V chovu hospodářských zvířat je člověk stěžejním faktorem, ovlivňujícím podstatu a fungování celého provozu. Jen člověk a zase člověk rozhoduje o úspěšnosti chovu. Tak jak se liší role člověka (producent – ošetřovatel, zootechnik, krmivář, ekonom, manager, veterinář, zpracovatel – řezník, mlékař, prodejce, konzument) v koloběhu produkce, výroby, zpracování a spotřeby, tak se liší i jeho priority, potřeby, povinnosti.
Cílem všech by mělo být udržování vysoké hygienické úrovně chovu optimalizací etologických, etických a ekologických faktorů technologických systémů chovu zvířat. Zdravé chovné prostředí je jedním z předpokladů produkce biologicky plnohodnotných a zdravotně nezávadných finálních produktů – surovin a potravin živočišného původu (maso, mléko, vejce, vlna, peří apod.), což je v souladu s myšlenkou zabezpečení zdraví spotřebitele podle zásady „from stable to the table“ = ze stáje na stůl.
Klíčovou, často opomíjenou, roli v chovech hospodářských zvířat mají ošetřovatelé, kteří mohou dodržováním či nedodržováním technologického postupu výsledky chovu výrazně ovlivnit. Kvalita ošetřovatelské práce spočívá v jejich motivaci, v citlivém a laskavém přístupu ke zvířatům při šetrném způsobu ošetřování, stejně tak i jejich schopnosti zavčas objevit příznaky i příčiny odlišného chování zvířat.
Člověk jako cesta zavlečení nákazy
Ovšem člověk figuruje i v té nejhorší roli spočívající v tom, že do chovu může zavléct nebo na farmách rozšířit infekci – původce onemocnění zvířat. Proto je z pohledu biologické bezpečnosti chovu (biosekurity) člověk považován za jednu z významných cest zavlečení nákazy.
Podle stupně rizika zavlečení infekčního agens je možno osoby vstupující do areálu farem rozdělit do tří rizikových skupin: nízce, středně a vysoce rizikové (tabulka).
Lidé z městských oblastí a ti, kteří nemají kontakt s žádnými hospodářskými zvířaty, představují jen velmi malé riziko zavlečení infekčního agens do chovu.
Středně rizikovou skupinou jsou osoby, které sice běžně navštěvují farmy, ovšem mají ojedinělý nebo žádný kontakt se zvířaty (např. poradci, konzulenti, dodavatelé zboží a servisní mechanici aj.).
Naproti tomu vysoce rizikovou skupinu představují veterinární lékaři, veterinární technici, pracovníci plemenářských organizací, inseminátoři, kontrolní důvěrníci, paznehtáři, všichni chovatelé hospodářských zvířat a ostatní, kteří mají úzký kontakt s hospodářskými zvířaty z mnoha chovů v průběhu jednoho dne, popřípadě každý den navštěvují jiný chov.
Jak omezit přenos infekčního agens z člověka na zvířata?
Nejjednodušší a nejúčinnější cestou je zamezit cizím lidem vstup do chovatelského areálu. Tzn. funkční oplocení, uzavřená vstupní brána (vrátnice), resp. uzamčené objekty živočišné výroby. Pokud už člověk musí na farmu vstoupit, tak jedině přes dezinfekční rohož nebo matraci. Účinnost dezinfekčních rohoží ovlivňuje více faktorů:
čistota obuvi, zvláště podrážek, před vstupem na dezinfekční rohož,
doba kontaktu dezinfekčního přípravku s obuví,
stupeň znečištění náplně,
frekvence výměny náplně,
použitý dezinfekční prostředek.
Všechny osoby, které přijdou do přímého kontaktu se zvířaty na farmě (kontrolní orgány, pracovníci služeb včetně návštěv, ale i ošetřovatelé), by měly projít hygienickou smyčkou. Jen zmínka o hygienické smyčce evokuje jedno, a to sprchu. Přitom hygienická smyčka zahrnuje jak sociální, tak hygienické zařízení pro ošetřovatele i další pracovníky farmy. Je vybavena nečistou šatnou pro odložení občanského oděvu, sprchou, umývadlem, WC a samozřejmě čistou šatnou pro pracovní oděv.
Co dělat s návštěvníky?
U farem uplatňujících vyšší stupeň biologické bezpečnosti (vybrané chovy drůbeže, prasat, líhně), kde jsou dodržovány zásady černobílého provozu, je vstup na farmu možný pouze přes hygienickou smyčku (osprchování před vstupem do a po výstupu z bílé zóny farmy), oděv a obuv pro návštěvy zabezpečuje vedení farmy. U chovů s nižším stupněm biosekurity je nutné použití jednorázového ochranného oděvu (overalu) včetně jednorázových návleků na obuv.
V případě návštěv chovu se vyžaduje, aby tyto osoby neměly žádný kontakt s jinými zvířaty minimálně 48, ale lépe 72 hodin před vstupem na farmu.
Pozor na hygienu rukou
Je prokázáno, že významnou cestu přenosu mikroorganismů představují ruce člověka. Pokožka holých rukou poskytuje mikrobům možnost skrýt se v mnoha trhlinách a štěrbinách povrchových vrstev.
Špatná hygiena rukou je dvousečná zbraň, protože přenos bakterií funguje oboustranně, a to nejen ze zvířat na člověka, ale i z člověka na zvířata (např. kravské neštovice, infekční průjmy, salmonela a jiné). Přitom mytí a dezinfekce rukou patří mezi nejjednodušší opatření, která zabraňují přenosu infekčních onemocnění.
Co na tom je?
Mnozí si poklepou na čelo s tím, že umýt ruce si umí přece každý. Po zodpovězení následujících otázek si můžete ověřit, jestli si ruce opravdu myjete správně: kdy?, jak?, kde?, do čeho?, kdo? čím?
Kdy?
Každý z nás má pevně zafixováno z dětství, jak jej rodiče nutili mýt si ruce před každým jídlem a po návštěvě toalety. Běžnou rutinou je mýtí rukou před započetím práce i při přechodu z nečisté práce na čistou.
Ochrana personálu farem a zvířat vyžaduje ovšem častější mytí rukou. To znamená nejen před začátkem práce, před jídlem, před ošetřováním zvířat, ale samozřejmě i po skončení práce.
Ve všech provozech, kde se používají rukavice, je obvyklé si ruce mýt nejen před jejich navlečením, ale i po jejich svlečení. Kromě toho je nutné si ruce vydrhnout také před jakoukoliv manipulací s potravinami a pokrmy, při manipulaci s čistými pomůckami.
Málokdo si však myje ruce po smrkání, kýchání a kašlání, nebo pokud byl ve styku s nemocným člověkem nebo zvířetem, a to přesto, že zde hrozí největší riziko přenosu infekcí. Vždyť každým kýchnutím se šíří do okolí rychlostí asi 350 m/s tisíce kapének obsahujících bakterie, nejen do vzduchu, ale i na ruce. Rovněž je vzácností, aby si kuřáci po kouření myli ruce.
Jak?
Pouhé oplachování rukou pod tekoucí vodou skutečně nestačí zlikvidovat bakterie zachycené v kožních rýhách.
Při klasickém způsobu mytí se ruce umývají vždy za použití mýdla a tekoucí teplé vody, která by měla být teplá. Ruce se pořádně promnou, a to minimálně 20 sekund. Umývá se celý povrch rukou včetně zápěstí, hřbetu rukou, prostorů mezi prsty a pod nehty (na čištění nehtů se používá kartáček). Po té se ruce musí dobře opláchnout tekoucí vodou. Následně se vysuší ručníkem pro jednorázové použití či osoušečem.
Ale i mýdlo se může proměnit v biologickou zbraň, neboť póry tuhých mýdel a loužičky vody, ve kterých někdy mýdla plavou, jsou permanentním zdrojem bakterií. Mnohem hygieničtější volbou jsou tekutá mýdla v dávkovačích.
Nesmíme zapomenout také na to, že nevhodné pH mýdla nebo agresivní parfemace může po umytí pokožku rukou vysušit nebo podráždit.
Jako prevence popraskání kůže je při častém mytí rukou a v zimě vhodné pokožku ošetřit výživným krémem na ruce, čímž je možné zamezit vzniku trhlin v kůži, kterými mohou do těla také proniknout nežádoucí mikroorganismy.
Kde?
Málokdo z nás si připouští, že i na rukou jsou místa, která se stávají útočištěm bakterií.
Jsou to prstýnky, hodinky i náramky, které brání jednak namydlení a jednak řádnému vydrhnutí i vysušení pokožky rukou. Mytí dlaní nebo dokonce pouze prstů je potom naprosto nedostatečné.
Z obrázku 1 jsou zřejmá místa, která zůstávají při běžném mytí často opomenuta. Jednou z možností, jak zjistit chyby v postupu mytí a dezinfekci rukou, je využití fluoreskující testovací emulze a její nasvícení UV lampou (obrázek 2, 3).
Důležitá je také péče o nehty, protože pod delšími nehty se vytváří vhodné prostředí pro bakterie. Pro zajištění dokonalé hygieny je nezbytné k čištění nehtů používat pravidelně kartáček.
Do čeho?
Aby byl efekt mytí dokonalý, je nutné si ruce po umytí vysušit, protože mokrá místa jsou k přenosu mikroorganismů jako stvořená.
Textilním ručníkům bylo již odzvoněno. Nahradily je osoušeče. Ovšem nedávná studie westminsterské univerzity prokázala, že používání teplého vzduchu na osoušení rukou po umytí výrazně zvyšuje množství bakterií na pokožce rukou uživatele, a to v průměru o 254 % i více. Navíc používáním elektrických sušičů s rychlým proudem vzduchu přispívá k šíření mikroorganismů do okolí (tj. až do vzdálenosti dva metry od přístroje).
V současnosti jsou „in“ jednorázové papírové ubrousky, které snižují celkový počet mikroorganismů na povrchu rukou v průměru o 77 %.
Kdo?
Všichni. Stačí jen jediný člověk, který nedodržuje zásady osobní hygieny a snažení ostatních v pracovním kolektivu přichází vniveč.
Ze sociologických průzkumů jasně vyplývá, že většina lidí sice tvrdí, že si po použití toalety myje ruce, ovšem jen asi pouhá polovina populace tak skutečně činí.
Čím?
Klasická mýdla jsou základem hygieny, avšak nejsou jediná. Na trhu se objevují nové prostředky, které mají hygienu a dezinfekci rukou usnadnit, a to i v neobvyklých a ztížených prostředích.
Tekutá mýdla – abrazivní látkou je lignocel BK, speciálně prosívaná rostlinná mouka zbavená celulózy, který je zcela biologicky rozložitelný. Mýdlo je aplikováno pomocí speciálního dávkovače. Nabere se do suchých rukou, které se protírají tak dlouho, dokud nedojde k úplnému rozpuštění znečišťující látky. Potom se ruce opláchnou. V případě, že není voda k dispozici, ruce se osuší utěrkou.
Mycí pasty jsou různobarevná želé, obsahující abrazivo ve formě plastového zrna. Rychle se vsakují do pokožky a plastové zrno při mnutí rukou vytlačuje rozpuštěnou špínu ze všech pórů a rýh pokožky, ale nesmí poškrábat pokožku. Mycí pasty jsou obohaceny o změkčovadla a látky chránící pokožku.
Při oplachu pasty nedochází ke znečištění výlevky a jejich usazování v odpadovém potrubí. Jsou úsporná ve spotřebě. Podmínkou jejich použití je nanesení pasty na suché ruce a jejím následném opláchnutí pod tekoucí vodou. Nouzově stačí otřít pouze do ručníku či papíru.
Po umytí se doporučuje umyté ruce namydlit mýdlem a ještě jednou opláchnout. Tím odplavíme zbytky rozpuštěných nečistot i mycí pasty.
Antibakteriální gely na ruce – jedná se o gelovou formu s vysokým procentuálním obsahem lihu. Využívají se zvláště tam, kde člověk nemá přístup k vodě a mýdlu a ruce si tak nemůže důkladně umýt.
Mycí prostředky na ruce s dezinfekčním působením – amidy – změkčují a chrání pokožku. Přítomnost amonných solí zajišťuje sanitaci pokožky. Mají antimikrobiální účinky proti mikroorganismům: Staphylococcus, Bacterium, Pseudomonas, Escherichia coli, Proteus, aj. Tyto prostředky se nanáší na ruce, roztírají se s malým množstvím vody a poté se opláchnou.
Pěny na ochranu rukou – zabraňují znečištění rukou barvami, polyuretanovými pěnami, lepidly atd. Chrání ruce před agresivními látkami, jako jsou rozpouštědla, louhy, oleje aj. Neobsahují silikon. Jsou odolné vůči vodě, jsou absolutně nelepivé, nezanechávají mastný film. Chrání pleť přibližně po dobu 4–5 hodin.
Příspěvek vychází z řešení výzkumného záměru MZe 0002701404.
Klíčové informace
– Dobrý management chovu hospodářských zvířat závisí na vytvoření dynamické rovnováhy mezi dále uvedenými základními prvky.
– Základní prvky tvoří tento řetězec: Organismus – výživa – prostředí – člověk.
– Nedílnou součástí dosažení vysoké hygienické úrovně chovu je dodržování zásad biologické bezpečnosti (biosekurity), včetně hygieny personálu.
Použitá literatura je k dispozici u autorů.
Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc.,
Ing. Karel Tittl,
Tekro, spol. s r. o. Praha
Ing. Gabriela Malá, Ph.D.,
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves
