Kolem státních lesů, způsobu jejich obhospodařování, výběru firem na jeho zajištění i prodeje vytěženého dřeva probíhá diskuse, která se dotýká i majitelů obecních a soukromých lesů.
Diskuse, která nyní probíhá kolem lesů ve vlastnictví státu, mi připomíná to, co se odehrává na některých obecních úřadech a radnicích po komunálních volbách vždy po čtyřech letech, když dojde k výměně starosty, větší části obecní rady a zastupitelstva. Správce obecního lesa pak musí vždy obhajovat způsob obhospodařování a správy obecního lesa – to znamená v prvé řadě výši výnosů z lesa pro obec, stav obecního lesa a jeho zvelebení, náklady na jednotlivé lesnické činnosti, náklady na opravy a investice, ale i počet technickohospodářského personálu.
Zkušenosti našeho sdružení mne opravňují k tvrzení, že soukromé a obecní lesy jsou v ČR, až na malé výjimky, spravovány s péčí řádného hospodáře. Poslání obecních lesů je v mnohém podobné významu lesů ve vlastnictví státu. Obce stejně jako stát nesou na svých bedrech velkou odpovědnost za obhospodařování lesního majetku velké hodnoty, ale i za zachování a rozvoj funkcí, které lesy v moderní společnosti plní, zajišťování rozvoje venkova a zaměstnanosti v regionu.
Jsem přesvědčen o tom, že převážná část zastupitelstev obcí si svou odpovědnost plně uvědomuje. A projevilo se to již v roce 1991 až 1992, kdy byl obcím vydán zpět jejich historický lesní majetek a ony se rozhodovaly o tom, jak jej budou spravovat. A zvolily stejný model správy jako soukromí vlastníci – správu ve vlastní režii. To znamená: svůj vlastní odborný lesnický personál, svého vlastního odborného lesního hospodáře, vlastní zaměstnance v dělnických profesích na část prací v pěstební i těžební činnosti. Pochopitelně využívají i služeb podnikatelů, drobných živnostníků nebo i velkých firem, které vlastní moderní technologie. Ovšem činnost těchto firem je chápána jako služba a je omezena na provedení konkrétních prací. Vlastní prodej dřeva si řídí až na výjimky vlastník lesa nebo jeho správce sám.
Organizační formy, které si obce pro obhospodařování svých lesů zvolily, jsou samozřejmě různé. Vycházejí nejen z velikosti majetku, ale i poslání obecního lesa, jeho přírodních podmínek a produkčních schopností. Setkáváme se tak se správou malých obecních majetků v režii obce, která zaměstnává vlastního hajného, se sdruženími obcí, příspěvkovými organizacemi, společnostmi s ručením omezeným nebo akciovými společnostmi. Ať už si obec zvolí jakýkoliv model správy svého lesního majetku, vždy má nad hospodařením ve svém lese plnou kontrolu. Nejužší vedení obce či města má vždy informace a pravomoc rozhodování o svém majetku, a to nejen při přímé správě lesa u těch nejmenších majetků, ale i v případě příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem je obec, nebo obchodních společností založených podle obchodního zákoníku, kde je město stoprocentním vlastníkem a městská rada je ze zákona rozhodovacím orgánem – valnou hromadou společnosti. Zástupci města jsou členy i ostatních kontrolních mechanismů městské společnosti, jako je např. dozorčí rada apod.
Vlastníci nestátního lesa v této zemi (ale i v Evropě) mají jedno společné, a to je logistické řízení celého procesu produkce dříví, včetně jeho prodeje – je to nezbytná podmínka úspěchu u každého velkého vlastníka lesa! Tržby z prodeje dřeva jsou ve většině případů jediným zdrojem příjmů pro vlastníka lesa (z 90 až 100 procent). Současné trendy směřují k růstu mzdových i energetických nákladů, a proto každý vlastník hledá úsporná opatření a usiluje o maximální zpeněžení dřeva. Prioritou každého odpovědného vlastníka bez rozdílu majetkové držby však je dlouhodobý a trvalý výnos z lesa. I proto je nájem lesa principiálně nejhorší možnou formou jeho obhospodařování. To ostatně vyplývá z dlouhodobé – zpravidla 100 a víceleté produkční doby lesních porostů a obecného zájmu pronajímatele. Každý vlastník lesa sklízí výsledky stoleté práce svých předchůdců a investuje s výhledem stoleté návratnosti. Naproti tomu zájmem každého nájemce je (a musí být, jinak by nájem postrádal smysl) ekonomický zisk – to v lese znamená sklízet to nejlepší při nejnižších nákladech a investovat jen to, co je nezbytně nutné. Naši zákonodárci si uvědomili hrozící nebezpečí – tj. možnost hospodařit v lese s cílem krátkodobého zisku s následným snížením hodnoty lesního majetku, které český zákon o lesích, jinak ve všech ohledech velmi přísný, skrývá, a proto paragrafem 5 uvedeného zákona nájem státního lesa zakázali. Každý z nás zná jistě řadu případů hospodaření v lese, kdy jsou sice dodržena ustanovení lesního zákona, ale jde se až na jeho samou hranu. Obvykle je tato situace svázána s nájemním vztahem s nejasnou či obecnou nájemní smlouvou.
Podle našeho názoru není lesní hospodářství svým charakterem běžným způsobem podnikání a je třeba vzít v úvahu diferencované přírodní i ekonomické podmínky, mimořádně dlouhodobý charakter investic, omezení službami veřejného zájmu, vysokou závislost na přírodních a klimatických odchylkách a velkou rozptýlenost pracovišť. Dnes je evidentní, že se transformace hospodaření ve státních lesích z roku 1992 formou „úplného outsourcingu“ ne-osvědčila. LČR ztratily přímý vliv na obchod dřívím a přehled o výši nákladových položek. Požadavek komplexního poskytování služeb vedl k vytvoření monopolu velkých firem a odběratelů dříví a diktování podmínek, což omezilo zdroje nejen státního podniku, ale i regionálního rozvoje.
Pro naše lesnictví nemohou být příkladem země jako Švédsko, Finsko, Kanada, kde jsou podmínky v rozhodujících parametrech odlišné a to:
– lesy leží v příznivých přírodních podmínkách, mají přirozenou druhovou skladbu a její přirozenou reprodukci,
– rozsáhlé lesy téměř bez osídlení nebo řídce osídleny,
– těžba na rozsáhlých holosečích.
Příkladem pro nás mohou být země střední Evropy. V těchto zemích je pronájem státního lesa a prodej dříví nastojato prakticky vyloučen.
Hlavním cílem státního podniku musí být nezpochybnitelná přejímka dříví vlastními zaměstnanci, jeho optimální prodej ve vlastní režii k získání prostředků jak pro přiměřený odvod státu, ale především pro řádné zajištění péče o les, mimoprodukční funkce a zajištění služeb veřejného zájmu.
Přes aktuální právní problémy je nezbytné reformovat hospodaření státních lesů kromě jiného naznačeným směrem i s posilováním regionální vazby (úspory energií, místní znalost, zaměstnanost, stabilizace vztahů na regionální úrovni, nikoliv permanentní cenová licitace v zajišťování lesnických služeb). První kroky, které nové vedení státního podniku Lesy ČR v tomto roce naznačilo, jdou správným směrem. Nesmí však zůstat jen u nich.
