11.03.2011 | 07:03
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Technologie sklizně a konzervace krmiv

Technologické postupy konzervace a skladování objemných krmiv jsou nedílnou součástí výroby kvalitní píce a úspěšného chovu hospodářských zvířat. Způsob konzervace velmi významně ovlivňuje produkční účinnost objemných krmiv – koncentraci energie, obsah hlavních živin a specificky účinných látek, dietetické vlastnosti, chutnost a stravitelnost píce.

Zařazování nekvalitně konzervované píce do krmných dávek výrazně snižuje užitkovost, vzrůstají nároky na jadrná krmiva a velice negativně je ovlivňován zdravotní stav zvířat. Vysoké ztráty živin při konzervaci píce vytvářejí potřebu rozšiřování pěstebních ploch pícnin, která již několik let klesá a zvyšují nákladovost výroby.
Sklizeň píce probíhá po celé vegetační období se špičkami v době prvních sečí (květen, červen) a sklizně silážních plodin (září, říjen). Podle druhu sklízené plodiny můžeme sklízet jednou až pětkrát.
V případě víceletých pícnin tvoří výnos po první seči až 60 % celkového výnosu v daném produkčním roce. Tato skutečnost je dána především průběhem počasí (hlavní vliv má celkový úhrn srážek) v daném roce.
Při špatném počasí a nevhodném způsobu sklizně, odrolem, nesebráním, nevhodnou konzervací mohou činit ztráty sušiny na hmotě 15 až 35 %, ztráty živin až 50 % a vitamínů až 100 %. Vhodným sklizňovým postupem lze snížit riziko počasí a zabránit znehodnocení píce v průběhu uskladnění. Důležité je také vhodně zvolit termín sklizně s ohledem na zralost plodiny. Zpožděním sklizně dochází ke ztrátám využitelné energie (NEL) u trav až o 0,26 MJ/kg sušiny. U jetelovin je to ještě výraznější, můžeme ztratit až 0,78 MJ/kg sušiny.
Výsledná kvalita produktu je závislá na několika faktorech. Je to především obsah sušiny, který hraje důležitou roli při konzervaci zavadlé píce na senáž či při silážování píce. Při nízkém obsahu sušiny (asi 20 %), vznikají problémy při silážování, díky nadměrnému množství vznikajících silážních šťáv. Naopak při vysokém obsahu sušiny (nad 50 %) dochází ke zhoršenému vytěsnění vzduchu, což vede k zhoršení fermentace. Dalším faktorem důležitým při senážování je rychlost zavadání, kdy ideální je sklizeň v rozmezí 24–36 hodin od posečení. Další vliv má rychlost plnění vaků či silážních jam. Posledním faktorem je počasí, které má rozhodující vliv především na kvalitu sena sušeného na pokosu.
Ztráty v technologiích sklizně pícnin jsou charakteru kvalitativního a kvantitativního. Mezi kvalitativní patří snížený obsah bílkovin a vitamínů daný především průběhem počasí nebo špatně zvoleným termínem seče s ohledem na zralost plodiny. Kvantitativní ztráty jsou dány neposečením, nesebráním a přepadem materiálu z odvozového prostředku.

Sušení a dosoušení
Porovnáme-li energii vloženou do procesu sklizně a konzervace s množstvím energie získané ve vyrobeném krmivu, dosáhneme těchto hodnot: u silážování čerstvé píce 1:24,2, u senážování zavadlé píce 1:23,8, u dosoušení na seno 1:12,2 a u horkovzdušného sušení 1:0,55.
Z uvedeného porovnání vyplývá vysoká energetická náročnost horkovzdušného sušení, proto se od tohoto systému konzervace píce upustilo a uskutečňuje se omezeně v podnicích, které takto vzniklý produkt používají při výrobě krmných směsí, nebo exportují do zahraničí.
Tradiční výroba sena sušením na pokosu až do konstantní sušiny přežívá z dob zemědělské malovýroby. Je to jeden z nejstarších způsobů konzervace píce pomocí slunečního záření a za příznivých klimatických podmínek také jeden z nejlevnějších způsobů, i když organizačně náročnější.
Píci lze při výrobě sena sušit na pokosu až do úplného usušení (skladovací vlhkost menší než 15 % zajišťuje bezpečné skladování bez výraznějšího zhoršování krmné hodnoty sena), dosoušet a skladovat v mechanizovaných halových nebo věžových senících.
Vlastní sušicí proces probíhá ve dvou fázích. První z nich je zavadání, kdy dochází k výdeji tzv. volné vody v důsledku průduchové a kutikulární transpirace a k odpařování z porušeného povrchu rostlinných orgánů. Trvá až do odumření rostlin. Ve 2. až 3. dnu zavadání posečená píce postupně odumírá. U odumřelé píce mohou vznikat ztráty vyluhováním. Dále dochází ke ztrátám, které jsou vyvolány mikrobiální činností.
Druhá fáze se nazývá dosoušení a začíná po odumření rostlin. Obsah vody se snižuje pouze fyzikálním výparem. Ztráty vznikají většinou odrolem jemnějších částí rostlin a závisí na druhu pícniny. Velké riziko při tomto způsobu konzervace píce představuje počasí, neboť zhoršením povětrnostních podmínek dojde k vysokým ztrátám na sušené píci co do kvality i množství. K eliminaci vlivu počasí lze s úspěchem použít dosoušení v senících, kdy je vrstva dosoušeného materiálu nuceně provzdušňována. Nevýhodou je možnost samozápalu při naskladnění vysoké vrstvy o vyšší vlhkosti či při nedodržení technologické kázně.

Silážování a senážování

Hlavním úkolem, který se při sklizni řeší, je dosažení co nejvyšší kvality při co nejnižším energetickém vstupu. V posledních letech je velmi rozšířena konzervace píce senážováním, především díky omezení negativního vlivu počasí, neboť dochází ke zkrácení doby, kdy porost leží posečený na pokosu.
Silážování a senážování píce je konzervování čerstvé až silně zavadlé píce v anaerobním prostředí s pH 3,8–5,2. Správné zhutnění krátké řezanky píce v silážním prostoru (silážní žlaby, věže) spolu se zamezením výměny plynů mezi okolním prostředím a silážní hmotou vede spolu s produkcí CO2 (produkován respirací píce a mikrobiální činností) k vytvoření anaerobního prostředí a kvalitním silážím.
Konzervovaná píce je stabilizována kyselinou mléčnou – produktem mléčného kvašení sacharidové složky píce nebo dodaných přídavků, případně pomocí chemických přísad. Silážovatelnost píce je závislá na správně zvoleném a rychle provedeném technologickém postupu, botanickém složení a vegetačním stadiu druhů rostlin i na koncentraci dusíkatých látek v konzervované píci. Podle obsahu sušiny silážované hmoty rozlišujeme tyto metody (Pulkrábek, Capouchová, 2004):
- Silážování čerstvé píce s obsahem sušiny 18–25 %, které je spojeno s vysokými ztrátami (20–35 %). Ke stabilizaci siláže z čerstvé píce je nutné nižší pH 3,8–4,2. Vyrobená siláž je kyselejší a její příjem skotem je nižší. Bez konzervačních přídavků můžeme takto konzervovat pouze silážní kukuřici, siláž však bude mít nižší kvalitu. 
- Silážování zavadlé píce (zavadlé na pokosu) s vyšším obsahem sušiny (28–40 %) má řadu předností. Ztráty jsou zde menší než v předchozím případě (obvykle 15–20 %), nedochází k odtokům silážních šťáv a k dostatečné konzervaci postačuje pH 4,3–4,5. Siláž je chutnější a zvířata ji přijímají ve větším množství. Aplikace konzervačních prostředků se doporučuje především u bílkovinné píce. Silážování zavadlé píce je v současné době nejrozšířenější metoda. 
- Senážování píce je konzervace o nejvyšší sušině (40–50 %). Ztráty zde jsou nejnižší (12–15 %) a pH u kvalitní hotové senáže dosahuje hodnot 4,9–5,2.
Všechny tyto ukazatele se dají ovlivnit správným výběrem plodin, dodržení technologické kázně a použitím různých konzervačních přípravků. O úspěchu silážování (senážování) do značné míry rozhoduje také délka řezanky. Čím je vyšší sušina, tím musí být řezanka kratší, aby došlo k účinnému stlačení hmoty a vytěsnění vzduchu, narušení stébel, zejména v oblasti kolének a zrna. V praxi je ověřeno, že nejlepších výsledků se dosahuje s řezankou o velikosti do 5 mm. Velmi důležitá při ukládání siláže (senáže) je doba naskladňování do uzavření prostoru k zamezení přístupu vzduchu. Je požadován co nejrychlejší postup bez zbytečných prostojů, které vedou k snížení kvality výsledného produktu.
Pokud by se jednotlivé varianty sklizně hodnotily z ekonomického hlediska, vychází jednoznačně jako nejdražší varianta lisování píce do balíků a jejich následné individuální balení do fólie. Nejlevnější variantou je dusání senáže či siláže do silážního žlabu či věžového sila. Zajímavé je také porovnání způsobu sklizně sklízecí řezačkou a senážním vozem. Především s ohledem na pořizovací cenu těchto strojů je na první pohled jasný rozdíl v jednotkových fixních nákladech. Samozřejmě i energetická náročnost obou strojů je různá, kdy pro senážní vozy postačuje podle konstrukce energetický prostředek s výkonem od 80 do 190 kW a pro řezačky je nutný výkon motoru od 250 až do 480 kW. V oblasti sklizně tenkostébelnatých pícnin jsou tak tyto dva systémy velkými konkurenty.
Řezačka má však širší uplatnění, a pokud podnik splní podmínku minimální roční výkonnosti stroje, stává se řezačka jasným vítězem díky univerzálnosti, v délce řezanky a především ji nelze nahradit při sklizni kukuřice.

Precizní zemědělství pro pícniny
Skutečnost, že prostředí obdělávaných pozemků je rozdílné metr po metru, je známá již mnoho let. Nicméně v té době neexistovaly technologie, které by dovolovaly tyto myšlenky prakticky využít. Samozřejmě, že kromě doplňování hnojiv podle aplikačních map (vytvořených na základě mapy zásobenosti půdy) je nutné znát odezvu pozemku na tuto dělenou aplikaci. Tuto informaci nám poskytne výnosová mapa. U sklízecích mlátiček je osazení výnosovým čidlem již poměrně rozšířené a nyní proniká i do strojů pro sklizeň pícnin.
Poměrně značná pozornost byla věnována také možnosti mapování okamžitého výnosu a následné tvorby výnosových map při sklizni píce sklízecí řezačkou. I zde je dnes známo a vyzkoušeno několik funkčních systémů. Z technického hlediska se nabízí několik možností získávání údajů o okamžité průchodnosti materiálu sklízecí řezačkou, ze kterých lze následně vytvořit výnosovou mapu.
Již v roce 1993 byl sledován příkon na poháněcím hřídeli metače a příkon pohonu řezacího bubnu. Bylo zjištěno, že mezi okamžitou průchodností materiálu strojem a těmito sledovanými hodnotami existuje velice silná závislost.
Jinou možností zjišťování okamžitého výnosu je měřit mezeru mezi horními a spodními vkládacími válci vkladače sklízecí řezačky. Tato technika může být použita pro každý typ sklízecí řezačky, protože každá z nich stlačuje válci vkladače řezaný materiál před vstupem do řezacího ústrojí. Další použitelnou metodou je měření průchodnosti pomocí nárazové desky umístěné v odhazové koncovce sklízecí řezačky. Také lze měřit tloušťky vrstvy sklízeného materiálu v odhazové koncovce sklízecí řezačky. Bohužel není mapování výnosů pícnin sklízecí řezačkou rozšířeno v takové míře, jako mapování výnosů při sklizni obilnin.
Výrazná snaha po zavedení techniky pro mapování výnosů při sklizni je však patrná i u dalších pěstovaných plodin. Jsou známy systémy pro mapování výnosu při sklizni pícnin žacím strojem. Jejich princip práce může být založen na vážení překládacího dopravníku během práce stroje, na zjišťování okamžitého příkonu čechracího rotoru čechrače žacího stroje nebo na měření hybnosti materiálu vycházejícího z čechrače pomocí nárazové desky.
Metodou mapování výnosů vhodnou pro různé plodiny se ukazuje být také vážení odvozních prostředků nebo sběracích lisů. Myšlenka, na které je princip práce těchto metod založen, je poměrně jednoduchá. Její praktická aplikace s sebou nicméně přináší některé problémy technického i organizačního charakteru. Technické problémy souvisejí především s odrušením různých nepříznivých vlivů při práci strojů (chvění v důsledku práce motoru traktoru, při přejezdu terénních nerovností atd.).
Z hlediska precizního zemědělství má v sobě každá informace týkající se pozemku potenciál poskytnout místně proměnnou informaci, která může pomoci při rozhodnutích o obdělávání pozemku.

Závěr

Neustále vzrůstající ceny vstupů nutí zemědělce k úsporám, a tak hledají stroje s co nejmenšími provozními náklady. Snížení průměrných nákladů se dá dosáhnout vysokou výkonností strojů, které mají velké roční využití. Cestou této strategie je zvyšování pracovních rychlostí strojů, které však má svá omezení související se správnou činností pracovního mechanismu, kdy musí být respektovány určité kinematické principy. Druhou cestou zvyšování výkonnosti je tedy zvětšování pracovních záběrů. Tato cesta se ukazuje jako účinná a mnozí výrobci na tento trend rychle zareagovali. Další snahou je samozřejmě zvyšování kvality píce při sklizni a především pak udržení vysoké kvality během uskladnění až do jejího zkrmení. Jako nejlepší postup z hlediska dodržení vysoké kvality se jeví uskladnění senáže či siláže ve vaku, kdy při dodržení technologického postupu dochází k zanedbatelným ztrátám na uskladněné píci při za chování její vysoké kvality. Snižování energetické náročnosti souvisí potom s používanými materiály a principy strojů. Výsledkem je používání např. rotačních žacích strojů diskových, které mají oproti svým bubnovým protějškům nižší spotřebu energie. Tato skutečnost je při dnešních cenách pohonných hmot velice důležitá. Zvyšování provozuschopnosti souvisí samozřejmě s technickým pokrokem a vývojem v oblasti materiálové technologie a konstrukce strojů.

 

Klíčové informace

– Výsledky vývoje se příznivě projevují v ekonomických ukazatelích zvolených strojů a sklizňových linek. 
– Základními tendencemi  nových strojů pro sklizeň pícnin je snaha o maximální využití biomasy a uchování živin ze sklízených plodin. 
– Těchto tendencí výrobci dosahují zvyšováním výkonnosti strojů, snižováním fyzických ztrát, používáním nových metod sklizně a přípravy krmiv a zvyšováním kvality
sklizně.

 

Ing. Jiří Mašek, Ph.D.
Ing. Petr Novák
Česká zemědělská univerzita v Praze
Technická fakulta
katedra zemědělských strojů

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 ČTK. Profi Press, s.r.o. využívá zpravodajství z databází ČTK, jejichž obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
crossmenuchevron-down