Rozhovor se slovenským ministrem zemědělství Zsoltem Simonem.
Slovensko se stalo v uplynulém roce členem Evropské unie. Jaký největší problém byl s tímto krokem spojen?
Byl to komplexní problém. Zemědělství končilo éru, kdy přecházelo z předfinancování na dodatečné financování, měnil se systém podpory pro zemědělce, kteří se dostali se úplně do jiných dimenzí a museli se na to připravit a adaptovat. Z hlediska ministerstva zemědělství to byla otázka vybudování administrativních kapacit.
Došlo po vstupu do unie k nějaké výrazné změně na trhu komodit? U nás například pozorujeme odliv surovin, zejména mléka do zahraničí, kde ně zemědělci dostávají vyšší ceny.
Otevření trhu způsobilo jisté přeskupení obchodních priorit našich zemědělců, což je více méně znát ve všech oborech. Záleží jenom na tom, jaké spojení existuje mezi našimi prvovýrobci a zpracovateli. Kde zpracovatelé dbali jenom o své zájmy a nebrali ohled na prvovýrobce, neměli vybudovanou stálou dodavatelskou bázi, se jejich dodavatelé obrátili tam, kde dokázali prodat své komodity za lepších a výhodnějších podmínek. Odliv základních surovin se děje i na Slovensku. Do jisté míry je tato otázka otevřená a řeší se v rámci liberalizace. Příznivě působí na finanční situaci prvovýrobců. Zpracovatelský průmysl má částečně problém se zabezpečením základních surovin. Ale oblasti existuje možnost je dovézt z ostatních členských zemí. Volný obchod funguje. Je otázka, do jaké míry a kdy pomáhá prvovýrobcům a kdy zpracovatelům.
Nebojíte se, že prvovýrobci půjdou dnes se svými produkty za lepší cenou a v okamžiku, kdy se u zahraničních odběratelů podmínky zhorší, se už nebudou mít kam vrátit?
Nabádám je k tomu, aby spíše chránili to, co mají doma. Aby vytvářeli se zpracovatelským průmyslem svazky. Aby se co nejdříve snažili obnovit to, co bylo v naší zemi začátkem devadesátých let bylo porušeno, tedy spojení prvovýrobců na zpracovatele a následně na obchod. Samozřejmě tato problematika se dá řešit velmi obtížně, protože mnohdy již zpracovatelský průmyslu vlastní zahraniční kapitál, který nechce domácího zpracovatele nebo prvovýrobce za svého společníka. Ale mohu říci, že se objevují již i světlé výjimky.
Tento problém souvisí i s odbytovými organizacemi. V jakém stavu jsou na Slovensku?
Je to věc, která je u nás na samém počátku. Začaly se vytvářet až v roce 2003, 2004, protože naši zemědělci byli zvyklí na jiný systém podpory, kdy nebyli až tak odkázáni na prosazování svých zájmů v rámci liberálního obchodu. Hranice přeci působily jistým ochranným způsobem. Nazval bych to, že úplně nesprávně odhadli situaci.
Zpracovatelé i prvovýrobci si u nás naříkají na politiku obchodních řetězců. Je tento problém na Slovensku také tak citelný?
Ta otázka je stejná nejen na Slovensku, ale v celé Evropské unii. Do jisté míry jsou vidět jistá specifika, která odlišují staré členské země a nové členy. V původních zemích unie existuje jedna nebo dvě obchodní sítě, které dominují. Na rozdíl od toho máme v našich státech téměř všechny obchodní řetězce, které navzájem mezi sebou bojují o své zákazníky. Proto si myslím, že mnohé zneužívají své postavení v tom, že prodávají základní potraviny za dumpingové ceny, jimiž přilákají své spotřebitele. Do jisté míry to spotřebitelé vítají, ale z hlediska národního hospodářství to může působit na některé části odvětví až likvidačně.
Pozorujete, že by obchodní řetězce na Slovensku dávaly přednost dodavatelům ze svých mateřských zemí?
Existuje u nich tendence nakupovat v těch zemích, kde mají sídlo. Mnohdy se to nedá úplně zrealizovat. Byli bychom rádi, aby nakupovaly naše výrobky. Ale není to jen otázka, zda výrobky ze zahraničí nebo z domova. Je třeba se spíš ptát, zda spotřebitel má na to, aby si daný výrobek koupil. Pokud si na tuto otázku odpovíme, tak je zapotřebí si vzápětí položit další, která by asi mohla znít následovně: Mohu si vybrat a vyberu si raději to, co bylo vyrobeno doma? Je to samozřejmě všechno otázka peněz. Pokud zajedeme do Německa a podíváme se, co německý spotřebitel kupuje, zjistíme, že nakupuje to, co bylo vyrobeno v Německu. Můžeme tam sice dovézt naše výrobky, ale máme obrovský problém je přesadit. Do jisté míry se tento lokál patriotismus bude muset vybudovat i v nových členských zemích.
Není na to pozdě?
Myslím si, že když se ekonomika transformuje na evropské standardy a spotřebitel nemá peníze, tak si vybírá podle ceny to, co je laciné. Když ekonomika stoupá a nabírá na obrátkách a spotřebitel má peníze, tak si začne vybírat, co si koupí. Naše ekonomiky nyní rostou dobrým tempem, a to je období, kdy musíme připomínat, že naše výrobky jsou kvalitní, že je dokážeme kontrolovat od pole až na stůl a že právě proto je třeba, aby spotřebitelé kupovali domácí potraviny, a tím poskytovali práci obyvatelům našeho venkova.
