Ruská odpověď na sankce Západu, i když se v té či oné podobě dala očekávat, vyvolala u potravinářských firem obavy z dramatických ztrát a u politiků vrásky na čele. Evropská unie a koneckonců i naše vláda mají určité možnosti, jak po vyčíslení škod, které embargo napáchá, aspoň částečně pomoci postiženým podnikům. Poněkud obtížnější však již bude ochránit i domácí prvovýrobce před masivním dovozem levné produkce ze sousedních zemí, která byla původně určena pro ruský trh.
Určitě si nelze dělat iluze o tom, že maloobchodní řetězce a následně čeští spotřebitelé takové zboží odmítnou, i kdyby bylo méně kvalitní než to domácí. A zřejmě příliš nepomohou ani výzvy politiků k přednostnímu nákupu českých potravin.
Jistý, byť omezený efekt by mohla přinést snaha ministra zemědělství, který vyzval ostatní ministerstva, krajské úřady a další státní instituce, aby do svých jídelen nakupovaly české, sankcemi ohrožené potraviny a podpořily tím tuzemské zemědělce a potravináře. S podobnou iniciativou se ztotožnili i někteří hejtmani, takže doufejme, že pozitivní výsledky této kampaně bude možné kvantifikovat. Překvapuje však, že stovky jídelen krajských i celorepublikových příspěvkových organizací a úřadů něco takového již dávno nedělají.
Minulý týden také podporu případným kompenzacím pro české potravináře vyjádřil i prezident republiky Miloš Zeman. Žádný z postižených podniků podle hlavy státu nemůže za to, že Evropská unie sankce vyhlásila a Rusko na to následně reagovalo vlastním opatřením. V tom má samozřejmě naprostou pravdu. Na druhé straně profit z volného pohybu zboží i jistou bezpečnost svého podnikání mají i tyto podniky zajištěny do značné míry právě členstvím naší země v Evropské unii a v přeneseném smyslu to platí i pro její obyvatele.
Měli bychom být tedy ochotni pro principy, na kterých Evropská unie stojí, něco udělat.*
