Výskyt mrtvě narozených selat v rámci poruch reprodukce prasnic je poměrně frekventní a ekonomicky velmi závažný problém související s celou řadou faktorů. Následující text poukazuje na nejčastější příčiny. Zejména v chovech s vysokopočetnými vrhy je třeba očekávat vyšší číslo mrtvě narozených selat. Nejčastěji se pohybuje mezi 3 až 10 %. Hranice, kdy je třeba se začít problémem zabývat, je udávána v rozmezí 7 až 8 %.
Podle doby úmrtí plodů či selat lze kategorizovat na pre-partum – selata umírají několik dní před porodem a nevykazují žádnou insuflaci plic (nedošlo u selete k nadechnutí), intra-partum – selata umírají v průběhu prašení, opět bez plicní insuflace (většinou maternální vlivy) a post-partum – náznaky insuflace plic, ale selhává řádné dýchání. Při této kategorizaci nám napoví vzhled selat a makroskopické posouzení plicní tkáně.
Popisovány jsou jak maternální vlivy, tak vlivy vnější, prostředí a infekční agens.
Pokud se podíváme na praktické zkušenosti s jednotlivými skupinami, lze uvést následující.
Mrtvě narozená selata a neinfekční vlivy
Vyšší počty mrtvě narozených selat jednoznačně dominují u matek s vysokým počtem selat ve vrhu, zejména při porodu posledních selat nebo pokud po vypuzení předchozího selete je interval delší než 30–40 minut, dále také u prasnic na vyšších paritách, nebo naopak u prvních porodů. Vliv má také pomalý průběh porodu či problémy při prašení a významnými kofaktory mohou být špatná kondice prasnic, hypokalcemie, hypoglykemie a další stavy vedoucí k inertia uteri (děložní atonii) a dále hematomy a poškození pupečního provazce. U čistých plemen je zaznamenána tato problematika častěji než u kříženek. Zajímavé zjištění některých studií je, že až 70 % selat jevících se na první pohled jako mrtvě narozená, se rodí plně vyvinutá a dochází k anoxii a úhynu v průběhu prvních minut po porodu. Při pouhém sledování parity prasnic se došlo k závěru, že rizikové jsou zejména první a sedmá a vyšší parita. Překvapivý je také fakt, že při analýze předchozích porodů a výskytu mrtvě narozených selat je pravděpodobné, že tyto matky budou mít opět vyšší počet mrtvě narozených selat v následujícím vrhu. Při hodnocení vlivu technologií ustájení prasnic se obecně problém vyskytuje méně častěji v chovech s volným ustájením oproti boxovému.
Zpráva z Belgie
Velmi zajímavá studie byla provedena pomocí dotazníku v Belgii. V únoru 2007 byl rozeslán dotazník celkem na 250 náhodně vybraných farem s více než 150 prasnicemi. Vyhodnocení bylo provedeno v září 2007.
Byl potvrzen plemenný vliv, kde se předpokládá genetická predispozice, a také částečně odlišný management a prostředí u jednotlivých plemen.
Teplota na porodnách více než 22 OC se také ukázala problematickou. Mytí prasnic teplou vodou vykazovalo 5,8 % mrtvě narozených, žádné mytí 7,7 % a mytí studenou vodou 7 %. Překvapivý byl výskyt mrtvě narozených selat bez přítomnosti dozoru v průběhu porodu (6,5 %) oproti dozoru v průběhu dne (8,1 %). Problém zřejmě tkví v rušení prasnic a jejich stresování v průběhu porodu, kdy bylo samozřejmě prokázáno, že jakýkoliv stres ovlivňuje negativně hladinu oxytocinu, což vede k prolongovanému prašení a následně vyššímu počtu mrtvě narozených selat.
Jiné práce ukázaly, že dozor alespoň po 75 % doby porodu v průběhu prašení výskyt mrtvě narozených snížil (65,7 % vrhů bez mrtvě narozených oproti 46 % bez dozoru). Obecně se uvádí vyšší počet mrtvě narozených selat ve vrzích rozených během dne.
Další práce hodnotila rizikové faktory u 545 postižených prasnic ze 22 chovů, jak na úrovni stáda (velikost, jednotlivé procedury, PRRS statut), tak na úrovni prasnic (plemeno, parita, velikost vrhu, počet živě a předčasně narozených, dále procedury jako indukce porodů, vaginální palpace, podání oxytocinu, tělesné skóre, hodnocené pomocí výšky hřbetního tuku měřené třikrát v průběhu reprodukčního cyklu).
Prevalence v rámci vrhů byla 48,3 % a u jednotlivých vrhů problém dosahoval až 7,5 %. Stáda s klinikou PRRS měla 3,2x vyšší pravděpodobnost zastoupení postižených selat. Dále byl opět potvrzen vliv parity a velikosti vrhu.
Při hodnocení kondice prasnic se porovnávaly tyto tři skupiny:
1. špatná kondice (výška hřbetního tuku méně než 16 mm),
2. dobrá kondice (16–22,9 mm),
3. prasnice s výškou hřbetního tuku více než 23 mm.
Zjistilo se, že nebyl výrazný rozdíl mezi 2. a 3. skupinou, významně vyšší riziko je ale u prasnic ve špatné kondici. Signifikantní je také výskyt problému v předchozím vrhu, kdy více než jedno mrtvě narozené sele v předchozím vrhu indikovalo 2,5krát vyšší pravděpodobnost oproti prasnicím bez výskytu mrtvě narozených selat.
Evidentní je také vliv počasí, riziko mrtvě narozených selat je vyšší v zimních obdobích a během tropických teplot, oproti suchým či deštivým obdobím, a problematické jsou vrhy s jedním a více mumifikovanými plody ve srovnání s vrhy bez mumifikátů, a také vrhy s šesti a méně selaty.
Mykotoxiny
Zde se jedná hlavně o produkty plísní rodu Fusarium prospívající zejména v zrninách při chladném a vlhkém počasí nebo při špatných skladovacích podmínkách.
Mezi nejdůležitější patří T2 toxin a F2 toxin (zearalenon). Výskyt zearalenonu je v našich podmínkách aktuální, kontaminovány bývají zejména pšenice a kukuřice. Poruchy reprodukce se začínají objevovat při kontaminaci krmiva v hodnotách 1 ppm, okolo 20 ppm se objevují vážné poruchy, mimo jiné i výskyt mrtvě narozených selat. Nejvnímavější jsou mladá zvířata (prasničky). Velkou pozornost je zapotřebí věnovat správnému odběru vzorků při monitoringu situace.
Používání oxytocinu sice zkracuje čas prašení a interval mezi porody jednotlivých selat, nicméně při překročení doporučených dávek se zvýšuje počet selat uhynulých v průběhu celého porodu, včetně vyššího počtu mrtvých selat s poškozeným pupečním provazcem. Někteří autoři doporučují jako dostatečnou dávku oxytocinu 10 I. U. na prasnici, vyšší dávky jsou rizikové. Obezřetnosti je třeba také při aplikaci hormonu prasničkám a aplikujeme po vypuzení minimálně prvních tří až čtyř selat.
Mrtvě narozená selata a infekční agens
Obecně se uvádí zhruba 30% podíl infekčních faktorů na celém problému. Do diferenciální diagnostiky bychom měli v našich podmínkách zahrnout minimálně virus PRRS (virus prasečího respiratorního a reprodukčního syndromu), PCV2 (prasečí cirkovirus typu 2), PPV (prasečí parvovirus), v některých případech SIV (virus prasečí influenzy), a také velmi podceňovanou leptospirózu, popř. další. Pro ilustraci můžeme uvést rakouskou práci, která sledovala výskyt jednotlivých infekčních agens u 113 postižených vrhů (mrtvě narozená selata a abortované plody), kdy patogen byl přítomen ve 38,9 % a z tohoto čísla pro mrtvě narozená selata připadlo 69 % a 31 % pro abortované plody.
Zvláště v případě parvovirózy autoři uvádějí, že problematika je aktuální i přes dlouhodobou a pravidelnou vakcinaci. Je zapotřebí dodat, že práce je již několik let stará a dnes může být situace trochu odlišná.
Poruchy reprodukce spojené s PCV2 se popisují zhruba od konce 90. let. Zaznamenávány jsou aborty, mumifikace, nepravidelné přebíhání a mrtvě rozená selata. Vnímavé jsou zejména prasničky a chovy obsahující mladé populace chovných zvířat (chovy s vysokou frekvencí brakace a také např. nově vybudované chovy nebo chovy repopulované). Typické je postižení myokardu, kdy experimentální infekce tento fakt potvrdily a primární tkání pro pomnožení byl fetální myokard. Celosvětově se uvádí podíl PCV2 na poruchách reprodukce v rozpětí 10–40 %.
Působení viru PRRS je spolu s PCV2 ekonomicky nejzávažnějším onemocněním po celém světě, virus je známý zejména svojí vysokou variabilitou, tudíž důležité preventivní opatření, jako je vakcinace, není vždy a v každém chovu 100% účinné na rozdíl od DNA virů (PCV2 a PPV), kde zavedení vakcinace spolu se striktním dodržováním pravidel správného zdravotního managementu přináší velmi povzbudivé výsledky.
Influenza prasat je riziková výskytem horečky u postižených prasnic, čímž může dojít k porodu mrtvých selat. Co se týče leptospirózy, podle sérologických vyšetření víme, že tento patogen mezi prasaty cirkuluje, nicméně abychom mohli situaci přesněji popsat, chybí podrobnější analýzy, podobně je tomu s chlamydiózou. Při diagnostice využíváme nejčastěji přímý průkaz patogenu hlavně u onemocnění PRRS, PPV a PCV2 (PCR a imunohistochemie) nebo sérologie a detekce protilátek (chřipka prasat – odběr párových vzorků, PRRS-monitoring prostých zvířat, hemaglutinačně inhibiční test pro detekci hladiny protilátek při PPV), u leptospirózy lze využít v indikovaných případech obojí. Klíčovým faktory úspěšnosti je výběr vhodných vzorků, jejich dostatečné množství a včasné dopravení do seriózní laboratoře a následná interpretace výsledků.
Klíčové informace
– Pouze systematická a důsledná práce veterinárního lékaře a chovatele vede k úspěšnému odhalení příčiny mrtvě narozených selat. Měli bychom zvážit všechny možnosti a postupovat systematicky od analýzy a vyloučení infekčních agens přes neinfekční faktory.
– Při detailnějším pozorování většinou zaznamenáváme ještě další příznaky v rámci poruch reprodukce (aborty, přebíhání, nízká životaschopnost), popř. problémy i v dalších kategoriích prasat, což může diagnostiku usnadnit.
– Nezbytná je také evidence dosažených užitkových parametrů a jakýchkoliv změn a jejich následná analýza.
MVDr. Tomáš Jirásek,
Mevet, spol. s r. o.
