuse o budoucí zemědělské politice.

Zpracoval: Ing. E. Divila, DrSc

Zdroj: Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2023 ČTK. Profi Press, s.r.o. využívá zpravodajství z databází ČTK, jejichž obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
crossmenuchevron-down