Při pěstování vinné révy a některých ovocných druhů plní nezastupitelnou úlohu nejrůznější typy jednoduchých opor a opěrných konstrukcí. Jednoduché opěrné konstrukce v podobě ocelových jehel, ocelových, plastových a bambusových tyček nebo dřevěných kůlů jsou využívány zejména v ovocných výsadbách (pěstitelské tvary štíhlých vřeten), kdy napomáhají stabilizaci nově vysazených dřevin do doby, než dojde k jejich dostatečnému prokořenění.
Nově začínají být tyto opory využívány také v zahuštěných výsadbách vinic, jejichž podstatou je návrat k původnímu pěstitelskému tvaru s řezem na hlavu.
V porovnání s jednoduchými oporami se lze v pěstitelské praxi setkat daleko častěji se standardními typy opěrných konstrukcí, které jsou tvořeny opěrnými sloupky a různým počtem vodicích drátů nebo dvojdrátí.
Volba konstrukce
Při úvahách o stavbě opěrné konstrukce je nutné promyslet celou pěstitelskou technologii i s výhledem na budoucí nasazení mechanizačních prostředků. Volba použitých sloupků opěrné konstrukce totiž může některou operaci ztížit nebo zcela znemožnit (předřez, konturový řez, zvedání letorostů a osečkování letorostů, mechanizovaná sklizeň, využití sklízecích plošin, manipulační techniky atd.).
Při instalaci je rovněž významná otázka stability opěrné konstrukce, která vychází jednak z hloubky zapuštění jednotlivých sloupů do půdy, ale také z jejich rozteče v řádcích.
Hloubka zapuštění sloupků je běžně 0,6 m, ale je zde třeba zvažovat charakter půdního profilu. Sloupek bude lépe fixován v jílovité půdě než ve štěrkopísčitém horizontu. Míra zapuštění přímo souvisí také s dodržením stejné výšky sloupků nad úrovní terénu z důvodů provádění některých pracovních operací. Tato skutečnost nabývá na významu zejména ve svahových lokalitách ohrožených erozí, kde se v průběhu 2 až 3 let může rozdíl ve výšce sloupků pohybovat až kolem 0,5 m.
Rozteč sloupků v řádku je doporučena podle druhu kultury a sloupků. U vinic je to běžně 6 až 7 m (např. u středních sponů to pak znamená spotřebu 550 až 800 sloupků na 1 ha, u širších sponů 400 až 600 sloupků na 1 ha) a u ovocných výsadeb 8 až 10 m. Při vyšší rozteči hrozí nebezpečí vyvrácení, příp. porušení sloupků vlivem vysokého zatížení celé konstrukce hmotností stěny a odporem, který klade listová stěna větru (obr. 2).
K lepší stabilitě opěrné konstrukce přispívá také řešení krajních sloupků. Ty mohou být provedeny jako svislé – opatřené vzpěrou s obetonováním v zemi, šikmé – opatřené kotevním táhlem fixovaným kotvou různého provedení, nebo jako svislé – spojené šikmo kotevním drátem se sousedním sloupkem v řadě.
Ocel, beton, plast nebo dřevo?
V pěstitelských podmínkách České republiky se lze v posledních letech stále častěji setkat s používáním ocelových sloupků (obr. 3 a 4). Pro jejich výrobu je nejčastěji využíván ocelový plech o tloušťce 1,5 až 2,2 mm. Ke zvýšení pevnosti jsou jednotlivé sloupky různým způsobem profilovány. S dalšími odlišnostmi se lze setkat také při samotné technologii výroby, tzn. že mohou být vyráběny tažením nebo ohýbáním. Kvalitu sloupků ovlivní také to, zda jsou vyráběny z pásů pozinkovaného nebo nerezového plechu, nebo jsou zinkovány hotové, profilované sloupky. Jejich hlavní výhodou je nízká hmotnost a v podmínkách vinohradnictví také možnost výškového posunu dvojdrátí v průběhu vegetace.
Standardní a hojně rozšířené jsou také betonové sloupky (obr. 5). Bývají vyráběny jako betonové lité nebo z předpjatého betonu s použitím speciálních armatur, což zvyšuje jejich pružnost a pevnost. Hrany betonových sloupků jsou stále častěji řešeny jako zaoblené, což výrazně snižuje riziko jejich poškození i poškození využívané mechanizace.
Mezi hlavní nevýhody betonových sloupků patří vysoká hmotnost (40 až 60 kg) a křehkost, která ztěžuje jejich dopravu a manipulaci včetně instalace.
Plastové sloupky (obr. 6) se u nás zatím objevují v menší míře. Bývají vyráběny z tvrzeného polyvinylchloridu nebo recyklovaných plastů. Hlavní důvody menšího použití jsou nehomogenní struktura používaných materiálů, málo praktických zkušeností s životností a mechanickými vlastnostmi, které mohou být ovlivněny teplotními výkyvy a UV zářením. K jejich velkým přednostem patří nízká pořizovací cena a nízká hmotnost, která výrazným způsobem usnadňuje manipulaci a instalaci.
Dřevěné sloupky (obr. 7), ať už řezané nebo štípané, se používají běžně zejména v zahraničí (Francie, Itálie, Německo), u nás se využívají podle dostupnosti, ale většinou v kombinaci se sloupky ocelovými, kde dřevěné se zařazují jako krajové. Osvědčeným druhem dřeva je akát a dub, méně časté je dřevo smrkové nebo borové aj.
Stavba konstrukce
Stavba opěrné konstrukce zahrnuje instalaci sloupků, rozvíjení a montáž drátů včetně kotev. Jedná se o souhrn poměrně pracných operací (rozvoz sloupků, rozvíjení 4 – 8 drátů v celé délce řady), které jsou navíc náročné na přesnost umístění, na dodržení stejné hloubky zapuštění a na ruční práce spojené s fixací drátů do sloupků. Z hlediska fixace drátů na sloupky jsou nejvýhodnější sloupky ocelové a plastové, nejvyšší pracnost vyžadují sloupky betonové a dřevěné.
Při ruční stavbě se využívá ručních motorových nebo traktorových vrtáků (obr. 9). Ty se hůře osvědčují hlavně v kamenitých půdách. Navíc je někdy u traktorových vrtáků problém přesného najetí na vytyčené místo sloupku, které se ve svazích komplikuje o požadavek dodržení svislého směru sloupku. Po vyvrtání jamky do požadované hloubky je sloupek ručně zasazen a půda kolem paty sloupku je utužena.
Stavba pomocí zatloukání představuje metodu vhodnou zejména pro dřevěné sloupky, u kovových sloupků je potřeba využívat chrániče konců sloupků, aby úderem nedošlo k jejich poškození. Pro malé množství sloupků se dá využít ruční beranidlo, které vyžaduje obsluhu 1 až 2 pracovníků. Beranidlo je tvořeno válcovým tubusem o vnitřním průměru větším než je vnější průměr sloupku a je po obou stranách doplněno dvojicí rukojetí. Při zatloukání se beranidlo nejprve nasune na horní část sloupku, který se střídavými zdvihy a následnými krátkými údery beranidla zatlouká směrem dolů do požadované hloubky.
Moderní řešení představuje zatloukací zařízení (např. firmy ERO) využívající principu příklepu, který zabezpečují dvě závaží o hmotnosti 11,5 kg (nebo větší o hmotnosti 23 kg) poháněná hydromotorem v zatloukací hlavě. Sloupek je tak zarážen vysokou frekvencí lehčích úderů. Toto zatloukací zařízení může být neseno čelně, bočně nebo vzadu na traktoru. Sloupek se ručně nasune do otvoru v zatloukací hlavě a jeho dolní konec se nastaví přesně na místo zatloukání. Přesné umístění a přímost zatlučených sloupků je dána zapracováním obsluhy.
Na obdobném principu pracuje další typ zatloukacího zařízení (např. firem Bautec, Rabaud, Yanigav apod.). Pracovní hlava je při zatloukání vedena ve svislém držáku neseném na hydraulicky ovládaném výškově stavitelném rameni. To umožňuje její nastavení v závislosti na celkové délce sloupků (obr. 8). Ve spodní části je rozšířena v zatloukací hlavici, která usnadňuje nasazení horní části sloupku a současně chrání jeho konec před poškozením. Celé zařízení využívá principu příklepu s hydraulickým pohonem pracovního ústrojí.
Snad nejrozšířenější způsob představuje stavba sloupků zatlačováním. Zatlačovače jsou bočně nesené na sloupku nebo konzole. Zatlačovací deska umístěná v horní části zatlačovače se opře o konec sloupku a pomocí hydrauliky je sloupek zatlačen do požadované hloubky. Problémy se zatlačováním mohou nastat v kamenitých půdách a také v těch případech, kdy vzpěrná pevnost sloupku bude menší než odpor proti vtlačování do půdy (tento případ může nastat většinou u plastových nebo ocelových sloupků zatlačovaných do tvrdého povrchu). V náročnějších podmínkách se s výhodou využívá předem předvrtaných jamek nebo zatlačovačů vybavených odklonitelným ocelovým trnem. Některé zatlačovače bývají doplněny injektorem pro hydrovrt (např. firma Ostratický). Voda z nádrže, nesené na traktoru, vytvoří pomocí injektoru provlhčenou jamku, do které je sloupek následně velmi lehce zatlačen. Podmínkou pro efektivní využití tohoto zařízení je správné nastavení hloubky hydrovrtu tak, aby sloupek po zatlačení byl ještě pevně fixován v půdě.
V zahraničí se lze poměrně často setkat také s jamkovači (např. REVO) využívajícími principu příklepu. Stroje bývají řešeny jako ruční (jednomužné) motorové jamkovače (obr. 10). Pracovní ústrojí zde tvoří kovový trn kruhového nebo čtvercového průřezu na konci zahrocený o délce 0,6 až 1 m. Trn je nasazen v pracovní hlavě, která při práci využívá principu příklepu. Pohon pracovního ústrojí je obdobně jako u motorových vrtáků řešen od vlastního spalovacího motoru o výkonu 2 až 4 kW. Celková hmotnost stroje se pak pohybuje kolem 20 kg a přispívá ke snadnému pronikání vibrujícího trnu do požadované hloubky.
Srovnatelným způsobem pracují také jamkovače nesené na traktoru na hydraulicky ovládaném rameni s pohonem pracovního ústrojí od hydrauliky traktoru. Moderní konstrukce těchto strojů mohou být navíc doplněny o manipulátor s čelistmi umožňujícími uchopení sloupku. Před instalací jsou sloupky nejprve rozvezeny a uloženy na povrchu pozemku. Následně vytvoří souprava traktoru s jamkovačem otvor do půdy o potřebné hloubce, celá instalace sloupku je dokončena pomocí manipulátoru, který sloupek uchopí, postaví do svislé polohy a zasune do připravené jamky. Velkou předností těchto jamkovačů je možnost jejich využití i v těžších a kamenitých půdách, kde nelze běžně využívat jiné typy zařízení.
Pracnost a náklady
Praktické zkušenosti a sledování prováděná Ústavem zahradnické techniky ukazují, že se výkonnost při instalaci sloupků pohybuje od 0,05 až 0,2 ha/h (spotřeba času 5 až 20 h/ha). Přesné hodnoty jsou ovlivněny typem použitého zařízení, materiálem a typem sloupků a jejich počtem na hektar. K této pracnosti je však nutné připočítat další spotřebu času na nakládání sloupků na ložnou plochu dopravního prostředku a na jejich transport k místu instalace.
Pracnost instalace opěrné konstrukce je velmi individuální a zahrnuje spotřebu času potřebného na instalaci nosných drátů, příp. dvojdrátí, včetně doplňkových prvků, zejména krajových kotev, ocelových jehel a tyček pro zapěstování vysázených sazenic a stabilizaci stromků.
Materiálové náklady se při stavbě opěrné konstrukce v současné době pohybují u vinic od 120 000 do 150 000 Kč/ha, u ovocných výsadeb mezi 80 000 až 120 000 Kč/ha.
Pracovní náklady závisí na konkrétních podmínkách a jejich snižování je dáno využíváním popsaných technických prostředků.
Klíčové informace
- Jednoduché opory i opěrné konstrukce musí vykazovat zejména dlouhou životnost, odpovídající minimálně plánované délce životnosti porostu (15 až 30 let).
- Požadována je odolnost vůči klimatickým činitelům, chemickým přípravkům (hnojiva, postřiky) a mechanickému poškození od strojů provádějících jednotlivé operace v průběhu vegetace.
- Snadná instalace, cenová dostupnost a v neposlední řadě také použití materiálů umožňujících recyklaci patří k dalším základním požadavkům.
Doc. Ing. Patrik Burg, Ph.D.
doc. Ing. Pavel Zemánek, Ph.D. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta, Ústav zahradnické techniky
