Mladí muži, kteří vystudují obor uměleckořemeslné zpracování kovů, po maturitě zpravidla nemíří na úřad práce jako nemalá část jejich vrstevníků. Stát se zručným kovářem, schopným nejen renovovat umělecké výrobky, ale i sám navrhovat užitná či ozdobná díla, však není jednoduché.
Jednou z mála škol, které umožňují toto vzdělání, je Střední odborné učiliště zemědělské v Třebíči. Každý rok se v tomto oboru otevírá jediná třída, v níž bývá nejvíce patnáct žáků. „Na příští školní rok už máme plno,“ hlásí zástupce ředitele Jaroslav Donutil. Šanci dostat se na třebíčské učiliště mají chlapci, kteří umí kreslit a vedle přijímacích zkoušek z matematiky a českého jazyka složí také talentové zkoušky. Od pilování a řezání, u kterého začínají, se během čtyř let vypracují ti nejnadanější na opravdové mistry. Dokazují to výtvory vystavené v učebnách i po školních chodbách. Nejzdařilejší díla žáků třetích a čtvrtých ročníků jsou ověnčená diplomy z celostátních setkání uměleckých kovářů, která se každý rok konají na hradě Helfštýně. Potěšení z povedených výrobků si škola zatím nechává spíše sama pro sebe, i když nyní uvažuje o tom, zda je přece jen nenabídnout obchodům, které prodávají výrobky lidových řemesel.
Umělecký kovář je v třebíčském učilišti prominentní studijní obor, ale zájem je i o další tříleté učební strojírenské obory – automechanik, autoklempíř či opravář zemědělských strojů. Od příštího školního roku k nim přibude ještě autoelektrikář. Komu se chce dále učit, může navázat dvouletým nástavbovým studiem nazvaným podnikání v technických povoláních.
Na opraváře zemědělských strojů se většinou hlásí kluci z venkova a Jaroslav Donutil si je nemůže vynachválit. „Tento obor je podceňovaný, přitom na něm jsou ti nejšikovnější učňové. Z domova už leccos umí, často si jej vybírají synové z rodin farmářů. Jejich uplatnění v praxi je všestrannější než u automechaniků. Opravář zemědělských strojů si poradí i s opravou auta,“ poznamenal zástupce ředitele. Po třech letech si mladí muži z učiliště neodnášejí pouze výuční list, ale také řidičský průkaz na osobní automobil, na traktor a potvrzení o základním svářecím kursu. „Kdyby si všechno museli platit, stálo by je to asi padesát tisíc korun,“ zdůraznil Donutil.
Třebíčské učiliště je čistě mužská záležitost. Mezi 380 žáky a 26 mistry není jediná žena. Areál s velkými halami připomíná spíše menší fabriku. Ostatně posoudit to může každý, kdo přijde ve středu 15. ledna na den otevřených dveří. Zájemci o vyučení se nemusejí obávat, že kraj, který si nyní mapuje střední a učňovské školství pro připravovanou koncepci, odsoudí zemědělské učiliště v Třebíči k zániku. Je sice pravda, že zemědělské školství v kraji Vysočina nemůže vypouštět tolik absolventů, jako když tu v zemědělství pracovalo 25 procent lidí – a dnes je to slabá polovina. Na druhou stranu třebíčské učiliště má se zemědělstvím už pramálo společného.
„Vzhledem k zázemí, jaké má toto učiliště, je 380 žáků málo. Budeme se snažit, aby k němu přešlo některé jiné s příbuznými obory, které naopak trpí nedostatkem prostor,“ uvedl Zdeněk Ludvík, vedoucí odboru školství, mládeže a sportu z krajského úřadu. Zdůrazňuje, že v žádném případě se třebíčské učiliště nemusí o svou existenci obávat. Jeho provoz financuje kraj, další příjmy přicházejí z autoservisu za opravy osobních a nákladních automobilů a traktorů, za emisní kontroly, státní technické kontroly traktorů a za kovářské a zámečnické práce. Za rok představují tržby 1,6 milionu korun.
Závěrem ještě jedna specialita třebíčského učiliště. Zachraňuje historickou zemědělskou techniku, která se ještě sem tam dá objevit po stodolách. Stroje tu pracně renovují a s velkým ohlasem předvádějí na různých výstavách. Možná jste je potkali na Zemi živitelce či PragaAgru.
