Od roku 2008 prožíváme globální hospodářskou krizi, která jako z vnějšku přicházející faktor poznamenává i lesní hospodářství jako jiná výrobní odvětví. Krize lesnictví a lesního sektoru, o níž je tento článek, je zcela jiný jev. Zraje už desítky let uvnitř lesnictví a jeho základním problémem jsou novodobé požadavky veřejného zájmu na lesy a otázka, jak se s nimi vyrovnat v souvislosti s rychlým vývojem euroatlantické civilizace.
Švéd Christer Segerstéen, prezident Konfederace evropských vlastníků lesů, to v poselství k Mezinárodnímu roku lesů 2011 vyjádřil velmi pěkně: „Udržitelné lesní hospodářství je životně důležité pro zásoby kvalitní čisté vody, rekreaci a rekreační služby, stejně jako pro ochranu před přírodními katastrofami”. Tohle ovšem už společnost nedostane jako dosud – jako nahodilý samovolný efekt využívání lesů jen k produkci dřeva. Zatímco se rychle rozvíjely veřejné zájmy na lesích, lesní hospodářství zůstávalo jednosektorovým prvovýrobním odvětvím dřevní suroviny jako za dob císaře pána.
Kořeny lesnické krize
Evropské lesnictví se po generace zabývalo lesy především podle původního smyslu lesnictví, tj. jako přírodním obnovitelným zdrojem tržních komodit – především dřeva. Vyvíjelo se však k pojetí trvale udržitelného nakládání s lesy. Ve zkulturněných zemích Evropy bylo totiž nutné nakládat s tímto zde omezeným přírodním zdrojem podle zásad trvalosti, nepřetržitosti a vyrovnanosti výnosu z lesů. Novodobá lesní legislativa proto od 19. století zabezpečovala trvalost existence takových – tedy i dřevoprodukčně a environmentálně funkčních – lesů v krajině. Tak byl uspokojován nejen zájem produkce dřeva, ale i trvalost, nepřetržitost a vyrovnanost jejich samovolných účinků na životní prostředí kulturních krajin a dalších užitečných sociálních efektů vlastních lesům. Za příznivou image lesnictví ve veřejnosti se zasluhovaly jejich samovolné a pro lesní hospodářství beznákladové mimoprodukční funkce (zejména funkce klimatická, půdoochranná, vodní, rekreační, ochrany přírody). Dnes je můžeme označit jako samovolné služby lesních ekosystémů.
Po odeznění bídy II. světové války se civilizační proces začal velmi rychle rozvíjet. Svět se otevíral obchodu v nevídané míře (včetně obchodu se dřevem), měnily se podmínky veškeré výroby, měnily se životní úroveň i životní styl mas obyvatelstva, avšak také jeho životní prostředí. Pro lesní hospodářství se proto objevovaly nové problémy týkající se produkce dřeva i výzvy zcela nového druhu. Jednalo se o to, aby se lesní hospodářství přizpůsobilo požadavkům přelomové doby své historie – aby se kromě produkce dřeva stalo navíc sektorem lesnických služeb zabývajících se řízenými mimoprodukčními funkcemi lesa tam, kde jejich samovolná forma už nedostačovala potřebám společnosti. Jednalo se o restrukturalizaci lesního odvětví národního hospodářství jako řešení krize z přelomového období.
Přístup západní Evropy
Evropské lesnictví se výzvami začalo zabývat rozdílně podle toho, jak byla Evropa rozdělena dvěma mocenskými politickými uskupeními. Představitelé lesnictví západní Evropy si záhy začali všímat předzvěstí globalizace obchodu se dřevem, vnímali nebezpečí ústupu jen dřevoprodukčního sektoru dál na okraj společenského zájmu a hledali pro lesní majetky cesty k upevnění hospodářské stability. V západní Evropě běžela od 60. let minulého století restrukturalizace průmyslových odvětví a ústup zemědělství. Nasnadě bylo rozšíření lesnické hospodářské činnosti vedle produkce dřeva. Na vědomí byla vzata rozšiřující se poptávka společnosti po lepším životním prostředí a po širším využívání lesního prostředí k rekreaci. Poptávka vedla k intenzivnímu hledání cest, jak zabezpečovat nové nakládání s lesy lesnickými službami, které zajistí údržbu lesního prostředí, zesilování existujících nebo i vznik nových efektů environmentálních a sociálních funkcí lesů podle veřejných potřeb – řízených mimoprodukčních funkcí lesa. Šlo o vznik nové lesnické hospodářské činnosti za úplatu, tedy o novou hospodářskou složku v ekonomické struktuře lesního sektoru ponejvíce v souběhu se složkou produkce dřeva.
Tato idea byla propracována v koncepce a do 70. let minulého století i v lesní politiku a v lesní legislativu. Je samozřejmé, že kromě osvěty se rozvíjely kontakty s veřejností, ekonomy a politiky tak, aby konkrétní nabídka lesnických služeb byla přijímána s vědomím hospodářského a sociálního významu pro společnost. Tím se získávala poptávka. Bylo také zajištěno řádné poradenství, které nečekalo v kancelářích, až se někdo přijde poradit, ale pracovalo aktivně v terénu s vlastníky a správci lesů, ukazujíc jim kde, co, proč, jak i za co by mohli nebo měli dělat podle reálné poptávky veřejného zájmu.
Lesnické služby znamenají vklady práce a kapitálu do lesů. Jedním ze základních lesopolitických kroků byla proto diferenciace lesnických služeb podle druhu vlastnictví lesa – pro soukromé lesní majetky bylo zapojení do lesnických služeb záležitostí svobodné volby vlastníka podle toho, bude-li nová hospodářská složka i v jeho zájmu. U lesů státních a dalších veřejných se poskytování lesnických služeb ve veřejném zájmu stalo prioritou a smyslem existence tohoto druhu vlastnictví lesa v demokratickém tržním hospodářském systému.
Přístup východní Evropy
V zemích východní Evropy byl civilizační proces o něco pomalejší. Koncem 60. let uplynulého století však už byly některé požadavky na lesy obdobné jako v západní Evropě – zejména co se týká lesnických služeb rekreačních. Některé požadavky byly dokonce naléhavější – ochrana vodních zdrojů a krajiny před vodním živlem lesnickými službami vodohospodářskými. Od konce 60. let minulého století na to zareagovala výrazně československá lesnická věda. Během 70. let vypracovala systém víceúčelového obhospodařování vodohospodářsky důležitých lesů (celkem 26 procent celkové lesní plochy v Československu) a četné projekty pro úpravu lesů s významnou funkcí rekreační (celkem 23 procent celkové lesní plochy). V Československu bylo tedy známo, kde, co, proč, jak i za kolik by bylo účelné dělat v lesnických službách.
Ačkoliv půda pro lesnické služby byla lesnickými vědami připravená ve výzkumných projektech za desítky milionů korun, došlo ke svérázné situaci: na rozdíl od západní Evropy neměl komunistický režim politickou vůli změnit jednoúčelově výrobní strukturu lesního odvětví.
Nejpatrnější to bylo tam, kde např. dva účelové lesní závody s příměstskými rekreačními lesy neměly sice ani jeden hektar hospodářského lesa a zabývaly se výlučně lesy zvláštního určení, avšak struktura jejich účetnictví zůstala totožná s lesními závody, kde neexistoval zase ani hektar lesů zvláštního určení. Nastala neřešitelná situace, kdy ten lesní závod, který by plnil právně obecně závaznou Instrukci v oboru lesnických služeb, byl by sankcionován podle právních norem pro hospodářskou dřevovýrobní činnost. Byl to u nás zárodek základního krizového jevu přelomového období, tenkrát specificky tuzemského, kde se pokroková koncepce lesnických služeb střetala s klasickým jednoúčelově dřevovýrobním ekonomickým odvětvovým systémem.
Celoevropský krizový jev přelomového období
Tento krizový jev přelomové doby se však během doby stal krizovým jevem celoevropským. Evropské lesnictví se totiž koncem 20. století dostávalo do sféry ideologií, které postupně přicházely z USA od 80. let minulého století. Byla to především ideologie ekonomismu v rámci neoliberální obecné politiky působící podle politologů neodolatelně dynamikou zisku volného trhu podle ekonomické školy Miltona Friedmana a Friedricha Augusta von Hayeka. V západní Evropě pronikal ekonomismus do lesnictví díky již zavedené lesní politice i legislativě velmi pozvolna. U nás byl ihned po převratu 1989 použit jako stěžejní základ nezbytné tuzemské transformace lesního hospodářství. Náš sektor lesního hospodářství tak vlastně pokračoval v původní klasické dřevovýrobní jednoúčelovosti a nevyužil veřejné zájmy na poli lesnických environmentálních a sociálních služeb k restrukturalizaci svého hospodářského systému. Za uplynulých dvacet let se nepodařilo:
- získat pro soukromé lesy přímé platby ze společenského režijního kapitálu za služby lesních ekosystémů a úhrady za vykonané lesnické služby k posilování ekonomické stability lesních majetků,
- využívat lesů státních jako místa prioritní péče lesnickými službami v oblasti environmentálních a sociálních potřeb společnosti.
Charakteristickým rysem ekonomismu a krizovým faktorem pro lesnictví jsou rozpaky kolem smyslu existence tohoto druhu vlastnictví, snahy po privatizaci lesů v majetku státu anebo praktiky vymezení jejich smyslu jako podpory státní pokladny i soukromého podnikání (outsourcing hospodaření s lesy). Aniž by se oficiální politika v nejmenším starala o otázku smyslu existence tohoto druhu vlastnictví lesů, je státní podnik Lesy ČR prezentován zásadně a soustavně jako jeden z výrobních podniků prvovýroby. Neustále řeší jen tuto výrobu a rozdělení zisku z ní. Jako základní nepředkládá otázky komplexní péče o lesy ve smyslu lesního zákona a krytí veřejných zájmů na lesích jako svou prioritu, tedy otázky nakládání s národním bohatstvím, jež je ze zákona nenahraditelnou složkou životního prostředí. Veřejnosti prezentuje jenom výrobu dřevní suroviny jako v dávných dobách. Jestliže by byla “Dřevěná kniha” – objekt silných střetů – brána jako řešení jednoho segmentu aktivit LČR, není co dodávat. Pokud by byla předkládána jako koncepce státního lesnictví, byl by to historický omyl na vzedmuté vlně ideologie ekonomismu. Zcela zvláštní specifikou tuzemské situace je nezájem vlastníků soukromých lesů o snahy získávat přímé platby – i tohle činí srozumitelným důraz, jenž je kladen na to, že obrat v krizi je čistě záležitostí lesnictva samého a tedy osvěty ve vlastních řadách.
Jedním z dalších momentů krize lesnictví přelomové doby, jak se celoevropsky (a u nás zvláště silně) pociťuje, jsou tlaky ideologie fundamentálního environmentalismu, jenž s ideologickou zásadovostí předkládá přímo i nepřímo vize návratu k lesům přírodním a přírodě blízkým na většině plochy lesů bez jakéhokoliv podkladu o vztazích ke kulturní krajině, vlastnickým právům a ekonomickým danostem. A to nikoli jen ústy nadšenců a některých vědců bez odpovědnosti za následky, nýbrž i předními činiteli resortů.
Závěr
Celkově vzato stojí evropské lesnictví na historickém rozcestí, jak na to v letech 2007/2008 poukázali představitelé Mezinárodní organizace lesnických výzkumných institucí (IUFRO). Vedle produkce dřevní suroviny mělo by se profesně zabývat krajinou – environmentálními a sociálními potřebami lidí. Zdá se, že to zůstává bez náležité odezvy lesnictva v soudobé makropolitické situaci. Ironici se domnívají, že se uplatňují základní lidské pudy po zisku za každou cenu, zejména když tu cenu se teprve snažíme zjistit, vkládajíce v to více přání a víry než suchého vědění. Tak to podle filozofů prý odpovídá duchu postmoderní éry – raději má zajímavé spektákly než nudnou exatnost věd.
Podle jedněch odborníků jde o normální průběh ekonomického systému v duchu idejí Friedmana a Hayeka, kde občasně “krize, stávající a pociťovaná, je zdrojem opravdové změny”; druzí, uvažující podle idejí Johna Maynarda Keynese, hledají jiné řešení než konjukturu, následovanou hlubokou krizí s těžkými sociálními důsledky pro běžné lidi, kteří to zaplatí. Je to po světovém politickém zlomu zatracovaná, nyní po zkušenostech znovu uvažovaná „třetí cesta“ – ta lesnická představiteli IUFRO dokonce nazvaná “zlatou tradicí evropskou”. Našemu lesnictví by velice pomohlo, kdybychom byli s to povznést mysli z našeho tradicemi zahlceného dvorku a místo myšlení v intencích dobových mód či čtyřletého rytmu voleb zamyslet se v širších souvislostech a zpočátku sjednotit se alespoň nad smyslem lesnictví v celkovém vývoji euroatlantické civilizace.
Klíčové informace
– Lesy nejsou jen zdrojem dřeva, ale mají také pro společnost velmi důležité mimoprodukční funkce.
– V západních zemích se diferencují lesnické služby podle druhu vlastnictví lesa. Pro soukromé majitele je zapojení do nich dobrovolné.
– V názorech a požadavcích na lesy se střetává několik krajních teorií.
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.