Za posledních deset let vzrostly stavy masných krav na 136 % původního stavu. Počty koní vzrostly na 168 %, počty ovcí na 190 % a počty koz dokonce na 202 %. V uvedených případech se jedná pouze o zvířata s těsnou vazbou na travní porosty. Výsledkem růstu počtu zvířat ve srovnání s téměř stabilním podílem travních porostů je zvyšování intenzity živočišné výroby na travních porostech. Uvedl to Svaz marginálních oblastí.
Ukazuje se tak, že funguje politika Ministerstva zemědělství ČR, které podporuje živočišnou výrobu prostřednictvím agroenvironmentálních programů (AEO), ekologického zemědělství a LFA (tzv. méně příznivé oblasti). Zatímco první dva programy jsou dostupné zemědělcům ve všech oblastech, tak program LFA je specificky zaměřený jen na neúrodné oblasti.
Ministerstvo zemědělství po vstupu do EU zvolilo v Programu rozvoje venkova poměrně striktní přístup, kdy nárok na uvedené podpory mají pouze zemědělci chovající stanovené počty zvířat, a to po dobu minimálně 5 let. Jedná se o účinný nástroj, jak navracet pasoucí se zvířata do horských a podhorských oblastí České republiky. Zároveň je zřejmé, že bez těchto podpor by se tohoto stavu nedosáhlo, což dokazuje fakt, že mimo systémy AEO nejsou tato zvířata prakticky chována.
Chov zvířat je pro krajinu přínosný, protože produkuje statková hnojiva, která jsou nenahraditelnou částí systémů výživy a hnojení rostlin. Zvyšují biologickou činnost půdy a její schopnost zadržovat vodu, zlepšují využití živin a pozitivně ovlivňují tvorbu půdní struktury. V neposlední řadě přispívají k čistotě vod, protože živiny v nich obsažené podléhají vyplavování méně než u průmyslových hnojiv.
Svaz marginálních oblastí proto prosazuje zavedení povinné podmínky intenzity chovaných zvířat i v dalších oblastech ČR, aby mohla být navýšena živočišná výroba v celé České republice. Plošné platby podmíněné intenzitou se ukázaly pro podporu živočišné výroby jako efektivnější než cokoliv jiného. Navíc, na rozdíl od podpor vázaných na jednotku produkce či investice, nezpůsobují nechtěné produkční a cenové výkyvy. Kromě toho prostředky vynaložené na dotování investic živočišné výrobě k růstu nepomohly.
Svaz marginálních oblastí si je vědom, že je potřeba podporovat živočišnou produkci, současně je však potřeba zajistit, aby nevznikala příliš velká nadprodukce, jak je tomu např. u vajec, či dlouhodobě u mléka a obilovin. Nadprodukce totiž vede k nižším cenám a zhoršování ekonomické situace farmářů, popř. k vybíjení zvířat, jak aktuálně uvádějí chovatelé nosnic.
Veškerá produkce proto musí být podporována po zralé ekonomické úvaze, v souladu se životním prostředím a jen tehdy, pokud je pro ni odbyt. Naopak velmi často zmiňované vázání podpor na tržby či zaměstnanost zní sice krásně, ale při bližší analýze neobstojí. Tyto přístupy jdou proti trhu a vedou k výrobě zboží a potravin, o které nikdo nestojí. Žádná výroba totiž není samoúčelná, resp. nemá smyslu sama o sobě jen kvůli vytváření zaměstnanosti. Výroba neprodejné produkce je vždy jen mařením ekonomických zdrojů a snižováním národního bohatství.
Při řízení zemědělství, ať již z hlediska produkčních či mimoprodukčních funkcí je proto potřeba vždy respektovat ekonomické propočty a tržní poptávku. Jen tak bude zemědělství dlouhodobě udržitelné a prosperující ve všech oblastech České republiky. A jsme si vědomi, že prosperita zemědělců v úrodných i neúrodných oblastech jsou spojené nádoby. Nebudou prosperovat jedni, aniž by prosperovali i ti druzí.
