Primárním úkolem zemědělství je produkce dostatečného množství kvalitních a cenově dostupných potravin. Již po přečtení této první věty napadne zajisté řadu čtenářů, že na pultech mnoha (super)marketů se bohužel čím dál častěji setkávají s potravinami pochybného původu, kvality (náhražky kvalitní svaloviny v uzeninách, využití technické soli, prošlá doba trvanlivosti, respektive její pozměňování apod.) a zvyšujících se cen (aktuálně vajec). Nicméně primární producenti, tedy farmáři, nejsou ve většině případů původci těchto problémů.
Zemědělství prodělalo po roce 1989 řadu strukturálních a vlastnických změn, a to jak dobrých, tak i těch negativních.
Po vstupu do EU nenastaly pro naše zemědělce rovnocenné podmínky s ostatními státy takzvané staré EU. Nárůst administrativní zátěže způsobuje, že poměr času strávený na poli a v kanceláři se bohužel obrací v neprospěch polí. Subjekty podnikají většinou na pronajaté půdě, což se v některých případech odráží na nevhodném způsobu jejich hospodaření, které bychom mohli označit za kořistnické či loupeživé.
Na půdu, jako základní výrobní prostředek, se často v celé společnosti pohlíží pouze z pohledu ryze ekonomického a nikoliv jako na neobnovitelný zdroj, který stojí na počátku výroby potravin rostlinného i živočišného původu.
Denně ubývá v naší republice přes deset hektarů orné půdy, přičemž zábor (fotovoltaické elektrárny, parkoviště, nákupní centra, developerské projekty a další) často nepochopitelně postihuje ty nejbonitnější lokality a podnikatelské subjekty se neštítí budovat na nejkvalitnější půdě (legislativa mnohému bohužel nahrává).
V mnoha případech dochází ke zhoršování půdní úrodnosti, která je ovlivňována řadou faktorů, včetně výživy a hnojení.
Hnojení půdy
Základem rozumného hospodaření na půdě musí být rovněž racionální organominerální hnojení, které poskytne rostlinám v adekvátním množství a termínu požadované makro- i mikroživiny (N, P, K, Ca, Mg, S, B, Mn, Cu, Zn, Fe a Mo). Rozhodující je přitom výživa kořenovým systémem z půdy, zatímco mimokořenová výživa bude v případě makroelementů vždy pouze výživou doplňkovou.
Při aplikaci různorodých pomocných půdních látek a pomocných rostlinných přípravků je nezbytné si uvědomit význam slova „pomocný“ v jejich názvu. Tyto přípravky mohou být účinné pouze v symbióze s adekvátní dávkou hnojiv (živin) pro rostlinu, ale rozhodně při jejich použití není možné operovat se snižováním dávek hnojiv. Zatímco na konci 80. let dosahovala průměrná spotřeba N, P2O5 a K2O 224 kg/ha a rok zemědělské půdy (95,0:65,1:63,9 kg), po roce 1990 byla redukována do 100 kg/ha těchto živin s jednoznačným důrazem na hnojení dusíkem (viz tabulka).
Výjimkou jsou poslední dva roky, kdy se sice situace zlepšila, především ve prospěch dusíku, poměr mezi živinami (N:P:K) je ovšem dlouhodobě nevyhovující (viz tabulka), a proto jejich využití na tvorbu výnosu je omezené.
Zásebenost půd živinami
Aplikace fosforečných, draselných a hořečnatých hnojiv dlouhodobě zaostává. Situace se liší farma od farmy, přičemž řada podnikatelských subjektů dosud těží z dřívější zásoby.
Nicméně na základě výsledků z posledního cyklu Agrochemického zkoušení zemědělských půd (AZZP) vyplývá, že podíl půd, které by se měly každoročně minerálně hnojit jednotlivými živinami (nacházejí se v kategorii zásobenosti „nízká“, „vyhovující“ či „dobrá“), je v průměru České republiky následující: 47 % fosforem, 63 % draslíkem, 47 % hořčíkem a 53 % vápníkem. Spotřeba vápenatých hmot poklesla za minulé dvě desetiletí na 5–10 % stavu roku 1989. Tím se výrazně snížily nejenom vstupy vápníku, ale i hořčíku jako doprovodného prvku. Výsledkem tohoto neuspokojivého stavu je okyselování půd (v průběhu o 0,2 jednotky u orných půd) spojené s řadou negativních jevů (zhoršení příjmu živin, omezení mikrobiálního života a další).
Redukce počtu chovaných hospodářských zvířat v posledních dvaceti letech (nyní pouze 0,37 DJ/ha) se rovněž odrazila na snížené produkci organických hnojiv, a tím přísunu živin a organických látek z těchto hnojiv.
Zatímco v roce 1990 vstupovalo tímto způsobem do půdy ročně 41,5 kg N, 25,5 kg P2O5 a 47 kg K2O, v současné době nedosahují tyto vstupy ani poloviny uváděných hodnot. Pokles vstupů živin ze stájových hnojiv (hnůj, kejda) je alespoň z části nahrazován ostatními statkovými hnojivy, především zaorávkou slámy.
Prodejem slámy z pozemku (často pro energetické účely) sice obdrží farmář finance takzvaně na ruku, ale ochuzují půdu o nenahraditelné organické látky (82 % v sušině u slámy obilnin) a živiny (za které bude muset stejně vynaložit prostředky v podobě nákupu minerálních hnojiv). Při zaorávce čtyř tun slámy se obohatí půda přibližně o 3,2 tuny organických látek, 14–22 kg N, 3–7 kg P, 22–55 kg K, 9–17 kg Ca, 2–7 kg Mg a 5–8 kg S.
Její dlouhodobé použití zvyšuje obsah humusu v půdě a příznivě působí na půdní strukturu. Půdy hnojené slámou jsou vzdušnější (kypřejší), rychleji vysychají a jsou proto snadněji obdělávatelné.
Pro úpravu poměru C:N se na slámu vhodně uplatní kejda či digestáty v dávce 10 kg N na 1 t slámy.
Absence osevních postupů
Změna struktury pěstovaných plodin a absence osevních postupů se rovněž odrazily na redukci výměry víceletých pícnin (vojtěška, jetel) a v dalším výrazném úbytku vstupů primárních organických látek do půdy. Ročně se přitom v průměru mineralizuje 3,5–4,5 tuny organických látek na hektar, které musí být v půdě k dispozici v podobě posklizňových zbytků a organických hnojiv.
Dnes vykazuje řada farem zápornou bilanci organických látek, kterou si často bohužel prohlubuje prodejem slámy.
Rovněž narůstající aplikace digestátů z bioplynových stanic (BPS) na zemědělskou půdu nevylepší bilanci půdní organické hmoty, protože velká část organických látek je odbourávána ve fermentoru bioplynové stanice. Digestáty jsou tedy chudé na kvalitní zdroje primárních (labilních) organických látek. V této souvislosti je dobré si připomenout význam organické hmoty v půdě.
Primární organická hmota v půdě podléhá procesům mineralizace a humifikace. Při mineralizaci jsou organické, rostlinám nepřístupné živiny konvertovány na živiny minerální, tedy rostlinám přístupné.
Mineralizace je uskutečňována půdními mikroorganismy, které z ní získávají energii a množí se. Čilý mikrobiální život v půdě je zárukou, že organická hmota v půdě pouze nemineralizuje, ale určitá, mnohem menší část podléhá humifikaci, kdy vzniká humus. Ten má řadu prospěšných funkcí – zvyšuje sorpční kapacitu, poutá živiny v půdě a snižuje jejich vyplavení, zlepšuje fyzikálně-mechanické vlastnosti půd (pórovitost), zvyšuje odolnost půd k utužení, reguluje vláhový i vzdušný režim půdy a další.
Souhrnně lze tedy uvést, že rozložitelná organická hmota (kořeny a jiné posklizňové zbytky, hnůj, kompost, sláma, zelené hnojení) zaručuje půdním mikroorganismům energii, uvolňují se minerální živiny a vysoká mikrobiální aktivita v půdě může vést k vyšší tvorbě humusu.
Rozumně realizované organo-minerální hnojení je tedy významným intenzifikačním faktorem a jedním z předpokladů pro dosažení požadovaného výnosu, kvality a zdravotní nezávadnosti produkce bez negativního vlivu na životní prostředí a s respektem k trvalé udržitelnosti života.
Klíčové informace
– Denně ubývá v naší republice přes deset hektarů orné půdy, přičemž zábor často nepochopitelně postihuje ty nejbonitnější lokality.
– Základem rozumného hospodaření na půdě musí být rovněž racionální organominerální hnojení, které poskytne rostlinám v adekvátním množství a termínu požadované makro- i mikroživiny.
– Změna struktury pěstovaných plodin a absence osevních postupů se odrazily na redukci výměry víceletých pícnin a v dalším výrazném úbytku vstupů primárních organických látek do půdy.
Použitá literatura je k dispozici u autora.
Doc. Ing. Tomáš Lošák, Ph.D.
Mendelova univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin
