Stále větší důraz klade Evropská unie na rozvoj venkova. I když zemědělství v něm hraje i v této době velmi důležitou roli, jeho podpora se stává postupně součástí balíku opatření.
Cílem opatření pro rozvoj venkova v příštích sedmí letech je posílit konkurenceschopnost zemědělství a lesního hospodářství, zvýšit kvalitu života ve venkovských oblastech, ochránit v nich životní prostředí a zachovat kulturní krajinu.
O tom, kolik se v této oblasti vykonalo v posledních letech, a jak na tom dnes unie a její členské státy jsou, vypovídá zpráva Rozvoj venkova v Evropské unii – statistické a ekonomické informace, kterou nedávno zveřejnila Evropská komise. Zpráva přináší statistické a vědecké údaje o hlavních rysech venkovských oblastí a informace o úspěšnosti doposud používaných opatření pro rozvoj venkova. Zpráva připomíná, že pojem rozvoj venkova zavedla reforma nazvaná Agenda 2000 jako druhý pilíř společné zemědělské politiky unie. Poprvé se opatření pro rozvoj venkova uplatnila v období 2000 až 2006.
Zpráva konstatuje, že při posuzování rozvoje venkova se objevují tři problémy, a to:
otázka dostupnosti všech potřebných údajů, možnost komplexního hodnocení vzhledem k tomu, že se k financování používaly různé nástroje, a dále to, že chybí jednotná definice venkovských oblastí. S dostupností údajů souvisí i to, že nejsou jasně dány parametry, jimiž by bylo možné stav venkova a jeho rozvoj popsat.
Není venkov jako venkov
I v naší zemi jsou místa, kde města plynule přecházejí ve vesnice a jednotlivé obce jsou od sebe vzdáleny coby kamenem dohodil. Na druhé straně však, zejména na horách, máme i u nás oblasti s velmi řídkým osídlením. Ve zmíněné zprávě použil Brusel pro popis venkovských oblastí definici Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Ta dělí venkovské oblasti do tří kategorií, a to na:
- převážně venkovský region (PR), v němž více než polovina lidí žije v obcích s méně než 150 obyvateli (hustota osídlení méně než 150 lidí na kilometr čtvereční),
- přechodný (střední) region (IR), v němž od 15 do 50 procent obyvatel žije v obcích,
- převážně městský region (PU), v němž méně než 15 procent obyvatel žije v obcích.
I tato mezinárodně zavedená definice má však své slabiny, které se projevují zejména při popisování a hodnocení hustě obydlených oblastí.
Peníze z různých zdrojů
Zatímco členové původní evropské patnáctky využívali pro financování rozvoje venkova v letos končícím finančním období hlavně záruční sekci Evropského zemědělského garančního a orientačního fondu, v kandidátských zemích měl tuto roli plnit zejména program Sapard. Na něm si budoucí členové unie mohli vyzkoušet přípravu projektů, nutnou kontrolu jejich realizace a také způsob jejich financování. Podmínka finanční spoluúčasti a zejména možnost dosáhnout na bruselské peníze až po realizaci projektu, ztížily přístup k finančním prostředkům Sapardu hlavně v chudších kandidátských zemích.
Proč podporovat venkov
Venkov charakterizuje ve srovnání s městskými aglomeracemi hlavně nižší hustota osídlení. Ta se v pětadvacítce zemí pohybuje ve velmi širokém rozmezí. Do venkovských oblastí totiž spadají takové, kde na kilometr čtvereční žije jen 38 lidí (jde o převážně venkovské regiony) a také ty, kde na stejné ploše napočítáme 632 osob (převážně městský region). I když se věková struktura obyvatel mezi jednotlivými typy regionů příliš neliší, v převážně venkovských žije o něco více lidí nad 65 let. Více starých lidí žije zejména ve venkovských oblastech původní evropské patnáctky, zatímco bruselské údaje vypovídají o tom, že v desítce nováčků je v těchto regionech více dětí pod 15 let.
V celé unii platí, že příjem na hlavu je na venkově asi o čtvrtinu nižší, než ve městech. Příjem přitom roste se zvyšující se velikostí města. Rozdíl mezi venkovem a městy je v tomto směru výraznější v nových členských státech, kde průměrný příjem lidí na venkově může být ve srovnání s tím, co v průměru berou jejich městští spoluobčané, až poloviční.
Na venkově hraje stále nejdůležitější roli prvovýroba, tedy i zemědělství. Postavení prvovýroby je přitom výraznější v zaměstnávání obyvatel (13 procent ze zaměstnaných lidí) než v přidané hodnotě, kterou vytvářejí (pět procent). Tato situace je opět výraznější v nových členských státech. V jejich venkovských regionech se prvovýroba na zaměstnanosti obyvatel podílí 22 procenty a na přidané hodnotě sedmi procenty.
V dnešních státech evropské pětadvacítky přispívala prvovýroba v roce 2002 (zemědělství, lesní hospodářství, rybolov a lov zvěře) na hrubý domácí produkt v průměru dvěma procenty. V jednotlivých členských státech přitom tato hodnota kolísala od 0,6 procenta v Lucembursku do sedmi procent v Řecku a Litvě. Ještě vyšší byl podíl prvovýroby v této době na hrubém domácím produktu v zemích, které se členy unie stanou na počátku příštího roku — Bulharsku dosahoval 12 procent a v Rumunsku dokonce 17 procent.
Zaměstnanost je na venkově obecně v celé unii poněkud nižší, než je její průměrná hodnota (61 procent ve srovnání s 63 procenty). Na druhé straně však nezaměstnanost, zejména ta dlouhodobá, je všeobecně nižší ve městech než na venkově. Toto tvrzení má však v unii výjimky, a to zejména v Řecku, Německu, Francii, Lotyšsku a Portugalsku. V těchto zemích je nezaměstnanost nižší v převážně venkovských oblastech.
Zemědělství
V roce 2003 obhospodařovalo zemědělství podle zprávy v evropské pětadvacítce celkem 156 milionů hektarů, z nichž 60 procent byla orná půda, 33 procent stálé pastviny a sedm procent trvalé porosty, jako jsou třeba sady, vinice či olivovníkové háje. O tom, co v dané oblasti převažuje, rozhodují ve velké míře klimatické a také geografické podmínky. Tak například vinice a olivovníkové háje nalezneme zejména ve Středozemí, zatímco na horách jsou spíše pastviny.
V EU-25 leží většina, tedy asi 88 procent z 9,9 milionu farem a 89 procent zemědělské půdy ve venkovských oblastech (přičemž v převážně venkovských regionech je 33 procent farem a 23 procent zemědělské půdy). To znamená, že někde nalezneme ještě poměrně značnou část zemědělství v místech, která jsou charakterizovaná jako městské oblasti. Je tomu tak třeba v Belgii, Nizozemsku či na Maltě, ale také třeba ve Velké Británii, Itálii, Německu a Španělsku.
Průměrná velikost zemědělských farem dosahuje v evropské pětadvacítce 16 hektarů. Rozměr farem je však větší než uvedený průměr v EU-15 (kromě Řecka, Itálie a Portugalska) a menší v nových členských státech (což se netýká České republiky, Estonska a Slovenska).
Ekonomický rozměr farem v nových členských zemích je asi šestkrát nižší než v evropské patnáctce. Jediným nováčkem, který je v tomto směru nad průměrem EU-25, je Ččská republika. Fyzická velikost farem roste se zvyšujícím se venkovským charakterem regionu. V čistě venkovských regionech je farmaření extenzivnější a ekonomická síla farem zde bývá nižší.
V evropské pětadvacítce pracuje v zemědělství kolem 9,8 milionu lidí (přepočteno na celoroční pracovníky). To je více než 85 procent pracovníků ve venkovských oblastech.
Základním rysem evropského zemědělství je rodinná farma, na níž pracuje jeden rodinný příslušník na celý pracovní úvazek a další člen rodiny nejvýše na poloviční úvazek. Hospodářství zaměstnávající více lidí jsou běžnější v některých nových členských státech. Velmi malé usedlosti, které mají spíše polozásobitelský charakter, jsou důležité pro zemědělství a aktivity na venkově v některých členských státech, zejména v Polsku.
V průměru jen 17 procent farmářů v evropské patnáctce má alespoň základní zemědělské vzdělání. Podíl těchto zemědělců se velmi liší. Například v Řecku prošla alespoň nejnižším odborným vzděláváním pouhá tři procenta zemědělců, zatímco v Nizozemsku je to 64 procent.
V celé EU-25 připadá na jednoho zemědělce, který ještě nepřekročil pětatřicítku, pět kolegů starších 55 let. V některých členských státech, například v Portugalsku, Velké Británii, Itálii a Slovinsku je tento poměr ještě dramatičtější. Na jednoho farmáře pod 35 let tu připadá až deset zemědělců nad 55 roků. Na druhou stranu například v Polsku, Německu či Rakousku připadají na jednoho farmáře do 35 let jen dva nad 55 roků. Společným rysem pro všechny členské státy je vzrůstající podíl mladých zemědělců v regionech s převážně venkovským charakterem.
Produktivita práce v zemědělství se v unii značně liší, a to zejména mezi původní patnáctkou a nováčky. Obecně platí, že v období let 2002 až 2004 byla produktivita ve státech patnáctky asi o polovinu vyšší než byla průměrná hodnota tohoto ukazatele v celé pětadvacítce. Naopak v nových členských státech dosahovali zemědělci produktivitu pětkrát nižší.
V EU-15 je nejvyšší produktivita v chovu prasat a drůbeže a při pěstování obilnin. Nejmenší produktivita práce je naopak u stálých porostů.
Potravinářský průmysl
Důležitým sektorem v unii je potravinářský průmysl. Zaměstnává asi 4,6 milionu lidí, což představuje asi 2,3 procenta z celkové zaměstnanosti. Jeho podíl na hrubém domácím produktu činí 2,2 procenta. Významnější postavení má potravinářský průmysl v České republice, Maďarsku a Irsku. Produktivita práce se v sektoru obtížně posuzuje, protože zaměstnává poměrně hodně sezónních pracovníků. Odhad pro evropskou patnáctku je asi 50 tisíc eur na zaměstnance za rok.
Lesní hospodářství
Lesy vhodné pro těžbu dřeva pokrývají v EU-15 kolem 117 milionů hektarů. To představuje asi 73 procent rozlohy lesa v pětadvacítce. Podíl produktivních lesů je daleko nižší ve státech ve Středozemí než ve zbytku unie. Kolem 65 procent z lesů v unii patří soukromým vlastníkům. Obecně je tento podíl nižší v nových členských státech. Ve většině členských států je průměrná velikost soukromých lesů nízká, někdy menší než průměrná velikost farem. Produktivita lesů se mezi členskými státy výrazně liší. V průměru dosahuje 4,9 tisíc eur na hektar. S určením produktivity práce v lesích je podobný problém jako v potravinářském průmyslu. I tady jde ve velké míře o sezónní pracovníky. Odhad pro celou unii činí asi 1,9 milionu eur na zaměstnance za rok.
Životní prostředí
Zemědělství a lesnictví hraje významnou roli v péči o krajinu a životní prostředí. Zemědělství a lesní hospodářství se v unii provozuje asi na 78 procentech půdy. Jde opět o průměrnou hodnotu za všechny státy pětadvacítky. Tento podíl se velmi liší a kolísá v rozmezí od 50 procent na Maltě do 95 v Polsku. Je třeba připomenout, že na Britských ostrovech a ve Skandinávii pokrývají přírodní hospodařením nedotčené plochy velké části území.
Umělé člověkem vytvořené prostory naopak tvoří významnou část teritoria na Maltě, v Belgii a Nizozemsku. Velká část zemědělství je v místech, kde pro ně nejsou vhodné podmínky, například v horských oblastech. Extenzivně se farmaří nejméně na deseti procentech orné půdy a na 21 procentech pastvin. Odhaduje se, že způsobem, který je velmi šetrný k přírodě, se farmaří na více než deseti procentech zemědělské půdy. V některých státech je to dokonce na více než 30 procentech.
Významným příspěvkem k ochraně životního prostředí v unii je podle autorů zprávy soustava Natura 2000. Její stanoviště pokrývají 12 procent rozlohy lesů. Pokud se vezmou v úvahu další programy na ochranu lesů, pak je možné říci, že nějaké opatření na ochranu přírody se vztahuje až na 17 procent evropských lesů. V Německu jde dokonce o 63 procent. Přesto jsou evropské lesy do velké míry poškozené, což se projevuje například defoliací (odlistěním). Je to patrné zejména v ČR, Itálii, Polsku, Francii a Německu. Výměra lesů v EU-25 přirůstala mezi roky 2000 a 2005 každoročně asi o 450 000 ha.
Lidská činnost a hlavně zemědělství se také nepříznivě odrážejí v kvalitě vod. Zemědělství má rovněž velké nároky na spotřebu vody. V unii se totiž zavlažuje asi čtvrtina zemědělské půdy.
Hodně půdy je ohroženo erosí. Odhaduje se, že jen voda ročně odplaví více než dvě tuny půdy z hektaru. Zpráva však konstatuje, že se v unii postupně rozrůstají plochy organického (ekologického) zemědělství. V celé EU-25 se tímto způsobem v roce 2003 hospodařilo na 5,9 milionech hektarů, tj. na 3,8 procenta zemědělské půdy. V některých regionech dosahuje podíl ekologického hospodaření až deset procent.
Jak dál
Dobrým ukazatelem, kterým je možné měřit atraktivitu oblasti, je migrace obyvatelstva. Ta je nižší v regionech převážně venkovských (2,7 procenta) než v převážně městských (4,8 procenta).
Kolem 31 procent evropských zemědělců má ještě jinou výdělečnou činnost. Tento podíl je v některých členských státech daleko vyšší a dosahuje až 50 procent (jde například o Slovinsko, Maltu, Kypr, Švédsko a Německo). Většina práceschopného obyvatelstva - 87 procent – v převážně venkovských oblastech unie není zaměstnána v zemědělství a také většina přidané hodnoty (95 procent) v těchto oblastech pochází z jiných sektorů.
Zpráva konstatuje, že jednou z možností, jak zajistit potenciální růst venkovských oblastí, je turistika. Tři čtvrtiny lůžek v hotelích, penzionech a dalších ubytovacích zařízeních je v unii na venkově. To nasvědčuje tomu, že již dnes hraje turistika v těchto oblastech velkou roli.
Na venkově je nižší úroveň služeb. Ty představují 63 procent ekonomické aktivity lidí v převážně venkovských oblastech a 74 procent v převážně městských regionech. Je to možná jedna z dalších možností rozvoje venkovských regionů. Pro zkvalitnění života i snížení rozdílů mezi venkovem a městem by mělo přispět i větší rozšíření internetu a bdování infrastruktury.
