04.10.2010 | 09:10
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Unie se snaží pomáhat chudším

Jdou dohromady společná zemědělská politika unie a světová politika rozvoje? To je otázka, kterou si kladou a na niž se snaží odpovědět autoři publikace zveřejněné v těchto dnech na internetových stránkách Evropské komise. Nutno říci, že jde o vliv společné zemědělské politiky na ekonomiku rozvojových zemí a o snahy Bruselu snížit nepříznivé dopady ochrany evropských farmářů na agrární sektor nejchudších zemí světa.

Velké cíle tisíciletí si dávají rozvinuté státy světa v čele s Evropskou unií v pomoci nejchudším obyvatelům a státům zeměkoule. Do roku 2015 chtějí o polovinu snížit chudobu, zlepšit přístup k pitné vodě rovněž alespoň polovině těch, kteří jej dnes postrádají, o dvě třetiny snížit dětskou úmrtnost a o tři čtvrtiny omezit úmrtnost matek. Pro omezení chudoby je rozhodující zajištění přístupu k potravinám, tedy zmenšení počtu hladovějících lidí. Ten se však zatím rok od roku zvyšuje a s každou ekonomickou krizí či zvýšením cen agrárních komodit se jeho růst zrychluje.
Základem je zemědělství Zemědělství je klíčovým sektorem pro potírání chudoby a zajištění potravinové bezpečnosti. Pro obyvatele nejchudších zemí je zároveň hlavním zdrojem příjmu. Například v zemích subsaharské Afriky vytváří až třetinu hrubého domácího produktu a dává zaměstnání 60 procentům práceschopného obyvatelstva. Přitom ze 70 až 80 procent pracují v zemědělství v těchto zemích ženy. Kolem 80 procent zemědělské produkce zajišťují malé farmičky.
Na potravinovou bezpečnost rozvojových zemí mají nezanedbatelný vliv zemědělské politiky rozvinutých ekonomik a také obchodní dohody.
Velký exportér i dovozce Je známo, že Evropská unie je největším exportérem potravin. Je ale na druhé straně také největším dovozcem zemědělské produkce z rozvojových zemí. Jak zmíněná publikace uvádí, v období let 2006 až 2008 dovezla EU ročně agrární komodity v průměru za 53 miliard eur. To je více než kolik ve stejné době importovaly z těchto zemí USA, Japonsko, Kanada, Austrálie a Nový Zéland dohromady, neboť jejich dovoz dosáhl celkem v průměru za rok jen 47 miliard eur.
Import do unie se postupně zvyšoval. Zatímco na počátku zmíněné periody šlo o roční dovoz agrárních komodit za 44,4 mld. eur, v roce 2008 to již bylo 62,7 mld. eur. Přitom kolem 71 procent agrárního dovozu jde do unie z rozvojových zemí. Umožňuje to dlouhodobý preferenční přístup na trh, který EU dává právě rozvojovým zemím. Za iniciativy „všechno kromě zbraní“, získaly nejméně rozvinuté země bezcelní a bezkvótový přístup na trh unie. Totéž zajistily zemím Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří (zemím ACP) smlouvy o ekonomickém partnerství (EPAs) s unií.
Exportní subvence
Agrární sektor rozvojových zemí samozřejmě velmi ovlivňují zemědělské politiky nejrozvinutějších států. Společná zemědělská politika před poslední reformou podporovala nastaveným systémem dotací produkci, a proto vedla k přebytkům různých potravin, například másla či hovězího masa, které se pak s pomocí exportních subvencí vyvážely. Právě exportní subvence jsou jedním z nástrojů, které nejvíce pokřivují trh, protože umožňují snížit cenu zboží pod reálnou hodnotu. Jak známo, na jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Hongkongu v závěru roku 2005 se dohodlo, že veškeré exportní subvence skončí do roku 2013. Přestože dnes exportní subvence představují jen dvě procenta výdajů společné zemědělské politiky, stále ještě jsou pro EU jedním z velmi potřebných nástrojů pro řízení vlastního trhu. Pomáhají totiž z něj odčerpat přebytečná množství některých komodit, a tím udržet jejich cenu na pro zemědělce přijatelné výši.
Od roku 2005 do roku 2009 snížila EU míru exportní subvence pro hovězí maso na polovinu. Nedává exportní subvence na obilí (s výjimkou některých výrobků z něj) od září 2006, na cukr od října 2008. Reformy sektorů ovoce a zeleniny a také vína odbouraly exportní subvence i u těchto komodit. Znovuzavedení exportních subvencí na mléčné výrobky v lednu 2009 bylo jen dočasným opatřením, které Brusel přijal po dramatickém poklesu cen těchto komodit na světových trzích až o 60 procent.
Banány a cukr
Publikace připomíná, že velký prospěch měly rozvojové země z reformy banánů a cukru. K reformě cukru došlo v roce 2006 a jak známo, její dopady pocítili naši pěstitelé v nemalé míře. Po desetiletí kupovala EU stálé množství cukru za garantované ceny z mnoha zemí ACP. Reforma snížila ceny cukru a do roku 2010 postupně odbourala intervenci pro cukr na trhu unie. Aby EU pomohla těm zemím ACP, které do ní dovážely cukr (tzv. zemím cukerního protokolu), adaptovat se na nové podmínky vzniklé reformou, zavedla pro ně pro roky 2006 až 2013 podpůrné opatření v celkové výši 1,28 miliardy eur. Jeho cílem je posílit konkurenceschopnost cukerního sektoru těchto zemí a také podpořit vývoj alternativních aktivit i zmírnit dopady reformy, včetně sociálních, ekonomických a environmentálních. Navíc nejméně rozvinuté země zapojené do iniciativy „všechno kromě zbraní“ a země ACP, které s EU uzavřely smlouvu o ekonomickém partnerství, dostaly bezcelní kvóty volného přístupu pro svůj export cukru na trh unie do roku 2015.
Podobně EU, jejíž některé členské státy jsou také producenty banánů (například některé ostrovní regiony Francie), poskytla více než 450 milionů cílené podpory pro produkci banánů v zemích ACP.
A co biopaliva?
Autoři publikace připomínají, že se rostoucí poptávka po biopalivech dává často do souvislosti s růstem cen potravin na světových trzích v letech 2007 a 2008, který měl velký dopad právě na obyvatelstvo nejchudších zemí. Jak uvádějí, komise si nechala udělat několik analýz. Ty se údajně shodují v tom, že produkce biopaliv a cíl EU, aby do roku 2020 bylo deset procent energie v dopravě kryto z obnovitelných zdrojů energie, mají jen malý vliv na světové ceny potravin. „Biopaliva využívají pouze dvě až tři procenta z produkce obilí v EU a kolem pěti procent ze světové produkce rostlinných olejů,“ stojí v publikaci s tím, že ceny zemědělských komodit klesly po roce2008, ačkoliv poptávka po biopalivech nadále rostla. „Takže se nezdá, že by biopalivová politika EU měla výrazný vliv na trh s obilím,“ uzavírají autoři.
Zemědělská politika unie a rozvojové země Reforma SZP nadále pokračuje. Do roku 2013 by nejméně 92 procent přímých plateb v unii mělo být definitivně odpojeno (decoupled) od objemu produkce. Ceny evropské zemědělské produkce se stále více řídí spíše cenami světovými než intervenčními. Intervence se zmenšila ve všech sektorech, v některých se již nepoužívá vůbec.
I v nadcházejících letech bude Brusel sledovat vliv SZP na rozvojové cíle a globální potravinovou bezpečnost. Dopad SZP na rozvíjející se nejchudší země bude samozřejmě i součástí debaty o nové podobě této politiky po roce 2013. Zároveň bude nutné vzít v úvahu i klimatické změny, trendy ve vývoji obyvatelstva, změny ve spotřebě potravin a omezenou výměru zemědělské půdy. Aby bylo dostatek potravin pro všechno obyvatelstvo planety, bylo by nutné do roku 2050 zdvojnásobit současnou produkci. Výrazně by měla růst zejména v Africe. Je tedy třeba posílit zemědělství, hlavně v nejchudších zemích Afriky. Tady by měl důležitou roli sehrát i zemědělský výzkum.

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down