Kvalitní fermentační proces při silážování je podmíněn vytvořením optimálního prostředí pro dominantní růst bakterií mléčného kvašení. Zkvašením cukrů na kyselinu mléčnou se vytvoří podmínky pro dostatečné snížení pH, čímž se potlačí růst většiny nežádoucích a škodlivých mikroorganismů. Mezi nežádoucí epifytní mikroflóru především patří enterobakterie, kvasinky, plísně a spory klostridií kontaminované z půdy.
Jedním z nežádoucích biochemických procesů, který způsobuje značné ztráty, je proteolýza. Proteolýza je rozklad bílkovin až na amoniak a na biogenní aminy. Tento proces zapříčiňují klostridie, především u siláží pod 30 % sušiny, kde buňky pletiv mají nízký osmotický tlak a klostridie mohou pronikat do buněk. Při sušinách nad 35 % je výskyt činnosti klostridií minimální.
Technologické zásady
Dodržení technologické kázně při sklizni píce na bílkovinné a polobílkovinné siláže je prvním předpokladem pro optimální konzervaci. Proto je nutné při výrobě siláží dodržet následující sled technologických zásad silážování:
Příprava sklizňové techniky
Připravenost sklizňové techniky je prvním předpokladem pro úspěšnou výrobu siláží. V praxi se stává, že sklizňová technika není vždy v dobrém technickém stavu a když se začne silážovat, dochází k poruchám, které přeruší proces silážování a to se vždy projeví na zhoršení kvality siláže.
Určit optimální dobu sklizně
Stanovení optimální doby sklizně záleží na mnoha faktorech. Je důležité určit, pro jakou kategorii zvířat a z jaké plodiny se bude siláž vyrábět.
Pokud se bude vyrábět pro dojnice, telata, jalovice do jednoho roku a výkrm býků, je nutné určit správnou vegetační fázi.
U vojtěšky a jetele je vhodné stadium, když se tvoří poupata až po začátek kvetení. Při ranější vývojové fázi získáme velkou produkční účinnost siláží (vysoké dusíkaté látky a nízkou vlákninu), která je však podmíněna vyšší náročností na dodržení technologické kázně a následně na docílení stability siláže s úspěšným fermentačním procesem.
Počátek sklizně u silážních drtí se určuje podle zralosti zrna a možnosti sklizňové techniky zrno narušit tak, aby prošlo fermentačním procesem. Zralost zrna se pak může pohybovat od mléčné až po těstovitou zralost. V posledních letech však zastoupení silážních drtí klesá a obilnina jako krycí plodina se sklízí na počátku sloupkování až metání. Výhodou této metody jsou dvě sklizně kvalitních jetelů již v roce založení.
Nejvyšší produkční účinnost u TTP je v době metání porostů, kdy je hemicelulózový komplex nejstravitelnější.
Pokud budeme vyrábět siláž pro krávy bez tržní produkce mléka nebo jalovice nad jeden rok, pak se mohou sklízet porosty i v pozdní fázi zralosti. U těchto kategorií zvířat se siláže převážně vyrábějí z TTP a některé mohou být i jednosečné.
Na určení doby sklizně mají vliv i klimatické podmínky. Pokud podmínky umožní silážovat, je výhodné sledovat předpověď a vývoj počasí. V posledních letech jsou předpovědi počasí již na takové úrovni, že je možné je vhodně využívat.
Sušina naskladňované hmoty
Sušina bílkovinných a polobílkovinných siláží, vztažená k fermentačnímu procesu, má nezastupitelný význam. Správná sušina siláže je přirozeným konzervantem. U jetelů a jetelotráv je ideální ve výši 33 % – 40 %, u siláží z TTP je vhodná sušina 31 % – 38 %. Pro názornost jsou připojeny grafy z rozborů siláží jetelů.
Pro docílení požadované sušiny nám slouží různé typy mačkačů. Další použitelné metody, které se nechají navzájem kombinovat, jsou rozhození hmoty na široko, obracení atd. Doba posekané hmoty na pokosu by neměla přesáhnout dva dny a hmota by neměla zmoknout. Čím déle leží hmota na poli, tím více dochází k aktivaci negativní epifytní mikroflóry a je ohrožován fermentační proces, obsah živin (jak prodýcháním, nárůstem proteolýzy, popelovin atd.) a zdravotní nezávadnost siláží.
Délka řezanky
Délka řezanky je problém, který je stále aktuální. Z hlediska správné motoriky bachoru je vhodnější delší řezanka, 40 až 80 mm. To se však neslučuje s technologií silážování při doporučených sušinách. Při silážování má prioritu sušina hmoty v návaznosti na délku řezanky a dusání na jámě. Obecně lze říci, čím vyšší sušina, tím musí být řezanka kratší; doporučená délka řezanky při 35% – 40% sušině je 30 – 20 mm.
Použití konzervačních přípravků
Pokud docílíme požadovanou sušinu silážní hmoty, není nutné použít konzervační přípravky a siláž zfermentuje přirozenou cestou. Přesto se však doporučuje použití vhodných probiotických či probioticko-enzymatických přípravků, které urychlí fermentační proces a tím sníží konzervační ztráty na živinách asi o 5 až 10 %. Tyto ztráty jsou způsobené především negativní epifytní mikroflórou. Některé nové přípravky také ještě podporují aerobní stabilitu (jsou především vhodné na energeticky bohaté glycidové siláže). Finanční náklady na konzervační přípravky jsou poměrně vysoké a pohybují se od 15 Kč až do 120 Kč na tunu. Proto je nutné, abychom zvolili optimální konzervační přípravek, nejenom z hlediska fermentačního procesu, ale i co se týče finanční náročnosti. Vhodnost použití konzervačního přípravku je v první řadě odvislá od sušiny silážní hmoty. Pokud je sušina nad 40 %, pak je zbytečné používat probioticko--enzymatické přípravky. Při sušinách nad 40 % je vhodné využít probiotické přípravky, které jsou osmotolerantní a vysoce účinné (výhodou u nich je nízká cena). Probioticko-enzymatické přípravky je vhodné použít při nízkých sušinách 30 % – 35 % a v nepříznivém počasí, kdy se působením enzymů uvolňují cukry, a ty se pak zapojují do urychlení fermentačního procesu.
Chemické konzervanty je vhodné používat především v nepříznivém počasí, kdy potřebujeme silážovat hmotu se sušinou pod 27 %. Svým charakterem pak působí na fermentační proces, který omezí nebo téměř zastaví fermentační činnost jak pozitivní, tak negativní povrchové epifytní mikroflóry v důsledku prudkého snížení pH.
Dusání a doba naskladňování
Dusání silážní hmoty je nutné k rychlému vytlačení vzduchu ze silážní hmoty. Obecně platí, čím je delší řezanka a čím je vyšší sušina, tím déle a intenzivněji se musí dusat. Pokud je silážní hmota vystavena delší dobu působení vzduchu, který využívá negativní mikroflóra, narůstají ztráty na živinách, zvyšují se počty kvasinek a plísní, následně pak siláž rychleji podléhá zkáze. To se stává jak malou intenzitou dusání, tak i pomalým naskladňováním. Velkým nebezpečím při oxidaci a zahřívání bývají duté stonky, ve kterých při dlouhé řezance zůstává vzduch, přestože je intenzita dusání a rychlost plnění vysoká. Tyto siláže se dlouhodobě zahřívají a dochází ke značným ztrátám na živinách. V praxi se také stává, že u siláží s vysokou sušinou, které se pořádně neušlapou, dojde až k samovznícení. Proto je vhodné kontrolovat teplotu silážní hmoty, neměla by dlouhodobě přesáhnout 35 oC. Při vysokých teplotách dochází k Maillardově reakci, kdy se dusíkaté látky váží na cukry za vzniku nestravitelného komplexu. Také při vyšších teplotách se likviduje betakaroten.
V závislosti na kapacitě jámy by plnění nemělo přesáhnout tři dny. U velkokapacitních silážních žlabů délka plnění nesmí překročit pět dnů.
Při naskladňování je potřeba zajistit dobré rozhrnutí navážené hmoty a dobré dusání, především pokud se do jámy naváží hmota o rozdílných sušinách. Pokud se střídají suché a mokré vrstvy, vytvářejí se matrace a dochází k zaplísnění u suchých vrstev nebo ke hnití u mokrých vrstev. Obdobné problémy vznikají, pokud se do jámy naváží hmota ze silně zaplevelených ploch.
Systémy zakrývání siláží
Naplněné a dobře udusané jámy siláže se ihned zakrývají. Správně zakryté siláže dávají předpoklad, že silážní proces proběhne dobře a že se vyrobí siláž s dobrou produkční účinností a navíc zdravotně nezávadná. Při nevhodném zakrytí dochází k průniku vzduchu, popřípadě se tam dostává voda a siláž plesniví a hnije. Při vyskladňování je pak nutné odseparovat zdravotně závadné vrstvy. V praxi se však často setkáváme s tím, že narušená silážní hmota se zkrmuje zvířatům. Abychom tomuto předešli, je nutné správně zakrýt vyrobenou siláž. V poslední době se stále více uplatňuje dvouvrstevný i třívrstevný systém zakrývání. U dvouvrstevného systému se na udusanou hmotu položí mikroténová fólie, a protože má opačný statický náboj než silážní hmota, tak k jejímu povrchu dobře přilne, a na ni se pak dává silážní plachta. U třívrstevného systému se ještě na fólii dává síťovina z umělé hmoty, která zabraňuje mechanickému poškození spodních fólií. Následně se pak po celém obvodě zatíží speciálními pytli se štěrkem. Po odkrytí je horní vrstva zdravotně nezávadná a může se bez problému zkrmovat.
Zatížení povrchu naskladněné siláže
Po zakrytí jámy fólií, především u jednovrstevného a dvouvrstevného systému, je nutné jámu zatížit. K tomuto účelu je vhodné použít betonové panely, důlní pasy, pneumatiky, piliny atd. Když plachty pečlivě zakryjeme, nedojde k jejich poškození a vyrobená siláž bude mít minimální ztráty. Pokud je zatížení siláže dostatečně vysoké, pak dochází ke kapilární vzlínavosti silážní tekutiny a celý profil siláže bude mít stejnou sušinu. Tuto vlastnost oceníme při jejím zkrmování a sestavování krmných dávek, které jsou zvířaty stabilně přijímány s minimálními zbytky.
Silážování do vaků a kulatých balíků
Vzhledem k nedostatečným kapacitám silážních jam se s úspěchem používají silážní vaky a kulaté balíky. Kvalita siláží je u silážních vaků velice dobrá, protože se při plnění rychle zamezí přístupu vzduchu. Problémy, které tento systém provázejí, jsou především poškození vaků a následné zaplesnivění siláže. Také náklady na vaky jsou velké.
Systém kulatých balíků je méně příznivý ke kvalitě siláže, ale především na malých farmách nachází uplatnění. I zde jsou podobné problémy s poškozováním koulí jak lidmi, tak i zvířaty. Na zhoršené kvalitě siláže se podílejí i samotní farmáři tím, že šetří na fólii a omotání balíků je nedostatečné. V poslední době se stává velkým nešvarem balit kulaté balíky pouze do síťoviny a nechat je na poli až do zkrmování. Tyto balíky vlivem klimatických podmínek rychle plesniví a při zkrmování dochází k obrovské zátěži organismu a značným zdravotním poruchám.
Závěrem lze říci, že zvládnutím uvedených problémů, které se vyskytují v zemědělské praxi velice často, ale především dodržením celého technologického procesu v průběhu silážování se docílí zdravotně nezávadného konzervovaného krmiva s vysokou produkční účinností a s minimálními náklady, nejenom na konzervační přípravky. Vývoj v oblasti silážování stále pokračuje, a proto musíme stále akceptovat nové poznatky, aby konzervace bílkovinných pícnin byla co nejméně ovlivněna vnějšími faktory.
Ing. František Mikyska
AgroKonzulta Žamberk, s. r. o.
