Bez nadsázky by se dalo napsat, že duben se stal v rámci Evropské unie měsícem vyjednávání o jejím rozšíření o země střední a východní Evropy. Přístupové rozhovory, jak se těmto diskusím v politickém žargonu říká, se přitom začaly orientovat zejména na oblasti rozpočtu a vzájemných finančních kompenzací.
Rozšiřování Evropské unie již ze své povahy není jednorázový krok, ale politický proces vyjednávání, obrušování vzájemných „neústupných“ pozic a konečně také kompromisů. Předpokládaný vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004 naznačuje, že naše země již tímto procesem prošla a konečně se dostává do fáze závěrečné, a zřejmě rozhodující, kdy jde o to, kolik to bude stát a kdo to zaplatí.
Otázka rozpočtu je koncentrací neuralgického bodu celé unie. Jde o to, že politika a hospodaření evropské patnáctky je historicky vystavěno na principu společného hospodaření, jehož východiskem jsou na straně jedné přímé platby členských zemí podle jejich ekonomické síly a na straně druhé solidární přerozdělování takto získaných prostředků podle „sociální“ potřebnosti té které země. Rozpočtové hospodaření unie má již ve své podstatě zabudován rozpor, kdy na jedné straně „bohatí“ chtějí platit co nejméně a „chudí“ získat co nejvíce. Ne náhodou se tak členské země dělí na přispěvatele do rozpočtu a příjemce z něho a ne na hospodářsky samostatné „jednotky“. Je jasné, že kandidátské země, včetně České republiky, budou patřit do čistých příjemců z rozpočtu. Základní motivací pro udržení takového modelu není tudíž rychlá ekonomická výkonnost, ale sociálně ekonomický aspekt trvale udržitelného rovnoměrného rozvoje jednotlivých evropských regionů.
Jakýkoliv program zásadních a rychlých změn tohoto systému, jak se to rádo nastoluje zejména před parlamentními volbami (Českou republiku nevyjímaje), je tak z říše polopravd a otevřených lží, které v podstatě nejsou ničím jiným než zneužitím trvalých rozporů v EU pro krátkodobé politické cíle. To však neznamená, že by bylo potřeba rezignovat na diskusi o těchto otázkách. Jediným reálným a koncepčním prostorem pro tuto diskusi však jsou a zůstávají přístupové rozhovory, které vedou představitelé vládní moci každé z kandidátských zemí a zástupci Evropské komise. Jenom zde je možné vyjednat kompromisy a dosáhnout případné změny.
Přístupové rozhovory v dubnu, jak již bylo uvedeno, vstoupily do své závěrečné fáze, při níž se diskutuje o tom, kolik jednotlivé členské země přispějí do společného rozpočtu, a na druhé straně, kolik za to dostanou zpět. Podle zveřejněných údajů by Česká republika měla po vstupu do Evropské unie získat nárok z tzv. strukturálních fondů (finanční příspěvky sledující rovnoměrný sociální a ekonomický rozvoj jednotlivých regionů v EU) na nejméně 700 milionů eur v roce 2004, o rok později by to mělo být 800 milionů a v roce 2006 přes miliardu. Vychází se přitom z návrhu Evropské komise z 30. ledna, který počítá s tím, že deseti novým členským státům bude v letech 2004 – 2006 přiznáno ve formě závazků 7,067 až 10,350 miliardy eur.
Třetina z této částky má být vyplacena podle pravidel kohezního (vyrovnávacího) fondu, na který mají nárok všechny členské země, jejichž hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele nepřesahuje 90 % průměru Evropské unie. Tyto peníze jsou určeny výhradně na vybudování infrastruktur v dopravě a životním prostředí. Smysl je tedy stejný jako u současného programu ISPA. České republice by přitom měl být z celkové sumy (2,12 až 3,10 miliardy eur) přiznán díl 9,7 až 12,2 %. Naše země by tak mohla počítat s fondy na rozvoj infrastruktur od nejméně 206 milionů eur v roce 2004 po nejvýše 379 milionů v roce 2006.
Zbývajících 70 % prostředků vynaloží Evropská unie ze strukturálních fondů na rozvoj zaostávajících regionů. Pro deset kandidátských zemí to znamená příspěvek od 4,947 miliardy eur v roce 2004 po 7,245 miliardy o dva roky později. Jejich rozdělení se řídí počtem obyvatel, rozlohou, HDP na obyvatele a relativní závažností problémů regionu, zejména strukturálními potížemi v průmyslu a zemědělství a mírou nezaměstnanosti. Česká republika by měla mít nárok na 9,6 % podpor pro regiony, jejichž HDP na hlavu nepřesahuje 75 % průměru celé EU. Je však nutné připomenout, že ve všech případech bude poskytování těchto prostředků záviset na schopnosti připravovat kvalitní projekty a zajišťovat jejich spolufinancování.
Spolufinancování z české strany se má u projektů v rámci strukturálních fondů pohybovat mezi 20 až 50 %. Projekty v rámci kohezního fondu musí být spolufinancovány z dvaceti procent. ČR se zavázala zajišťovat tyto prostředky přímo ze státního rozpočtu, i když Evropská komise připouští spolufinancování z rozpočtů regionů a obcí, v některých případech i ze soukromých zdrojů.
Pokud jde o zemědělství, je důležité vědět, že podle dubnových odhadů, resp. navržených dokumentů Evropská komise nehodlá vůči kandidátům přihlédnout k jejich žádostem o lepší přístup k systému podpory zemědělství a chce nabídnout, aby přímé platby zemědělcům v nových členských zemích činily v prvním roce 25 % úrovně plateb zemědělcům ve starých zemích a aby se rozdíl postupně vyrovnal za deset let. Podle návrhu kandidátům na oplátku nabízí velkoryse koncipované fondy pro rozvoj venkova. Fakt, že kandidátské země opakovaně kritizovaly tento návrh kvůli tomu, že část jejich zemědělců učiní nekonkurenceschopnými, nechce brát komise v potaz.
-pm-
