08.06.2015 | 01:06
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Proč právě pět set hektarů?

V souvislosti s připravovanou novelou zákona o myslivosti, kterou má ministerstvo zemědělství předložit Úřadu vlády do konce letošního roku, se stále častěji diskutuje o vztazích a vzájemném postavení vlastníků honebních pozemků a uživatelů honiteb. Jednou ze základních otázek, od níž se vztahy obou skupin odvíjejí, je zákonem stanovená minimální výměra honitby. Především o ní hovoří v následujícím příspěvku Věra Petrová ze Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR, která se touto problematikou dlouhodobě zabývá.

Proč je tedy minimální velikost honitby stanovena právě na oněch pět set hektarů? Vymysleli je komunisti, když ukradli sedlákům pole a rozorali meze. Lesů se to vlastně ani netýkalo, ty byly automaticky přiřazeny k Československým státním lesům. Protože však československé lesnictví bylo ještě z dob Rakousko-Uherska až přebujele byrokratické a všechny lesní porosty byly zakreslené do porostních, pečlivě vedených map, tak se po pádu totality během necelého roku vědělo, komu které porosty patří. S polnostmi, každoročně obdělávanými a dodnes neohraničenými, je to však stále problém a možná problém úmyslný…

 

Zákon a historie

Až do začátku druhé světové války, respektive do ustavení protektorátu Čechy a Morava, vystačila československá myslivost pomocí různých obměn se třemi trochu se od sebe lišícími právními předpisy, které upravovaly problematiku tvorby honiteb v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a vycházely z patentu císaře Franze Jozefa I. z roku 1849. Samotný termín „honitba“ pocházel ne z činnost myslivecké, jak se dnes všichni, včetně myslivců, domnívají, nýbrž ze staré české míry hon, ve své době označující pole oseté jednou plodinou, tedy dnešní lán. Ještě dříve to znamenalo délkovou míru, rovnající se 125,496 metru. Volně domyšleno, podle dnešní míry zhruba jeden a půl hektaru. Do tehdejší minimální honitby, která činila 200 jiter, tedy přibližně 115 hektarů, se takových honů vešlo asi 75. A byla to dobrá míra, protože jestli Habsburci a zvláště Franz Josef I. blahé paměti něčemu rozuměli, tak to byla myslivost. I když tento termín neznali, protože myslivost je pojem výlučně a jedině český. U nás byl znám dávno, ale do zákona se dostal až špatným překladem zákona nacistického vrchního lovčího Hermana Göringa, sjednocujícího dosavadní tři zákony. A od té doby se s ním potýkáme. Smíchal se totiž dohromady zákon o tvorbě honiteb s pravidly o lovu, a do toho přišel slavný únor 1948, majitelům honebních pozemků byly odňaty pozemky a těm, kteří na svých pozemcích „myslivcovali“, i jejich zbraně. To by tak hrálo, aby třídní nepřítel chodil s ostře nabitou zbraní po lesích a polích, které už přece nebyly jeho.

Zákon o tvorbě honiteb a hospodaření se zvěří, zvaný myslivecký, je od svého začátku lakmusovým papírkem kvality hospodaření s krajinou samou. Už rok před tzv. Vítězným únorem ustavil komunistický ministr zemědělství Ďuriš ve svém výnosu z 13. 3. 1947, že v lovecké společnosti (dnešní myslivecká sdružení) mohou nejvýše polovinu tvořit místní zemědělci, a to jen ti, kteří nemají víc než 20 ha půdy. Ostatní členové musejí být zaměstnanci státních lesů a statků, dělníci, drobní živnostníci a „myslivci lidově demokratických městských vrstev“. Počet myslivců tak rázem stoupl téměř o čtyři sta procent – v roce 1938 jich bylo 24 tisíc, v roce 1940 za protektorátu celkem 15 tisíc a v roce 1946 již 117 tisíc. Minimální výměra byla pro společenstevní honitby určena 150 ha, pro honitby vlastní 200 ha. Pro získání loveckého lístku bylo od 1. 1. 1948 nutné členství v Československé myslivecké jednotě, což po zřízení tzv. akčních výborů národní fronty po únorovém puči znamenalo vyloučení všech demokraticky smýšlejících myslivců, kterým byly odebrány nejen lovecké lístky, ale, jak se už výše zmiňuji, i zbraně.

V roce 1963 vydal tehdejší Československý myslivecký svaz, vzniklý po únoru 1948 z Československé myslivecké jednoty, která se po listopadu 1989 stala Českomoravskou mysliveckou jednotou, publikaci, v níž se konstatuje, že „dělnická třída to myslí s očistou a demokratizací myslivosti opravdově. Očista mysliveckých řad byla školou třídního uvědomění. Myslivci …se stali nezbytným činitelem při upevňování rodící se socialistické vesnice…“.  Po půl století můžeme říci, že se jim to daří dodnes. Venkov se vylidňuje, drobná zvěř mizí z polí, ornice se splavuje a lesy jsou ničeny přemnoženou spárkatou zvěří. Ročně tak upevňovatelé „rodící se socialistické vesnice“ působí v naší přírodě škody za devět miliard korun. Umožňují jim to všechny tzv. myslivecké zákony, vydané pro roce 1945, včetně toho současného. Kosmetické úpravy, které se chystá ministerstvo zemědělství udělat, možná tyto škody o miliardu či dvě zmírní, ale i o tom pochybuji.

 

Na velikosti záleží

Problém je totiž v samotném základu, na němž ministerstvo trvá, tedy v tvorbě honiteb a v zákazu zmenšení jejich minimální velikosti. Přitom se právě po zmenšení minimální honitby čím dál tím víc volá. Současných 500 ha bylo uzákoněno v roce 1962, kdy už byly rozorané meze a vládnoucí KSČ plně ovládala život na venkově, včetně myslivectví. Snižující se stavy drobné polní zvěře jí nijak zvlášť nevadily; mandelinku, tehdy tzv. amerického brouka, kterého k nám podle její propagandy shazovala americká letadla, místo koroptví a křepelek sbíraly brigády školní mládeže a později je nahradila chemie. Stejné to bylo s ostatní potravou drobné polní zvěře. Srnčí se odstěhovalo pouze do lesů a v honitbách začal řádit jelen sika, muflon a daněk, nad tím vším kralovala zvěř černá. Když už to překračovalo únosné meze, zasáhl okresní nebo krajský tajemník a nařídil soudruhům myslivcům, aby zvěř postříleli. Třeba i v pracovní době, v zaměstnání byli omluveni… V 70. letech se začala malá JZD slučovat do velkých celků, vznikaly tzv. střediskové obce a honitby se tedy teoreticky zvětšovaly také. Ve skutečnosti tomu bylo naopak – polní honitby mizely a těch lesních bylo pro lidové myslivce pramálo. Většinu jich totiž měli už dávno obsazené různí ministerští a krajští papaláši a slavní lidoví myslivci sbírali jen drobty.

Po listopadové revoluci v roce 1989 zachvátila soudruhy myslivce doslova panika. Sice se uvolnily papalášské honitby, ale s navracením zemědělské a lesní půdy pravým majitelům hrozilo i navracení myslivosti. Byla sice snaha vyhlásit veškerou půdu za půdu honební patřící státu, ale to bylo moc i na právníky, vystudované na komunistických vysokých školách. Zažila jsem zasedání legislativního výboru federálního shromáždění, na němž o tom soudruh Hromas přesvědčoval komunistické poslance. Byla ve mně malá dušička, ale pak mě osvítil duch svatý a já se naivně zeptala, jak to bude s políčky pro zvěř. Kdo bude rozhodovat, kde se mají dělat ? Státní myslivec, nebo majitel půdy? Poslanci se otočili k panu Hromasovi: „ Musí se dělat políčka pro zvěř, pane profesore?“ ; a soudruh profesor musel kývnout. Vždyť to vtloukal do hlavy svým posluchačům celá léta! A bylo vyhráno. I komunističtí poslanci uznali, že myslivost patří majiteli pozemku. A v tomto smyslu také zněla první polistopadová novela mysliveckého zákona.

Jen těch pět set hektarů minimální honitby tam zůstalo. Naivně jsme totiž věřili, že komplexní úprava půdy, která byla uzákoněna v zákoně o půdě v roce 1991, bude nejpozději do deseti let hotová, že každý vlastník bude vědět, kde má své pole, svou louku a že se pak vrátíme k tradičním minimálním výměrám, osvědčeným a platícím nepřetržitě dodnes v celé střední a západní Evropě. Osudný omyl! Komplexní úpravy nejsou hotovy ani z jedné třetiny, zemědělská a lesní půda stále více chřadne, ornice mizí, louky jsou zničené černou zvěří a smrkové porosty se kácejí osmdesátileté, ačkoliv by se měly dožívat nejméně 150 let. Ale – přece se něco hnulo…

 

Snad nová generace

Vyrostla nová generace a s ní se začíná křísit selská hospodářství, vznikají farmy, a těm nezbytně chybí možnost vlastní, soukromé myslivosti. Odjakživa patřila k sedlačině, i na ni musel hospodář myslet, když dělal plán osevu a sklizně, i pro ni musel mít na zimu krmivo a v létě pestrou stravu, dost vody a úkryt před nepohodou. Chovat na svých pozemcích polní a lesní zvěř byla odnepaměti povinnost i radost zemědělských a lesních hospodářů a česká myslivost patřila v předválečné době k nejlepším v Evropě. A přinášela i pěkné výdělky venkovu a zvláště dnes by mohla přinést čilý turistický ruch, zaměstnanost a vzkřísit slávu národního kulturního dědictví – české myslivosti. Vždyť i toto slovo „myslivost“ , máme jako jediní na světě.

Jenže, kdo má pět set hektarů pohromadě, aniž by se musel spojovat se sousedy? A kde ti sousedi dnes jsou? Komunisté je rozvezli po celé republice, zvláště do vylidněného pohraničí, které potřebovalo pilné ruce vesnických boháčů a kulaků. Potomci lidových myslivců se zuby nehty drží vysněných pěti set hektarů, za které platí, když jsou hodně solidní, pět tisíc korun roční nájem. Vyplatí se majitelům honebních pozemků jezdit přes půl republiky na valnou hromadu, když ani nevědí, které ty hektary vlastně dědeček vlastnil? Kdyby mohla být menší výměra honitby, kdyby se mohli navzájem ti, kteří na půdě hospodaří, poznat s těmi, kteří by mohli být jejich sousedy, kdyby se vláda věcí vrátila do rukou těch, komu patří, kdyby…

Závěrem jen poznámka – rajón srnce je maximálně pět hektarů, rajón zajíce je ještě menší a rajón jelena se počítá na tisíce hektarů a černá zvěř do střední Evropy nepatří. Je tedy už jasné, proč právě pět set hektarů?

Protože to nepotřebuje ani člověk, ani zvěř, ale znesnadňuje to dorozumění vlastníků pozemků s dnešními myslivci. A o to v podstatě jde.*

Věra Petrová,

Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR  

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 ČTK. Profi Press, s.r.o. využívá zpravodajství z databází ČTK, jejichž obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
crossmenuchevron-down