27.04.2012 | 08:04
Autor:
Kategorie:
Štítky:

V souboji koncepcí umírají stromy

Šumava – pohraniční pohoří pokryté zelenými neproniknutelnými hvozdy, které ovlivňují klima, zadržují vodu, brání erozi půdy, utvářejí krajinu, poskytují obživu svým obyvatelům. Je to stále ještě pravda? A jak se rychlé odlesňování Šumavy srovnává s deklarovanou nutností čelit co nejvíce hrozícím klimatickým změnám? Je ještě vůbec možné, aby znepřátelení zastánci různých koncepcí došli k rozumné dohodě? Nehrozí podobný vývoj v dalších lesích našich národních parků, jichž u nás stále přibývá?

Na počátku devadesátých let minulého století vznikl na Šumavě rozlehlý národní park (NPŠ). Zatímco ekologické organizace (ekologisté) popisují to, co se děje na Šumavě, jako velkolepé přírodní divadlo a podpírají svůj přístup k národnímu parku vyjádřením mnoha odborníků, existuje i druhá strana, jejíž názory se na veřejnost dostávají jen sporadicky, v médiích se příliš neohřejí, ekologisté je odmítají a jejich hlasatele označují za ty, jejichž jediným zájmem je využít šumavské dřevo i z nejvíce chráněné první zóny. Právě tito lidé dostali slovo na semináři, který se letos konal v Senátě. A rozhodně nešlo o žádné laiky.

Lidmi upravená příroda
 
Chrání park opravdu původní přírodu? K zásadním změnám přirozené druhové skladby šumavských lesů došlo již koncem 18. století, kdy z porostů zmizely buky, pak jedle a další vtroušené dřeviny, takže dominantním se stal smrk, připomněl ředitel Vý­zkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) Petr Zahradník. Věkovou a prostorovou stavbu lesů navíc významně ovlivnily výrazné rušivé vlivy (disturbance), zejména větrné kalamity následované kůrovcovým napadením. „Na území parku je 86 procent kulturních ekosystémů smrku, povětšině monokultur a park byl založen v dávno zkulturněné krajině,“ připomněl odborník na lesní a environmentální politiku Vladimír Krečmer.

Teorie a praxe
 
Při založení parku převládala teorie ekologů, že kůrovec je lékař lesa, který odstraní nepůvodní smrky. Ten však napadl nejen původní smrky na okrajích rašelinišť, ale i desetileté smrčky i borovici blatku, upozornil Zahradník. „Ekologové tvrdili, že kůrovcovití žádné podstatné disturbance nezpůsobí. Výsledkem je dnešní obrovská disturbance nejen někdejších hospodářských smrkových lesů, ale i ekosystémů přísně chráněných horských smrčin jako evropsky zvláště důležitého biotopu, vzácného přírodního zdroje a ptačí oblasti ptáků hnízdících v doupných stromech,“ konstatoval Krečmer s tím, že tyto stromy na nějaké to století mizejí. „Je hodné pozoru, jak lhostejná je skupinovému zájmu ochrany přírody pro ni samu obrovská ztráta stromů, tj. činitelů rozhodujících o lesním prostředí, včetně velké a zásadní změny základních bilancí energií i vody, bioklimatu, procesů půdních – tedy základních přírodních procesů, které ekosystém právě lesním ekosystémem nejen činí. Změny mohou představovat environmentální rizika pro široké okolí lesů,“ uvedl Krečmer. Hořkou pachuť má skutečnost, že expert Hnutí Duha až v roce 2006 publikoval v článku Smysl národních parků, že původní názor o kůrovcích, kteří disturbanci lesů nezpůsobí, byl omylem ekologů. Kde zůstal široce uplatňovaný princip předběžné opatrnosti?

Před vznikem parku
 
Ekologové dávají za vzor sousední Bavorský národní park. Nemluví však o tom, že právě z něj se kůrovec masivně na českou stranu hor dostal. K jeho velké gradaci došlo podle Zahradníka po rozhodnutí vedení bavorského parku o vytvoření bezzásahového území o rozloze kolem 5,5 tisíce hektarů. Nedotčena v lese tehdy zůstala zhruba polovina polomů z větrných kalamit z let 1983 a 1984. Ve stejné době vznikly polomy i na české straně, zejména na Modravě, které se postupně zpracovávaly. V prosinci 1989 byla vyhlášena státní přírodní rezervace Modravské slatě, do níž se dostala i území se zbytky nezpracovaných polomů a ve které byla vyhlášena bezzásahovost. V průběhu dvou let se zde počet kůrovcových stromů zdvojnásobil a škůdce se šířil na další území. Dostával se k nám i z Bavorského národního parku, a to podle Zahradníka i proto, že v něm již prakticky chyběly porosty, na nichž by se mohl dále vyvíjet. V NPŠ vyhlášeném v roce 1991 proto rostl počet kůrovcových stromů a zvyšoval se také objem těžeb. V letech 2002 až 2003, jak ukazuje graf, byl kůrovec prakticky pod kontrolou, ale v té době také, jak Zahradník konstatoval, vrcholily tlaky různých nevládních organizací a aktivistů, kteří „zpochybňovali technologické postupy a poukazovali na následné škody, zejména vznik erozních rýh“. Výsledkem byly změny ve vedení parku i v přístupu ke kůrovci.

Kdo a jak kácel

Zhruba v polovině devadesátých let se do čela národního parku dostal Ivan Žlábek, odborník s vysokoškolským lesnickým vzděláním. Na Šumavu přišel z postu ředitele odboru ochrany lesa a půdy ministerstva životního prostředí. Jak připomněl novinář Ivan Brezina, který se otázce Šumavy dlouhodobě věnuje, Žlábek prosazoval aktivní přístup k ochraně porostů před kůrovcem. „Během jeho působení klesl objem kůrovcových těžeb ze 187 tisíc m3 v roce 1996 na 13 tisíc v roce 2003,“ prohlásil Brezina a upozornil, že Žlábek dříví z prvních zón neodvážel. Napadené stromy dal porazit, odkornit a ponechal v lese zetlít. Ekosystém tedy dostal v podobě tlejícího dřeva živiny podobně, jako kdyby stromy padly v polomech. I přesto, že se Žlábkovi podařilo dostat kůrovce pod kontrolu, ministr životního prostředí Libor Ambrozek jej počátkem roku 2004 odvolal. V křesle šéfa parku se ocitl Alois Pavlíčko. Již v roce 2004 se kůrovcové těžby zvedly na 35 tisíc m3. Od března 2007 řídil park František Krejčí. Od jeho nástupu zamířil graf těžeb, jak Březina konstatoval, strmě vzhůru. Loni se ředitelem parku stal Jan Stráský. Zajímavé je srovnání působení ekology uznávaného ředitele Krejčího v roce 2010 a kritizovaného Stráského o rok později. Počet napadených stromů a objem vytěženého dříví je srovnatelný, i když za Stráského nižší. Ekology kritizovaných harvestorů použil Stráský jen 15 oproti zhruba stu nasazených o rok dříve. Menší je i těžba v bezzásahovém území. Otrávených lapáků sice přibylo, ale loni se v lese objevil jen zlomek počtu feromonových lapačů použitých předloni.

Protesty a blokády
 
Březina připomněl blokádu, která v roce 1999 zabránila kácení na Trojmezí. Dnes je tam suchý les, znalec odhadl škodu na 16 milionů korun a samozřejmě z kůrovcového ohniska se brouk šířil do dalších porostů. Na jaře 2007 zakázal tehdejší ministr Bursík odstranění rozsáhlých polomů způsobených orkánem Kyrill. Šlo o 150 tisíc umírajících stromů. Výsledkem byla velkoplošná kůrovcová gradace, v jejímž důsledku uhynulo dalších 14 tisíc hektarů lesa. Jen loni uschl v parku milion stromů. Loni blokovali aktivisté kácení v lokalitě Ptačí potok, kde jde o hospodářský les druhé zóny, nikoli prales. V médiích se objevovaly zprávy a tom, co pod vedením ­Stráského páchají na Šumavě neodpovědní lesníci a o zásadním snižování bezzásahových zón. Podle Zahradníka byla loni pouze stanovena pevná pravidla, kde a jak proti kůrovci zasahovat a kde se nechají porosty samovolnému vývoji, a odložilo se rozšiřování bezzásahových zón do doby dokončení nové zonace, zákona a plánu péče. Zahradník také připomněl obstrukce úředníků ministerstva životního prostředí při udělování výjimky na zásahy proti kůrovci, kterou sice loni park dostal, ale až v době, kdy se již kůrovec začal rojit. Proti ekologům se loni postavili místní lidé pod heslem Šumavu si sežrat nedáme.
Zahradník se pozastavil nad neobjektivním informováním veřejnosti v médiích, kde dostávají slovo zejména ekologičtí aktivisté a lidé označovaní jako vědci. Mezi nimi ale většinou chybí lidé s lesnickým vzděláním. V médiích dostává slovo stínová rada parku, v níž jsou převážně členové bývalé rady, kteří v nové odmítli pracovat.
Podle Ivana Fišery, sociologa a člena Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj, se na Šumavě nesmiřitelně střetávají tři koncepce s obtížně slučitelnými cíli – ekologické, developersko-těžařské a lesnické. Způsob vedení „vleklého a zbytečně dramatizovaného sporu“ hodnotí Fišera jako nešťastný a jeho důsledky pro zachování klíčových funkcí Šumavy jako mimořádně nebezpečné.

Dopady 

To, co se děje na Šumavě, má podle Zahradníka dopady do funkce lesních ekosystémů i do socioekonomické oblasti. Zahradník upozornil, že vzhledem ke změnám mikroklimatických podmínek a půdních procesů může samovolná obnova probíhat velmi pomalu, až stovky let. Změny vodního režimu mohou nepříznivě ovlivnit řadu cenných lokalit, zejména rašeliniště. Problém je i s ochranou biodiverzity. Budou třeba všichni brouci, kteří se vyvíjejí ve smrčinách, nalézat vhodné podmínky pro své přežití v suchém lese? Při založení parku se obcím slibovalo, že z toho budou mít prospěch. Dnes ale nemají možnost modernizace a rozvoje, nemohou rozhodovat o svém majetku, turistika skomírá. Místní lidé „ztrácejí postupně perspektivu uspokojivého života, což může vést k vysidlování Šumavy. O to nám jde? Někomu možná ano,“ obává se Zahradník.
„Sežraný vzrostlý stojící les s tři sta let starými stromy je (na účet daňových poplatníků) sežraný navždy, jeho obnova je nejistá a pokud vůbec někde probíhá, jde opět směrem k nestabilní stejnověké monokultuře,“ konstatoval Jan Čermák z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Mendelovy univerzity. Jak dodal, smrky budou oslabené omezením vsaku vody i přehoustnutím porostů. Důsledkem podle něho bude opakování kalamit možná již v nižším věku (asi 40 let), navíc synchronizované na velkých plochách. Čermák upozornil, že těžce poškozená půda má zvýšenou hydrofobicitu, jejímž následkem je omezení vsaku a urychlený odtok vody z povrchu. A půda se obnovuje po staletí a tisíciletí.
Podle Fišery je jedním z nejzávažnějších důsledků skutečnost, že ničení lesních porostů kůrovcem podporované častými polomy probíhá na Šumavě mimořádně rychle a nekontrolovaně, takže prakticky na dlouho odlesnilo celý hraniční hřeben šumavského masivu. Přirozená obnova je přitom tak pomalá a natolik jednodruhová, že není v souladu s celosvětovou potřebou ochrany, rychlé obnovy a rozšiřování lesních porostů jako jednoho z hlavních prostředků ke zpomalování klimatických změn. Jedním z důsledků je i roztrpčení obyvatel Šumavy a jejího podhůří, jichž se citelně dotýká nedostatek pracovních příležitostí a další sociální problémy. „Jakékoliv další holiny přetrvávající déle, než je nezbytně nutné, si nemůžeme dovolit,“ prohlásil Fišera.

A co voda a eroze?

Rozhodujícím kritériem pro posuzování jakýchkoli zásahů do lesnaté krajiny je podle Čermáka její vodní režim. „Mají-li stromy k dispozici dostatek vody v půdě, značná část přijatého slunečního záření je použita na výpar vody z listů (transpiraci). Pokud tomu tak není, transpirace je nepatrná a většina pohlceného sluneční záření se z listů vyzáří ve formě tepla,“ připomněl Čermák s tím, že výsledkem je ohřev vzduchu, půdy a celé krajiny. Rozsáhlé šumavské soušové holiny zmíněnou funkci lesa v plné míře nemohou zajistit. Velkoplošným rozkladem se navíc masivně uvolňuje oxid uhličitý. V odkrytých místech bez hlouběji kořenících živých rostlin dochází po odumření nadzemní části stromového patra i k rozpadu husté prostorové sítě jeho kořenů. To představuje na čtvereční metr porostu asi sedm metrů skeletových kořenů, zhruba jeden kilometr jemných kořenů a kolem 5000 kilometrů hyf hub tvořících mykorizu. Půda tak během 15 až 25 let postupně ztrácí mechanickou výztuž a stává se časovanou bombou se sníženou odolností vůči erozi.

Současný stav

Podle dnešního ředitele Jana Stráského je na lesní půdě NPŠ dnes asi pět tisíc hektarů souší a devět tisíc hektarů holin. Plocha souší se v roce 2010 rozšířila o 1188 ha, loni o 812 ha, což je asi o třetinu méně. O třetinu klesla ve srovnání s předešlým rokem i loni vzniklá nová plocha holin, o třetinu se meziročně snížil i objem asanovaného dřeva, přičemž loni se v daleko větší míře loupala kůra stojících stromů. Přesah kůrovce do sousedních rakouských lesů se loni snížil na desetinu a výrazně se omezilo pronikání brouka i do vojenských lesů. V závěru roku bylo tam, kde to legislativa dovoluje, vysázeno na 400 tisíc sazenic listnáčů s cílem změny skladby dřevin. Stráský upozornil, že letos je možné čekat gradaci kůrovce v oblasti Srní a Prášil, určité riziko hrozí i v Povydří a údolí Křemelné. Současný ředitel parku musí řešit řadu věcí, včetně nového plánu péče, návrhu zákona o NPŠ, zlepšení komunikace s obcemi, návštěvních řádů či otázku splouvání horního toku Teplé Vltavy. Paradoxním problémem je špatný přístup obyvatel šumavských obcí k palivovému dříví.

Díry v legislativě

Krečmer poukázal na skutečnost, že až do léta 2009 obsahoval zákon č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zmocnění orgánů ochrany přírody nedodržovat například zákony lesní a vodní. Tyto zákony obsahují paragrafy, které přikazují chránit krajinné životní prostředí nebo zakazují to, co je poškozuje! Zmíněný zákon nebere v úvahu, že má platit pro krajinu střední Evropy, tedy kulturní a obytnou. Proto se podle právních analýz, jak Krečmer upozornil, dostává do střetů legislativa ochrany přírody s legislativou životního prostředí. „Na upozornění odborně kompetentních institucí a expertů, že uvolnění přírodních procesů nese nesporná rizika pro okolní krajinu, vždy bývalé vedení ministerstva životního prostředí reagovalo tím, že jeho ministr spravuje lesy zvláštního určení a nikoli lesy hospodářské,“ uvedl Krečmer a dodal: „Zůstávalo zřejmě mimo chápání nejvyšších míst, že les na horách ovlivňuje krajinu v podhůří bez ohledu na to, jakou kategorii mu úřední orgány stanovily.“

 

Klíčové informace

– Národní park Šumava vznikl v nepůvodních lesích s převahou smrků.
– Odumírání stromů má řadu nepříznivých důsledků na klima, vodní režim i erozi půdy
.

 

Libuše Alterová

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down