Letos se uskuteční již 22. ročník soutěže Manažer roku, kde pravidelně jsou úspěšní představitelé zemědělských podniků a firem, které dodávají své služby pro zemědělství. Naposledy se stal absolutním vítězem generální ředitel společnosti Farmet Karel Žďárský. O ohlédnutí za touto soutěží týdeník Zemědělec požádal Jaroslava Šubrta, člena hodnotitelské komise a řídícího výboru soutěže Manažer roku 2014.
Proč vlastně vznikla soutěž Manažer roku?
Tato soutěž vznikla z důvodu nepřízně tehdejší politické representace k řádnému podnikatelskému stavu. To, jaké cíle kdo sledoval, je dnes již zřejmé. V roce 1992 byli zástupci nově vytvořené Konfederace podnikatelských a zaměstnavatelských svazů a sdružení ČR přijati u místopředsedy Vlády ČR Jana Stráského s návrhem na podporu a realizaci soutěže manažerů s garancí tehdejší vlády. Místopředseda vlády nám odpověděl, že „počítat s českým managementem je ryze protireformní krok“, to je přesná citace. Vyjádříme-li to stručně, tak soutěž tedy vznikla navzdory tehdejší politické reprezentaci. K jeho cti patří to, že po 20 letech poctivě prohlásil, že byla preferována rychlá privatizace.
Za 21. ročníků soutěže nebyl žádný účastník kriminalizován pro tunelování, a tedy soutěž neměla ve svých řadách žádného zázračného zbohatlíka. Nebyla to tedy soutěž těch, kteří bezpracně bohatnou, například tunelováním či systematickým decimováním státního či obecního rozpočtu, například na předražených zakázkách a dalších sofistikovaných formách rozkrádání s nejlepším právním krytím. Vždy to byla soutěž těch, co vytvářejí hodnoty. Je co napravovat, je pouze 12 procent českých společností, které kontrolují celý proces, tedy vyrábějí finální produkt, za kterým stojí vlastní výzkum a vývoj, oslovují konečného zákazníka a realizují tak na území ČR vyšší přidanou hodnotu. Skutečné podnikání totiž zahrnuje mít alespoň finálního zákazníka, inovace, procesy a finance. Pokud český subdodavatel kontroluje pouze zadávané procesy, tak jen těžko získává zkušenosti a schopnosti v moderním managementu a komplexním podnikání. České strategické, marketingové, finanční a tržní znalosti tak ochabují, jsou drženy pod přísným dohledem a kontrolou zahraničního vlastníka. Lze tuto destrukci českého průmyslu ještě napravit. Soutěž Manažer roku se o to nesporně snaží. Bohužel, nikdo neřeší katastrofální strukturu závislé české ekonomiky – jen 12 procent českých firem je autonomních, o nějaké strategii této vlády směřující k postupné nápravě tohoto stavu, není nikde ani zmínka.
Co je jejím hlavním přínosem?
Každý z finalistů (nominovaných jsou každoročně stovky průřezově z celého národního hospodářství, finalistů jsou pak řádově jen desítky), je nositelem cenných zkušeností a poznatků. Zhruba jedna pětina soutěžících jsou opakovaně nominováni. Každopádně všichni rozšiřují škálu manažerů vyznačujících se vysokou kvalifikací v oboru i v řízení obecně. Jejich schopnosti a manažerské dovednosti se projevují ve strategickém řízení, které mimo jiné spočívá ve strategickém myšlení, vnímání informací ze silných a zejména ze slabých signálů, které ovlivňují chod firmy, ve vytváření akceschopných týmů, systematického prosazování cílů organizace a podobně. Moje zkušenost je taková, že v postupech úspěšných manažerů firem vidím mnoho společného. Lze tam zahrnout profesionální komunikaci, stimulaci, vysokou emoční inteligenci, efektivnost hlavních, vedlejších i řídících procesů, loajalitu, v neposlední řadě etiku a tak dále. Nezastírejme si, že v soutěži se vyskytují i manažeři, kteří lpí na osvědčených metodách dřívějšího stylu, řekněme 20. století, pracují rutinně, neinovují pracovní podmínky, pracovní klima, tedy ani firemní kulturu. Tím zpomalují současný trend vývoje a ve svých důsledcích přispívají k izolaci organizace, která může vést až k zániku či je snadným cílem organizované insolvenční mafie. Zkušený manažer ví, že vedle efektivních metod a forem působení na zaměstnance musí vnímat i jejich podněty, potřeby a názory, i zde platí zásada vin-vin, důsledkem aplikace této zásady je vytváření partnerství v pracovním týmu. Díky soutěži špičkový manažer ví, jak tvořit tým. Řečeno ve zkratce, soutěž nesporně přispívá ke zvyšování kvality manažerských dovedností a schopností. Za dobu 21 let existence, soutěž získala na vážnosti nejen mezi manažery samotnými, ale i v širší veřejnosti. Soutěž se dnes již stala nedílnou součástí manažerského života. Bohužel v našich podmínkách prosperující firmy informují sporadicky své okolí o tom, jak dosáhly svých úspěchů. Doufejme, že Klausova doba závratného bezpracného zbohatnutí, kdy informace o mimořádných „schopnostech“ nemohly na denní světlo, je již definitivně za námi. Výsledky úspěšných firem by měly být, v řadě případů již jsou, veřejně analyzovány, zobecňovány a doporučovány k využití v teorii i praxi. K tomu nesporně soutěž Manažer roku přispívá.
Jak se změnil top management podniků za dobu trvání soutěže?
Změnil se hodně. Významná část z nich si uvědomila, že systematické a správně prováděné hodnocení zaměstnanců má rozhodující vliv na lepší poznání a další využívání jejich potenciálu. Již dnes vědí, že 90 procent úspěchu firem je v lidech. Je nesporné, že růst jejich motivace a kvalifikace, omezování případné fluktuace a tím i omezení zbytečných nákladů, má do budoucna zásadní význam. Je zřejmé, že se více podílí, na rozdíl od prvních ročníků soutěže, na zlepšování firemního klimatu a tedy kultury, jako významného předpokladu prosperity firmy. Vědí, že pravidelné hodnocení má podstatný význam i jako zdroj zpětnovazebních informací pro management firmy. Vývoj poslední doby lze charakterizovat jako návrat k jednoduchosti, zde lze připomenout slova Leonarda da Vinci, že nejvyšší forma dokonalosti je v jednoduchosti. Zdá se, že spějeme k určité obecně platné universální škále manažerských dovedností bez ohledu na to, v jakém podnikatelském prostoru podnikají.
Z poznatků ze soutěže Manažer roku, které mám, lze říci, že v zásadě končí manažerský styl: založený na příkazu a kontrole. To v 21. století nemůže být dominantní styl řízení, zejména pro svou nefunkčnost. Dnes zásadní a zcela nezbytnou podmínkou vstupu do „stavu manažerského“ je vysoká odborná připravenost. Dnešní svět již netoleruje styl pokus-omyl tak, jak tomu často bylo v 90. letech minulého století. Konkurence na trhu je obrovská a dnes se hraje více na reference. V dnešní době neomezených možností přístupu k informacím se manažeři musí smířit se ztrátou své výlučné informační pozice. Je třeba ale rozlišovat informační společnost od společnosti vědění (znalostní společnost), to jsou dva co do obsahu zcela odlišné pojmy, i když se oba pojmy dnes používají zcela neprávem jako synonyma. Jsme národ Jana Amose Komenského, tak si připomeňme, co tento pedagog světového významu, myslitel, filosof, učenec a reformátor tvrdil v 17. století: Když nevzbudíš zájem o vzdělávání, je to marné. Proto ti nejosvícenější manažeři již teď vědí, že každý se musí učit permanentně. V životě totiž není nic zakonzervováno, proto nelze přestat tvořit, protože v životě, pokud tvoříme, stoupáme, pokud netvoříme tak klesáme.
