Cílem Evropské asociace pro výzkum luskovin (AEP) je podpora a uplatnění výsledků výzkumu luskovin do praxe. AEP organizuje v pravidelných tříletých intervalech vědecké konference, shrnující nejnovější poznatky z oblasti základního a aplikovaného výzkumu, šlechtění, pěstování, zpracování a ekonomiky luskovin. Poslední taková akce proběhla v polovině listopadu 2007 v portugalském Lisabonu.
Uvedená asociace v současné době sdružuje výzkumné pracovníky nejen z Evropy, ale i z dalších center pěstování a výzkumu luskovin v Kanadě, USA nebo Austrálii včetně Indie, Sýrie a dalších zemí. Za Českou republiku jsou jejími stálými členy Ing. Miroslav Hochman a RNDr. Miroslav Griga, CSc.
Lisabonské konference se zúčastnilo na 380 odborníků ze 44 zemí a o její vážnosti vypovídá i to, že svůj patronát nad akcí nabídli José Manuel Barroso, prezident Evropské komise a Jaime Silva, portugalský ministr zemědělství.
Na dokreslení toho, že si uvědomuje význam postavení luskovin v zemědělské politice unie, Barroso uvedl: „Evropská unie musí harmonizovat svoji politiku ekonomické soutěže a trvale udržitelného rozvoje, a proto by měly mít luskoviny větší prioritu, aby bylo evropské zemědělství energeticky efektivnější s menším vstupem polutantů.“ S tímto prohlášením nezbývá než souhlasit.
Konferenční přednášky i plakátová sdělení na vysoce sofistikovaná témata zahrnovaly celou škálu možných plodin od modelového Medicago truncatula až po teplomilné a suchovzdorné druhy cizrny beraní a vigny.
Z pohledu našich ekogeografických podmínek jsou nejvýznamnější druhy středního, mírného pásu a z hlediska zaměření tohoto článku spíše příspěvky praktičtějšího dopadu.
Odborná přednášková část byla uvedena ne příliš optimistickými informacemi o všeobecném poklesu pěstitelských ploch luskovin v EU z 1,2 milionu hektarů na rovný milion hektarů a tomu odpovídající produkci.
Jako jedna z příčin tohoto trendu bylo kromě nepříznivé ceny posledních let diskutováno vyhlášení bioetanolových a bionaftových programů, díky nimž došlo ke zvýšenému výsevu pšenice a řepky na úkor luskovin.
Aktuální nebezpečí nejen pro hrách
Celoevropským problémem pěstování hrachu je hmyzí škůdce zrnokaz hrachový (Bruchus pisorum). Poškozuje semena tím, že do nich vyžírá otvory a znehodnocuje je svými toxickými výkaly.
Zajímavý byl v tomto směru příspěvek z univerzity v západní Austrálii, kde zjistili, že planý druh hrachu Pisum fulvum vykazuje rezistenci vůči tomuto škůdci, takže nejsou napadány ani chlopně lusků, ani semena, a jeho nakřížením na polní hrách (Pisum sativum) bylo ve druhé filiální generaci získáno již 75 % rezistentních rostlin. Tento objev přispívá významnou měrou k ozdravení produkce semen hrachu a zmenšuje finanční náklady na pěstování hrachu o ochranu proti tomuto škůdci.
Dalším významným patogenem komplikujícím pěstování hrachu je houbová choroba padlí hrachové (Erysiphe pisi).
Houba, která napadá listy, palisty a přechází na lusky, které pokrývá bílým povlakem mycelia, je schopna způsobit výnosové ztráty 30 až 50 %. Je známo že rezistence vůči uvedené chorobě je ovlivněna třemi recesivními geny. Vzhledem k poměrně jednoduché dědičnosti a dostupnosti zdrojů rezistence je relativně snadné získat rezistentní odrůdu. Vedoucí postavení má v tomto směru kanadská univerzita v Saskatchewanu, jejíž zástupci zde na uvedené téma rovněž vystupovali. Odrůdy jako Melfort, Striker či Mozart jsou v Severní Americe běžně pěstovány a můžeme se s nimi setkat již i v Evropě. Ve Státní odrůdové knize ČR je v současnosti zapsána odrůda Tudor splňující tyto parametry.
Obecně nejzávažnější skupinou chorob vyskytující se na hrachu je komplex kořenových chorob.
Z evropského pohledu nejvýznamnější je houba Aphanomyces euteiches vyskytující se i u nás, avšak díky nižšímu zastoupení hrachu v osevních sledech nezpůsobující tak závažné hospodářské škody jako na většině území západní Evropy (paradoxní případ toho, jak může být prospěšné nepěstovat luskoviny).
I ostatní houbová onemocnění patřící do uvedeného komplexu chorob jsou celoevropsky rozšířená a způsobují vážné škody i v ČR. Fusarium solani, Fusarium oxysporum f. sp. pisi rasa 2, Phoma medicaginis a Rhizoctonia solani přežívají v půdě 8 až 9 let a napadají různé druhy luskovin zařazené do osevních postupů.
Šlechtění na odolnost je díky velkému počtu genů s malým účinkem problematické, nicméně možné, avšak důležitá jsou v tomto směru i preventivní opatření. Těmi se zabýval příspěvek kolegů z kategorie nejzkušenějších v této oblasti, pracovníků francouzského ústavu ARVALIS Institut du Vegetal.
Jejich „dotazník“ navrhuje pěstitelům, aby si zodpověděli tři poměrně jednoduché otázky a na základě odpovědí se sami rozhodli, zda pěstování hrachu bude v jejich případě rizikové, či nikoliv.
Otázky zní:
Kolikrát v průběhu posledních 11 let byl ve vašem osevním postupu zařazen hrách? (bodová stupnice 0 až 8)
Jaký je půdní typ, hloubka ornice a obsah jílovitých částic vašich pozemků? (bodová stupnice 0 až 2)
Probíhala detekce charakteristických příznaků patogenu v průběhu vegetačního období – před kvetením a po něm? (bodová stupnice 0 až 10)
Na základě součtu bodů se dojde k následujícím závěrům: Nula až 4 body znamenají malé riziko, hrách je možné pěstovat. Při skóre 5 až 9 bodů se jedná o střední riziko a je třeba provést rozbor půdy v autorizované laboratoři na obsah půdních patogenů. Konečný součet 10 až 20 bodů rovná se vysokému riziku a pěstování hrachu se nedoporučuje.
I příspěvky tohoto charakteru mají na vědeckých konferencích svoje místo, vycházejí z víceletého opakovaného výzkumu a pokud nejsou k dispozici spolehlivě odolné odrůdy, případně prostředky na ochranu rostlin, jsou poměrně cenné.
O směskách, GMO a rezistenci především
Velká pozornost byla věnována pěstování hrachu ve směskách s obilninou, tak že by z toho nestranný pozorovatel s malou mírou nadsázky mohl nabýt dojem, že Evropa (znovu)objevila luskoobilní směsky.
Jejich využívání je doporučováno jak v konvenčních, tak v organických podmínkách a je argumentováno vyšším výnosem obou plodin ve směsce než v čistosevu a vyšším výnosem A – látek u obilniny bez použití hnojiv.
Výsledky některých prací dokazují, že zrno pšenice dosahuje kvality pekařských parametrů, (ačkoliv nejsou používány pesticidy ani hnojiva) a přináší podobné ekonomické výsledky jako při pěstování monokultur. Hlavním argumentem je ovšem lepší dopad na životní prostředí.
V kontextu s obsahem předchozího odstavce, z celkového počtu příspěvků i věnované pozornosti je zřejmé, že v Evropě v současné době výzkum GMO „nemá podporu“.
Výzkum transformace luskovin probíhá na modelových plodinách s tím, že chybí finalizace na konkrétní odrůdu. Důvody jsou nasnadě – Francie, Německo, Rakousko a Švýcarsko blokují produkci GMO v Evropě, a tím pádem chybí možnosti finálního uplatnění takového materiálu.
České konsorcium složené z pracovišť: Agritec Šumperk, Univerzita Palackého Olomouc, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně a Výzkumný ústav pícninářský Troubsko jako jediné prezentovalo v Lisabonu výsledky úspěšné transformace k výrůstkové mozaice hrachu (PEMV). Jedná se o průlomovou práci, nicméně současný politicko-filozofický přístup poněkud zastírá její význam.
Pěstitelské plochy bobu jsou nízké v celé Evropě. Šlechtění probíhá ve Francii, Německu a Rakousku a v návaznosti na ukončený evropský výzkumný projekt Eufaba jsou hlavní šlechtitelské cíle kvalita a odolnost vůči chorobám.
V případě kvality má prioritu nízký obsah taninů a vicinu a konvicinu.
Odrůdy splňující uvedená kritéria jsou označovány jako 00 odrůdy (dvounulové – 0 taniny; 0 vicin/konvicin) a bylo pro ně přijato označení – odrůdy Fevita® typu. Takové odrůdy (Disco, firma Serasem, Francie) jsou již zapsány do evropského katalogu a jsou pěstovány.
Nejvýznamnějšími houbovými chorobami, k nimž v rámci Evropy probíhá šlechtění, jsou: Ascochyta fabae, Botrytis fabae a Cercospora zonata. Obecně prozatím stále ještě platí, že odrůdy s nízkým obsahem taninů jsou náchylnější k uvedeným patogenům než odrůdy klasického typu, i když míra odolnosti 00 odrůd se zlepšuje a je otázkou času, než se situace vyrovná. Nicméně rozhodující pravděpodobně bude zájem pěstitelů, protože trvalejší nezájem o bob může vést k útlumu šlechtitelských programů i u velkých firem, které jej doposud byly schopny saturovat.
Obecným problémem pěstování lupiny (bez ohledu na druh) je antraknóza (Colletotrichum lupini). Tato houba je schopna s velkou razancí napadat a likvidovat porosty lupiny a chemická ochrana je poměrně drahá a finančně i organizačně náročná. Rezistentní odrůdy doposud nejsou k dispozici, i když informace o zdrojích rezistence (např. z planých forem) byly signalizovány. Proto je velice cenná informace kolektivu pracovníků ústavu zemědělských plodin v německém Steinachu o zlepšení rezistence lupiny úzkolisté vůči antraknóze cestou šlechtění za pomocí markerů.
Kolegové ze Steinachu objevili genetický zdroj rezistence proti antraknóze, ten prověřili v různých půdních a klimatických podmínkách a po jeho potvrzení našli DNA marker (značku) zodpovědný za uvedenou rezistenci. Takovéto informace značně urychlí a usnadní práci na tvorbě nových, rezistentních odrůd. Další práce, shodou okolností rovněž z Německa, referovala o možnostech preemergentního a postemergentího ošetření lupiny bílé a úzkolisté.
Otevřené informace na toto téma bohužel nemohou být v ČR publikovány, nicméně konkrétní příspěvek je k dispozici k prostudování u autora – nabízí se jen otázka, proč u odrůd platí evropský katalog, který umožňuje pěstování zaregistrované odrůdy v kterémkoliv členském státu, a u chemických ochranných prostředků to nejde?
Závěrem jeden příklad k zamyšlení. Ve vystoupení Huberta Pahla z mnichovské univerzity byl prezentován vývoj světové produkce luskovin za posledních 30 let. Z uváděného grafu byl patrný nárůst produkce sóji o 250 %, zatímco plocha luskovin zaznamenala nárůst pouze o 50 %.
Je nasnadě, že otázka nestojí sója versus luskoviny, ale jak využít vlastní zdroje a možnosti k dosažení obdobné situace u luskovin. Jinak řečeno: informacemi o množství dusíku zanechávaného luskovinami pro následné plodiny bylo popsáno již mnoho papíru, stejně tak o jejich významu v osevních sledech, nicméně pokud budou nakupovány dovážené proteinové suroviny místo jejich pěstování na vlastních pozemcích, situace se nezmění.
Dedikace: Realizováno s podporou projektu INGO LA08011
Ing. Miroslav Hýbl, Ph.D.Agritec, výzkum, šlechtění a služby, s. r. o., Šumperk
