Je zajímavé, že v různých částech světa jsou některé systémy silážování více oblíbené. Například v Severní Americe se setkáme nejčastěji s věžovými sily. Střední Evropa preferuje silážní žlaby nebo (v poslední době stále častěji) vaky. Ve skandinávských státech vede systém kulatých balíků obalených strečovou fólii. Ke zdokonalování technologií a nalézání nových ovšem dochází stále. Například dnes již lze v balících obalených strečovou fólií skladovat i kukuřičnou siláž.
Podmínkou je anaerobní prostředí
Už ve starém Egyptě se silážovalo do velkých kameninových nádob, svědčí o tom různé dobové malby i skutečné důkazy, uložené např. v pařížském Louvru.
Do kameninových nádob silážoval píci i průkopník v hledání vhodných technologií skladování píce silážováním Artturi Ilmari Virtanen, finský biochemik, profesor univerzity v Helsinkách, který v roce 1945 získal Nobelovu cenu za výzkumy v zemědělské a potravinářské chemii a zejména za způsob konzervace krmiv chemickou cestou s využitím anorganických kyselin.
S odstupem času můžeme říci, že mnohem větší význam než přidání kyselin mělo to, že nádoby, do které byla konzervovaná pícnina spolu s chemikáliemi vložena, byly neprodyšně uzavřeny víkem.
Dnes již víme, že kvalitní fermentační proces proběhne u píce jedině tehdy, když se z ní rychle a dostatečně vytlačí vzduch a zhruba šest týdnů, než se hmota stabilizuje, se mu zabrání proniknout zpět. Pak sice za přístupu vzduchu dochází k degradačním změnám, které siláž znehodnocují, tyto změny ale nejsou tak velké a tak rychlé.
Základem správné konzervace píce je tedy vytvoření anaerobního stavu, což je vhodné prostředí pro rozvoj bakterií mléčného kvašení. Tyto bakterie se významnou měrou podílejí na tom, že zejména kyselina mléčná, která jejich působením v silážované hmotě vzniká, okyselí hmotu natolik, že v ní ustanou téměř veškeré biochemické pochody, aktivita bakterií i jiných mikroorganismů se sníží na úplné minimum, prostě hmota se stane stabilní.
Dusalo se nohama, vybíralo vidlemi
Nejdříve se píce do velkých kameninových nádob volně pokládala a pak dusala nohama. Postupně lidé přišli na to, že když při dusání rostlinnou hmotu prolijí vodou, píce se lépe ušlape, silážní šťávy, které se vytvoří, vytěsní vzduch a siláž vydrží zase o trochu déle. Je zajímavé, že tento názor se udržel i několik tisíciletí.
Někteří z nás si ještě pamatují, že se silážovalo do betonových jam zapuštěných do země, maximálně 2,5 m hlubokých (tzv. typ Moravia), ze kterých žádné šťávy neodtékaly – tedy pokud byly jámy dobře izolovány. Silážovaly se tak řepné skrojky, cukrovarské řízky, ale i kukuřice, tráva, jetel nebo vojtěška. Píce se dusala nohama a vzniklá siláž vybírala vidlemi. Občas pomohl drapákový nakladač.
Postupem času, tím jak se zvyšovaly počty chovaného skotu v jednom místě, se začaly stavět zapuštěné nebo polozapuštěné silážní žlaby (obr. 1). Tam už bylo možné použít mechanizaci. I když, nutno říci, v menších farmách se siláž odsekávala nástroji podobnými mačetě. Velkým problémem této technologie byly silážní šťávy a zvyšování jejich množství o dešťové srážky.
Ekonomické porovnání systémů
U nás není ekonomika skladování píce silážováním příliš propracovaná.
Pokud si pamatuji, žádná vědecká studie týkající se porovnání technologických systémů skladování ve věžových silech, silážních žlabech, ve vacích a v kulatých balících udělána nebyla.
Jako srovnávací by mohla být použita studie Steinofela a Webera (2010), v níž porovnávají stavební a provozní náklady pro siláže v novém silážním žlabu, volně ložené na zpevněné ploše a vyrobené v silážním lisu AG--bag (G 7000 Europe). Podle této studie jsou při odpisu investice pět let (což platí pro silážní lis) náklady na jednu tunu siláže dvojnásobně vyšší u silážování v novém silážním žlabu než ve vacích. Ekonomicky výhodnou investicí je údajně silážní lis ve srovnání s novostavbou žlabu už na farmě se sto kusy dojnic. Na farmě o 500 dojnicích je používání silážního lisu již údajně levnější než silážování na zpevněné ploše.
Pro pořízení silážního lisu hovoří i několik dalších zveřejněných argumentů, např. nižší ztráty, větší flexibilita, rychlá amortizace, velký výkon. Studie je ovšem sestavena z několika různých zdrojů a neporovnává ekonomiku s využitím stávajících silážních žlabů, které jsou již účetně odepsány. U těch je ekonomika stále nejlepší.
Trochu propracovanější studie pocházejí z Wisconsinu (sever USA). V jedné z nich, vydané Crop Storage Institutem WI (2010), je porovnání tří hlavních systémů skladování siláží velmi podrobné a najdete ho na www.cropstorage.com. Je velmi zajímavé, že přesvědčivě vítězně z tohoto pomyslného souboje vycházejí věžová sila. V celkových nákladech by při dvacetiletém používání byla metoda silážování do věžových sil o 35 % levnější než do vaků a vaky zase o dalších 10 % levnější než silážování do žlabu.
V jiném, tentokrát tištěném materiálu, který z této instituce mám k dispozici, jsou tyto systémy porovnávány z hlediska množství krmiva v nich uložených při 35% sušině, a to pro kapacitu silážního prostoru 1000 a 3000 tun.
Z rozboru, ve srovnání se studií, která je na internetu, se průměr sledovaných kapacit přibližoval ke 3000 tun. Porovnávají-li se menší objemy s většími, pak se rozdíly mezi náklady na jednu tunu sušiny u silážních věží vyrovnávají s náklady ve vacích, v obou případech jsou u silážních prostor pro 1000 tun zhruba o polovinu vyšší než pro 3000 tun. V absolutní hodnotě je roční náklad na skladování jedné tuny siláže u vaku nebo silážní věže o kapacitě tisíc tun sušiny roven zhruba 235 Kč. U silážních žlabů náklady vzrostly jen o 20 %.
Pro doplnění uvádím, že u věžových sil bylo počítáno se ztrátami hmotnosti 7 %, u silážních žlabů 17 % a u vaků 10 %, u všech typů silážních žlabů bylo počítáno s cenou jedné tuny siláže 40 dolarů, tedy zhruba 700 Kč, což odpovídá ceně u nás. Podíl investičních nákladů z celkových byl při kapacitách tisíc tun u věže 35 %, u žlabu 15 % a vaku 7 %.
Věžová sila
První nadzemní stavby pro silážování (věžová sila) byly pravděpodobně postaveny a používány v osmnáctém století v Americe. V sídle výzkumného centra pro mlékařství a krmivářství v areálu Univerzity Wisconsin v Madisonu se jedna z nejstarších věží dochovala. Byla postavena údajně v roce 1898 spolu s chlévem. V roce 2005 byl chlév se silážní věží vyhlášen národní kulturní památkou USA (obr. 2).
Ve státě Wisconsin najdete ještě funkční staré betonové věže (obr. 3), siláž je z nich vybírána ručně a shazována do postranní šachty. Jsou tu však i věže sestavené z dřevěných nebo plechových plátů a nově i věže z plastů.
Od výstavby věžových sil se u nás i v celé Evropě ustupuje z několika důvodů. Je to investičně nákladná technologie, nízká rychlost při naskladňování, vysoká poruchovost vybíračů siláží. Kromě toho bylo možné do věžových sil naskladňovat jen píci s poměrně malým rozpětím sušiny 30–45 %, protože u vlhčí píce v důsledku velké výšky vrstvy, a tudíž větší hmotnosti na jednotku plochy dochází k vytěsňování většího množství silážních tekutin.
Pokud silážní tekutiny odtečou, mohou podstatně zvýšit ztráty hmoty i živin, pokud zůstanou, většinou podstatně zhorší průběh fermentačního procesu a chutnost siláže (senáže). Krmiva s vyšším obsahem sušiny v důsledku nedokonalého vytěsnění vzduchu v horní vrstvě (silážovaná hmota se při naskladňování nedusá) měla nižší kvalitu, zhutnění v nižších vrstvách je podstatně vyšší než v horních.
Ve věžích občas došlo u lidí, kteří v nich pracovali, k otravám různými plyny, jindy zase senáž uvnitř samovolně vzplála. Nevýhodou uskladnění ve věžích (ve srovnání se silážním žlabem) je také to, že siláž není tolik homogenní, hmota se do nich totiž naskladňuje i odebírá ve stejné rovině (přežvýkavci, kteří potřebují stabilní krmnou dávku, pak mohou mít s náhlými přechody v živinových hodnotách siláže problémy).
Pro amerického farmáře je u věžových sil největší předností podstatně nižší zábor půdy než u ostatních technologií, méně lidské práce, nízké ztráty sušiny a vyšší kvalita siláže v důsledku lepšího vytěsnění vzduchu.
Pro ekonomické podmínky v USA jsou po přepočtu na životnost dvaceti let celkové náklady na tuto technologii ve srovnání s ostatními nejnižší – a to je pro farmáře rozhodujícím argumentem. Proto se na farmách na severu USA setkáte se silážními věžemi poměrně často (obr. 4).
Stabilní silážní stavby
Pro stabilní silážní stavby, ať již vertikálního či horizontálního typu, existuje mnoho různých stavebních i legislativních limitů. V tom mají systémy silážování do vaků a fólií nesporné výhody. Betonové a železobetonové konstrukce staveb musí vyhovovat podmínkám agresivního prostředí, být z mrazuvzdorného a pro vodu nepropustného materiálu. Vnitřní plochy silážních staveb musí být hladké, s kyselinovzdorným povrchem. Nátěry musí být zdravotně nezávadné, pravidelně kontrolované a obnovované.
Příjezdové komunikace, manipulační plochy, případně vjezdové rampy ke stavbám pro skladování siláží musí být zpevněné, bezprašné a musí umožňovat pojezd mechanizačních prostředků. Vjezdová rampa musí být od skladovacího prostoru silážního žlabu oddělena zaroštovaným kanálem nebo žlábkem pro odvod silážních tekutin a jimi kontaminovaných vod do jímky.
Jímky na silážní tekutiny jsou většinou pod úrovní okolního terénu, mohou být však i nadzemní. Silážní tekutiny jsou u systémů s jímkou umístěnou pod povrchem odváděny buď kanálky umístěnými uvnitř, nebo vně silážního žlabu přímo do jímky, u systémů s nadzemní jímkou jsou tekutiny odváděny nejprve do sběrné podpovrchové nádoby s objemem zhruba 200 litrů. Po jejím naplnění plovák uvolní klapku čerpadla, které je odvede do nadzemní nádrže o objemu asi 2000 litrů. Jakmile se nadzemní nádrž naplní, přijede nákladní auto s cisternou a tekutiny odveze.
I silážní jímky je třeba udržovat v bezvadném provozním stavu (obr. 5). Nejvyšší hladina užitného prostoru jímky na silážní šťávy nesmí přesáhnout nejnižší část plochy silážního žlabu. Otevřené, nezakryté jímky na silážní šťávy musí být zajištěny proti pádu osob. Při umístění ve volném terénu mimo oplocený prostor provozní jednotky musí být oploceny.
Skladovací kapacita silážních žlabů a věží, a v souvislosti s tím i jímek a nádrží na silážní tekutiny, se stanoví podle předpokládané spotřeby siláže zvířaty s přihlédnutím ke ztrátám konzervací, manipulací a odtokem silážních šťáv.
Horizontální silážní žlaby
Silážní žlaby se často staví jako součást krmivářského centra, které může využívat více farmářů najednou. Žlaby bývají umístěné vedle sebe tak, aby se ušetřilo co nejvíce stěn. Dnes se staví téměř výhradně žlaby nadzemní, bez odtokových štěrbin (obr. 6). Bývají průjezdné (otevřené ze dvou stran), většinou však neprůjezdné (otevřené jen ze strany vstupní). Žlaby mívají šířku až 18 metrů, délku 40–60 metrů a výšku 4–6 metrů. V průměru se tedy staví s kapacitou 2000–5000 tun.
Stěny silážních žlabů bývají svislé nebo sešikmené (ve tvaru A), v jejich spodní části někdy bývá štěrbina. Štěrbina slouží k odtoku silážních tekutin (tento typ žlabu byl stavěn především pro silážování řepných skrojků, ze kterých silážní šťávy hojně odtékaly), na druhé straně se skrz štěrbinu dostává do siláže vzduch, který způsobuje její kažení, proto se doporučuje štěrbiny zabetonovat, případně zakrýt plachtou a raději silážovat sušší materiály. Protože šířka silážního žlabu se stěnami typu A bývá příliš veliká, doporučuje se žlab uprostřed podélně přepažit. Ve žlabech s šikmými stěnami se silážovaná píce lépe dusá (nebývá problémem zajet s dusacím strojem až těsně ke stěně), ve žlabech se svislými silážními stěnami se siláž lépe vybírá (u stěn nezůstávají zbytky).
Píce se do žlabů naskladňuje většinou do klínu, a to i u žlabů průjezdných. Dopravní prostředky tak do konzervovaného materiálu nezanášejí hlínu a prach.
Občas se lze setkat se žlaby zastřešenými (obr. 7). Zastřešením skladovacího prostoru se odstraní nepříznivé klimatické vlivy při plnění a při vyskladňování siláže, otázkou však zůstává návratnost takové investice. Při plnění a hutnění silážní hmoty mobilními prostředky pojíždějícími po povrchu je však přípustná jen taková maximální výška naskladnění figury siláže, kdy, a to i po sklopení korby, mají mobilní prostředky nad sebou minimálně 1 m volného prostoru. Silážovaná hmota se i pod střechou musí zakrýt plachtou a po celé ploše zatížit. Naprosto nevhodné je zastřešení, při kterém se uvnitř stavby za slunečného počasí zvyšuje teplota.
U nezastřešených silážních žlabů musí být na obvodových stěnách dvoutyčové zábradlí o výšce 1,1 m (obr. 9). Tam, kde by překáželo při plnění nebo vybírání, může být odnímatelné nebo otočné, tím však ztrácí význam. Díky tomuto předpisu sice nedocházelo k tomu, že by se rozhrnovací nebo dusací stroj převrátil přes horní hranu žlabu, ale na druhé straně siláž v blízkosti bočních stěn byla po proběhnuté tzv. Maillardově reakci dokonale zkažená, protože nebyla dostatečně udusaná.
Obcházelo se to tím, že se zábradlí v době naskladňování odklonilo, po naskladnění a udusání řezanky se pak vrátilo do požadované polohy. Tím úplně ztratilo svoji původní funkci.
Skladovací a manipulační plochy silážního žlabu s výjimkou nájezdové a výjezdové rampy musí být zabezpečeny obrubníky nebo příkopy tak, aby do nich nemohla vnikat přívalová dešťová voda nebo z nich vytékat tekutina na vodohospodářsky nezabezpečené plochy. Okraj obrubníků silážního žlabu a jímky na skladování silážních šťáv musí být vyvýšen nejméně 400 mm nad terén. Sklon nájezdové a výjezdové rampy u žlabů musí být do 10 %. U povrchových žlabů je sklon nájezdové a výjezdové rampy vždy větší než podélný sklon žlabu. Dilatační spáry konstrukce musí být řádně utěsněny. Nejmenší rozdíl mezi nejvyšší hladinou podzemní vody stanovenou v hydrologickém průzkumu staveniště a nejnižším místem základové spáry silážního žlabu a jímky je půl metru.
U žlabů, kde lze předpokládat, že se do nich bude ukládat i materiál, který má sušinu nižší než 30 %, se pro eventuální odtok silážních šťáv nechávaly ve dně žlabů nejméně dva odtokové kanálky umístěné podél stěn (žlab široký méně než 12 m může mít jen jeden kanálek). Kanálky jsou většinou 300 mm široké a 200 mm vysoké, lze se však setkat i s kanálky 400 mm širokými a 80 mm vysokými. Způsob krytí odtokových kanálků musí umožnit odtok silážních šťáv. V kanálcích jsou proto umístěné dřevěné hranolky, jedna podélná strana hranolku je podložena lištou, silážní tekutiny tak mohou jednoduše odtékat. Silážovaná hmota se tedy naskladňuje na hranolky umístěné šikmo. Po odebrání siláže se lišta vytáhne a hranolky tak tvoří se dnem silážního žlabu rovnou plochu. Příčný sklon dna silážního žlabu k odtokovým kanálkům musí být nejméně 3 %. Podélný sklon dna silážního žlabu musí být nejméně 1 % ke straně, od které se začíná žlab vybírat. V silážních žlabech pro siláž o sušině nad 30 % postačuje příčný a podélný sklon 1 %. V zastřešených silážních žlabech se příčný a podélný sklon nestanovuje.
Dočasné silážní prostory
Velmi stará, ale dosud ještě používaná je technologie skladování siláží na nezpevněných hromadách, vžil se pro ni název „holandská“. Podmínkou je jen zpevněná plocha a kapacitně odpovídající jímka nebo nádrž na silážní tekutiny, pokud se silážuje materiál o sušině nižší než 30 %. U této technologie, která je velmi levná, bývají ale ztráty někdy až příliš vysoké. I při jejím využívání, stejně jako v neprůjezdných žlabech, by dopravní prostředky přijíždějící z pole měly vyklápět řezanku mimo dusanou hmotu. Systém naskladňování zůstává také podobný, tedy tzv. do klínu. Boky pomyslného silážního žlabu se doporučuje zpevnit velkými balíky slámy a izolovat silážní plachtou.
Silážování do vaků, lisovaných balíků v dlouhé řadě a lisovaných balíků odděleně skladovaných, jsou poměrně nové technologie a lze předpokládat, že se budou zdokonalovat a jejich význam poroste.
Dosahuje se v nich stejné, často i vyšší kvality než u siláží skladovaných v horizontálních či vertikálních silážních stavbách (především proto, že konzervovaná píce je hermeticky uzavřena bezprostředně po naskladnění).
Silážování do vaků
Skladování krmiva do silážních vaků je výhodné především z hlediska logistiky. Na poměrně malém prostoru lze skladovat hned několik druhů krmiva.
Není potřeba žádný zábor půdy. Uvolněnou plochu po zkrmení siláže lze použít libovolným způsobem. Významným pozitivním faktorem je vysoký výkon a provozní spolehlivost této technologie. Důležité je, že lisovací stroj nezdržuje řezačku. Objemová hmotnost lisovaného materiálu bývá i o 20 % vyšší než u dusaných siláží ve žlabu. U zavadlé píce se dosahuje 500–700 kg na metr krychlový, u kukuřice 750–900 a u mačkaného zrna 900–1000 kg na metr krychlový. Do vaku o délce 60 metrů a průměru naskladňovací komory 2,4 m se vejde zhruba 160–190 tun píce.
Do vaků lze uložit téměř jakékoliv krmivo pro skot, ovce i prasata. Dobré zkušenosti jsou jak s klasickými silážemi trav, jetelotrav, vojtěšky, ječmene s úponkovým hrachem, jarním tritikale (sklizené na silážní drtě) a kukuřicí, tak s produkty, jako jsou cukrovarnické řízky, pivovarské mláto, kukuřičný květ, zbytky ovoce, celé umyté brambory atd. Velmi oblíbené je zejména silážování mačkaného obilného zrna a také šrotovaného vlhkého kukuřičného zrna. Jako ochrana před ptáky se u tak vzácného a koncentrovaného krmiva přes vaky přehazují speciální sítě.
K výhodám lisování do vaků patří, že materiál je do vaku vtlačován pod stále stejným tlakem, lisovací stroje mají veliký výkon i vysokou provozní spolehlivost, a tak jsou při plnění vaků minimální prostoje. Naskladňování lze kdykoliv přerušit bez negativních dopadů na kvalitu krmiva (v krmivu nedochází k nasávání vzduchu, k zmoknutí při dešti apod.). Dávkování silážních přípravků i absorbentů je velmi jednoduché, proto lze do vaků silážovat materiál se sušinou zhruba o 2 % nižší než do silážních žlabů. To může být z provozního hlediska někdy zásadní a zejména v době nepříznivého počasí velmi významné.
Problémy nastávají, senážuje-li se hmota o vyšší sušině (nad 40 %) nebo při špatném nastavení lisovacího tlaku. To pak ve vaku vznikají vzduchové kapsy, které jsou zdrojem vývoje nevhodných bakterií, kvasinek a hlavně plísní produkujících toxiny (obr. 8). K obdobnému nepříznivému jevu může dojít při protržení vaku, pokud se na to nepřijde včas. Nevýhoda silážování do vaku oproti silážování do silážního žlabu nastane, když se sklízí různé materiály nebo jeden druh materiálu s různou kvalitou. Vak se plní vertikálně, kdežto žlab do klínu, odběr krmiva je ale u obou typů skladů vertikální. Přežvýkavci potřebují krmivo dlouhodobě velmi vyrovnané. U žlabu plněného do klínu dochází k náhlému přechodu z jednoho krmiva na druhé. Sestavování krmné dávky s využitím krmiva různé kvality ve vaku je náročné pro krmiváře, který musí reagovat na každou změnu krmiva. Výhodné je přímo na vak viditelně zaznamenávat, kde došlo ke změně krmiva.
Protože denní odběr siláže z vaku bývá dost vysoký, nedochází tolik k aerobnímu kažení. Proto si farmář může také dovolit otevřít najednou dva a více vaků a tak vyrovnat eventuální rozdíly v kvalitě uvnitř jednoho vaku.
Výše nákladů na silážování do vaků ve srovnání s náklady na silážování do silážních žlabů z dlouhodobého hlediska záleží hodně na tom, jak je silážní lis využíván. Ideální je, když pracuje ve službách. Pak je technologie silážování do vaků ve srovnání s technologií silážování do silážních žlabů určitě výhodnější.
Velký výběr možností
V současné době je na našem trhu nabízeno několik typů silážních lisů od několika výrobců, a to v různých velikostech, s různým pohonem a různou technologií. V zásadě je lze rozdělit na:
– lis s příčnými válci (s plněním zespoda a využitím naskladňovacího stolu),
– lis s podélným šnekem – typ Rotopress (s přímým plněním předem, většinou násypkou, lze i naskladňovacím stolem).
Oba typy lisů mají vysokou výkonnost (v průměru 66 t/h, při spotřebě 0,25 l/t), avšak lisování lisem s podélným šnekem není tak intenzivní jako lisem s příčnými válci. Proto lis s podélným válcem a s naskladňovacím stolem může být plněn materiálem od řezačky, avšak nedoporučuje se plnění ze senážního vozu. Materiál, který přichází do lisu s příčnými válci, může být zpracovaný jak řezačkou, tak řezacím ústrojím senážního vozu.
Lis s podélným šnekem bývá většinou opatřen násypkou na sypké materiály. Současným trendem je totiž plnění vaků mačkaným zrnem. Některé lisy již jsou přímo propojeny s mačkačem, u jiných lisů je třeba zrno nejprve namačkat a pak do násypky lisu dopravit (pneumaticky, na pásu, pomocí nakladače).
Lisy mají příjmový dopravník různého konstrukčního řešení. Šířkou by měl vyhovovat dopravním prostředkům přivážejícím zavadlou a pořezanou píci (obr. 10). Dávkování, resp. rychlost posunu hmoty na dopravníku do podávacího ústrojí je jištěna automatickou nebo mechanickou regulací. Důležité je, aby přísun hmoty do podávacího ústrojí byl plynulý. Aby se materiál nedostal pod vak, je na dně rotoru umístěna umělohmotná stěrka. Lisovací tlak se nastavuje mezi tělesem stroje a opěrnou zábranou (lis s příčnými válci) nebo brzdou (lis s podélným šnekem). Spojení mezi strojem a zábranou zabezpečují dvě lana navinutá na lisovacích bubnech. Po překročení nastaveného lisovacího tlaku se stroj částečně odbrzdí a lis popojede dopředu. Firma AG-Bag používá jako jediná kotoučové brzdy (dvojité provedení), které zabezpečí rovnoměrné plnění vaku.
K pohonu lisů většinou stačí jednoduše vybavený traktor s vývodovým hřídelem 540 nebo 1000 otáček za minutu a jedním hydraulickým okruhem. Jedna hadice je tlaková, druhá je beztlaková „zpátečka“. Některé větší typy lisů již mají svoji vlastní poháněcí jednotku.
K lisu je většinou možné připojit několik komor s různým průměrem, takže lze použít i několik velikostí vaků. Na jednom stroji se mohu použít dva průměry vaku – 2,4 nebo 2,7 m, případně 2,7 nebo 3 m. Nově je možné u výměnné komory namontovat adaptér, a proto lze použít vak o průměru jen 1,95 m. Díky výměnné komoře může farmář nebo podnik služeb reagovat na počet zvířat na farmě a na denní odběr, případně skladovat ve vaku s nižším průměrem cukrovarské řízky nebo mačkané zrniny.
Senážní vaky bývají navrch bílé, uvnitř černé. Pro evropský trh se vyrábějí většinou o průměru 1,5 m, 1,9 m, 2,4 m, 2,7 m a 3 m. Délky vaků jsou variabilní: 45 m, 60 m, 75 m a 90 m. Každý rok je fólie vaků neustále zdokonalována a vylepšována. Každý, kdo zakoupí a používá vaky, má právo na recyklaci staré fólie z nich. Vaky mívají běžně tloušťku 2,25 mm. Má-li do nich být naskladněn materiál se sušinou pod 32 %, pak se doporučuje použít silnější fólii, tedy s tloušťkou 2,4 mm. V nabídce firem jsou i vaky s fólií o tloušťce 1,5 a 2 mm, ale jejich použití je riskantní, mohou prasknout. Při plnění cukrovarnickými řízky je podmínkou sušina nad 20 %.
Silážování do lisovaných balíků
Silážování do lisovaných balíků v dlouhé řadě a lisovaných balíků odděleně skladovaných má také mnoho variant, v zásadě se dělí na technologie lisování a balení válcových nebo hranatých balíků. K balení jsou využívány strečové fólie i plachty. Balíky jsou obalovány jednotlivě (obr. 11), nebo v dlouhé řadě za sebou. Lisovat a balit do fólie již lze i sypké materiály jako kukuřičnou řezanku nebo cukrovarské řízky (technologie Orkel).
Výhody těchto technologií jsou většinou stejné jako u technologií silážování do vaků, jsou ale určeny spíše menším farmářům s nižším počtem chovaných zvířat. Nevýhodou je pro větší objemy vyšší cena a také rizikovost z hlediska poškození obalu, čímž většinou dojde k rychlému zkažení siláže uvnitř balíku. Problémy jsou i tam, kde se na obalovém materiálu příliš šetří. Jednotlivý balík se doporučuje omotat strečovou fólií nejméně šestkrát. Pokud tomu tak není (často se použijí jen čtyři vrstvy), proniká dovnitř vzduch a fermentace neproběhne ideálně.
Velkým nešvarem u této technologie je silážování o vyšší sušině. V důsledku toho se totiž dostatečně z hmoty nevytěsní vzduch a navíc bakterie mléčného kvašení, které jsou jinak hybnou silou fermentačního procesu, nemají dostatek vlhkosti (resp. vodní aktivity) pro svůj rozvoj. Nedokáží tak rychle zvýšit kyselost senáže na požadovanou úroveň. Konzervovaná hmota pak dobře neprokvasí, čímž je náchylná k druhotným fermentacím způsobeným pomnožením nebezpečných klostridií. Navíc se v senáži, která má vysokou sušinu, rychle množí nebezpečné listerie.
Zpracováno jako podklad pro řešení záměru MZe č. 02701404.
(obrázky naleznete v tištěné verzi Zemědělce)
Klíčové informace
– Pro větší využití silážních žlabů pro silážování u nás hovoří především to, že jsou již postavené, a tudíž z velké části nezatížené odpisy. Proto je jejich provoz i nejlevnější.
– Pokud by se žlaby měly stavět, stanou se rázem investicí velmi nákladnou a neekonomickou. Náklady na silážování v odpisově nezatíženém silážním žlabu jsou více než o polovinu nižší než u nově postaveného silážního prostoru.
– Silážování do balíků obalených fólií je vhodné hlavně pro menší farmy.
– Perspektivní, a to i tím, že se stále zdokonaluje, se tak stává technologie silážování do vaků. Ale i ta má své zápory.
Ing. Radko Loučka, CSc.
Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves
