Společenství čerpacích stanic ČR je oborovým sdružením nezávislých petrolejářů – provozovatelů čerpacích stanic, distributorů ropných produktů a výrobců biopaliv, působících na českém trhu. Právní formou organizace je občanské sdružení. Informace o problematice oboru poskytl týdeníku Zemědělec předseda představenstva společenství Ing. Ivan Indráček.
Jaký smysl má Společenství čerpacích stanic ČR (SČS), proč bylo vůbec založeno?
Na jaře roku 1996 se v médiích objevila poměrně nepříjemná kampaň diskreditující nezávislé provozovatele čerpacích stanic. Obsahem kampaně bylo jednoduché sdělení – Česká obchodní inspekce provedla kontrolu kvality pohonných hmot u čerpacích stanic a zjistila alarmující problémy s kvalitou. Normě nevyhovělo asi 30 % kontrolovaných vzorků!
Inspekce doporučila řidičům tankovat u značkových pump, kde problémy s kvalitou nehrozí.... Byla to samozřejmě nehoráznost. Posléze se ukázalo, že vadných vzorků nebylo 30 %, ale mnohem méně, v řádu jednotek procent. Naprostá většina vzorků, které neprošly sítem, nevyhověla spíše formálně – pro pochybení, která nikterak neovlivňují chod motoru.
A v síti postižených zcela samozřejmě uvízly i „velké ryby“ v podobě některých značkových firem.
Pro nás, nezávislé olejáře to však byl důrazný signál – pokud se v nějaké podobě nedáme dohromady, nesjednotíme a nepřipravíme se na příští podobné kampaně, můžeme být v podstatě beztrestně, pomluvami, které nikdo nepostihne, zlikvidováni.
SČS dnes, téměř po 15 letech od svého založení je už samozřejmě trochu jiné. Nepracuje pouze jako „obranný“ spolek, ale snaží se aktivně ovlivňovat olejářskou legislativu, čile komunikuje s partnerskými asociacemi napříč celou Evropskou unií, svým členům poskytuje informační servis. Myslíme si, že fungujeme v zásadě podobně jako jakékoli obdobné oborové sdružení
Jaké výhody mají vaši členové?
Bavme se spíše o nevýhodách. Členové musí platit členské příspěvky a pokud chtějí, aby se SČS zabývalo nějakým konkrétním problémem, musí přiložit sami ruku k dílu. Naše členské příspěvky jsou totiž poměrně nízké a nemáme tak žádné placené zaměstnance.
Jakákoli činnost se odbývá v pracovních skupinách, ve kterých se sdružují ti, kteří mají o konkrétní téma zájem, kterých se přímo dotýká. Ti pak připravují formulaci společného postoje SČS a dále pracují na jeho prosazení.
Znít to dost podivně: zaplať a pak si to stejně uděláš sám. Ale tento model lze přeložit i jinak – zaplať víceméně formální poplatek, a pak ti pod hlavičkou silné asociace pomůže tvé problémy řešit řada kolegů, kteří mají stejné obtíže, podobné názory, často lepší nápady, než na které přijdeš sám. To už zní lépe, ne?
Kolik subjektů je v SČS? Jak velký je to podíl ze všech čerpacích stanic v ČR?
SČS je poměrně malou asociací, sdružujeme asi 10 % nezávislého trhu – a to je, co si budeme nalhávat, žalostně málo.
Je však třeba dodat, že ti „největší z nejmenších“, tedy největší neznačkové firmy s SČS úzce komunikují na partnerské bázi a možná je to tak i dobře.
Již od počátku existence SČS jsme vnímali určité obavy členů, provozujících jednu čerpací stanici z vlivu těch, kteří provozují sítě o mnoha desítkách pump.
A pak jsou tu ti „ostatní“. Nezařazení, nemající zájem o členství. Někteří to dělají z principu, před dvaceti lety si řekli, že organizování již bylo dost a zařekli se, že nikdy už nikam nevstoupí. Pak jsou tu ti, kterým je líto přispět i ten malý členský poplatek, protože mají pocit, že jim SČS stejně nijak nepomůže. A zůstává ještě balík takových, kteří jsou velmi rádi, že SČS funguje, ale jsou si jisti, že to zvládneme i bez jejich peněz a pomoci, tak proč by se měli jakkoli snažit plýtvat svým časem a penězi? Ale myslím si, že vám tu nevykládám nic mimořádného, takto to zřejmě funguje ve většině oborových sdružení, možná vyjma těch ze zákona povinných.
Pojďme teď k pumpám. Myslíte si, že je výhodné mít vlastní čerpací stanici?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Kdybyste se mne zeptal před 15 lety, jistě bych vám řekl, že to smysl má. Za poměrně rozumnou investici získáte možnost kupovat pohonné hmoty za výhodnou cenu a za pár let už jen „vyděláváte“.
Jenže situace se značně změnila. V Česku je nejsilnější koncentrace čerpacích stanic z celé střední Evropy. V tom na nás vůbec nemá Rakousko a dokonce ani Německo.
A to si uvědomte, že v těchto zemích jezdí mnohem více aut, která navíc najedou mnohem více kilometrů.
Ačkoli se vás média snaží přesvědčit o opaku, věřte, že tu máme až extrémně konkurenční prostředí, které tlačí ceny značně dolů. A tak rozdíl mezi cenou, kterou můžete dosáhnout na čerpací stanici, a cenou, za kterou byste si nechali zásobovat pumpu na svém dvorku, je již mizivý. A k tomu připočtěte nevýhodu jednorázově velké platby za dodávku cisternou, výši nové investice a údržbu čerpací stanice...
Je řada firem, které tuto situaci pochopily a dokonce své existující domácí nádrže vyřazují z provozu, ušetří náklady a ještě si vylepší cash flow.
Přesto – když se rozhodnu postavit si vlastní čerpací stanici, jak mám postupovat?
Máte dvě možnosti. Buď budete postupovat podle stavebního zákona a postavíte si klasickou pumpu (nic na tom, že půjde možná o nějakou menší nadzemní nádrž s jedním stojanem).
A nebo se rozhodnete pro „nestavbu“, tedy pumpu, pro kterou nebudete potřebovat stavební povolení. V takovém případě je nutno postupovat podle zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, kde v paragrafu 5 jsou uvedeny podmínky, které v takovém případě musíte splnit.
Ale ať se vydáte tou či onou cestou, počítejte s tím, že budete muset splnit celou řadu předpisů týkajících se životního prostředí (ochrana povrchových a podzemních vod před ropnými látkami, omezení emisí, likvidace nebezpečných odpadů ...) a bezpečnosti (požární nebezpečí, manipulace s hořlavými a zdraví ohrožujícími látkami).
A zcela jistě neumístíte pumpu tam, kde to neumožní územní plán obce. Předpisy pro umístění, instalaci a provoz pump jsou poměrně přísné, ale platí pro všechny stejně. Což – jistě uznáte – je správné, protože uniklá nafta ohrožuje podzemní vody úplně stejně, když uteče na dálniční pumpě, vojenské posádce nebo za stodolou ve statku.
A co mobilní čerpací stanice?
Pokud máte na mysli pumpu, kterou někde instalujete na půl roku a pak ji zase sbalíte a převezete dál, pak vás musím zklamat, taková možnost podle zákona neexistuje, respektive existence takové čerpací stanice je trestána poměrně vysokými pokutami.
Souvisí to s předpisy, o kterých jsme se zmiňoval v předešlé odpovědi.
Jiná situace samozřejmě nastane, pokud potřebujete zásobovat speciální stavební stroje nebo třeba kombajny na poli. Pro zásobování takových strojů platí výjimky – všem je jasné, že s kombajnem se na pumpu nikdo nedostane a i kdyby se dostal, bylo by velmi neefektivní opouštět pole kvůli tankování.
Řada obchodníků s palivy má pro takové příležitosti automobily vybavené možností přímého prodeje (obvykle jde o vozy s objemem nádrží od 3 do 10 m3).
I zde však platí, že by si měl potenciální kupec zvážit, jestli takové auto uživí nebo zdali pro něj není výhodnější objednat si dodávku včetně dovozu na místo určení přímo u obchodníka.
Počkejte, měl jsem na mysli mobilní stanice, jejichž nabídku je možno získat na internetu. Tedy nadzemní nádrž, k tomu stojan...
Vidím, že vás to stále svádí k jednoduchému řešení, ale tudy cesta skutečně nevede.
To, o čem mluvíte, je otázka technologie jako takové – nadzemní nádrž, podzemní nádrž, stojan na klíčky, na karty nebo obsluha...
Skutečně existují jednoduché stavebnice, ale stále je to jen „polovina“ toho, co pumpa musí obsahovat. A ve chvíli, kdy si takovouto technologii rozhodnete umístit za stodolu, musíte se řídit již zmíněným zákonem č. 311/2006. Tedy buď pumpu postavit jako „stavbu“, což znamená absolvovat proces stavebního povolení a kolaudace, anebo ji instalovat jako „nestavbu“, a pak splnit všechny v zákoně vyjmenované požadavky, o kterých jsme si povídali před chvílí.
Zapomeňte na jakékoli jednoduché řešení typu: jeřáb to tu složí, strčíme to do zásuvky a „jedem“. A nevěřte nikomu, kdo vám takové řešení nabízí. Vědomě, jsem si jist, že vědomě vás manipuluje – v zájmu svého obchodu – do budoucího problému s příslušnými kontrolními orgány.
Ti slušnější dodavatelé vás samozřejmě na nutné vyvolané investice upozorní, s příslušnými povoleními vám pomohou nebo vám pumpu dodají na klíč včetně všech vyvolaných investic. Ale znovu upozorňuji – nechápejte dodávku jako trajler s hotovou pumpou.
Dobře, pumpu tedy mám, ač jsem ji pořídil mnohem komplikovaněji, než jsem čekal. Teď potřebuji zboží. Kde najdu dodavatele? A jak poznám, že mi prodá kvalitní zboží?
Nejdřív ze všeho – a to ode mne jako zástupce nezávislých (tedy neznačkových) obchodníků jistě čekáte – musím prohlásit, že není zásadního rozdílu mezi palivem, které vám prodá firma sídlící v sousední vesnici, a palivem, které dostanete od nadnárodní firmy slovutného jména.
Jde o to, že naprostá většina zboží, které se na tuzemském trhu prodává, má původ v českých rafineriích, případně v některé v nejbližších zahraničních rafinerií a obchodník vám jej doveze přímo z takové rafinerie nebo z meziskladu státní společnosti Čepro.
V čem je možné vysledovat rozdíl, jsou tak zvaná „prémiová“ paliva, určená ovšem zejména pro „fajnové řidiče fajnových vozů“ – tam spolu firmy soupeří, kdo palivo lépe „vylepší“ a také samozřejmě o kolik dráže ho dokáže prodat.
Pokud tedy sháníte dodavatele, neočekávejte, že vám o kvalitě něco napoví značka. Co vám ale může napovědět, je pozice firmy na trhu, historie firmy.
Některé menší soukromé společnosti například na tuzemském trhu operují déle než jiné nadnárodní giganty.
Osobně bych však měl strach z firem, které prodávají pohonné hmoty krátkou dobu a za podezřele výhodné ceny. V takovém případě je, myslím, na místě obava, že jde o zlatokopa, který chce rychle zbohatnout a zmizet (a že se jich na trhu objevilo již požehnaně). Jistotu „historie“ firmy asi chápe každý.
Pokud jde o ceny – nikdo nebude prodávat zboží jen tak pro nic za nic pod nákladové ceny. A pokud už se na trhu takové zboží objeví, pak riziko, že si s naftou koupíte i nějaké další příměsi, které vám nákup nakonec značně prodraží, je nepřiměřeně vysoké.
Myslím, že by každý kupující, který myslí na déle než pár týdnů, měl vybírat dodavatele, nabízejícího „slušnou“ cenu, slušné dodací podmínky a nikoli hledat to nejlevnější, co je k dispozici.
A samozřejmě dodávám – pokud zboží pojede z nejbližšího skladu (Čepra nebo rafinerie), pak lze ušetřit na dopravních nákladech.
A co příměsi biopaliv? Nemohou nám ublížit? Je na trhu někdo, kdo prodává zboží bez biosložky?
Ne, takového nenajdete. Každý, kdo uvádí na trh pohonné hmoty (tedy výrobci a dovozci), musí pod velmi vysokou sankcí zajistit, aby se na trh dostalo 4,5 % biosložky v jím dodané naftě.
A protože směsná nafta (s 31% podílem biosložky) se téměř neprodává, není jiné cesty, než „cpát“ MEŘO do každého prodávaného litru. Pozor, toto obohacení motorové nafty biopalivem však není degradace kvality. Evropská norma pro motorovou naftu (EN590) říká, že v každém litru motorové nafty může být do 5 % biosložky (například MEŘO) a stále jde o motorovu naftu, kterou jsou schopny spalovat jak starší, tak dnes vyráběné dieselové motory. Objem 5 % byl stanoven mimo jiné v diskusi s asociacemi výrobců automobilů a ti toto množství biosložky odsouhlasili. Dokonce v nedaleké době bude tato hranice navýšena až na 7 %.
Řidič odjíždějící od pumpy tedy vůbec nemusí vědět, zdali motorová nafta biosložku obsahuje, nebo ne, kvalitativně jde o totéž zboží. Pokud máte vlastní nádrž, měl by být podíl biosložky uveden v atestu kvality nebo v dodacím listě, ale to je vše, co zmůžete. Neovlivníte tedy, jaké množství biosložky v naftě vám dodavatel přiveze, ale až ho převezmete, měl byste vědět, kolik ho tam je.
V poslední době se ovšem objevily informace o problémech nafty při dlouhodobějším skladování
Ano, to je v tuto chvíli známé negativum. Zatímco motorová nafta vydrží při dobrém skladování i několik let, nafta s biosložkou začíná mít po několika měsících problémy, Proto například také státní hmotné rezervy skladují výhradně motorovou naftu bez biosložky.
Není to trochu moc komplikací najednou? Ten projekt přináší jen potíže?
V jednom se shodneme – projekt přimíchávání biosložky skutečně přináší určité potíže. Ale není vinou palivářských firem, že jsme dnes tam, kde jsme, do dnešní situace jsme se dostali zejména díky zemědělské lobby v Bruselu – víte sami nejlépe, jak zajímavý je pro naše zemědělství obchod s řepkou nebo surovinami pro bioetanol.
I my bychom však raději viděli, kdyby se řepkový olej – nebo teď nově bioplyn – zpracovával přímo v místě svého vzniku. Ušetřily by se ohromné – a to slovo podtrhuji – náklady na logistiku, vyhnuli bychom se cenovým spekulacím (vzpomeňme na ceny zemědělských produktů před dvěma lety, to nebylo nic jiného než ukázka, jak spekulanti mohou zahýbat trhem), primární výrobce by mohl mnohem více na pěstování a výrobě profitovat (jde o alternativní a subvencované zdroje energie) a ostatní zákazníci by neměli problémy s tím, co si to vlastně lijí do motoru.
Pojďme se ještě vrátit k čerpacím stanicím. Když se někdo rozhodne postavit si ji, co má udělat?
Podívat se na internet – to je jednoduchá rada. Na internetu najdete stále ještě řadu firem, které se zabývají dodávkami čerpacích stanic „na klíč“. Tyto firmy mu kromě dodávky technologie, případně zpracování celého projektu zajistí i všechna příslušná povolení.
Ale i tady pozor, platí totéž, co u koupě pohonných hmot. Existují i tací dodavatelé, kteří vám dodají poměrně levně nádrž s tím, že pro její instalaci není třeba žádných dalších povolení nebo stavebních úprav. Není to pravda, stačí si přečíst již zmíněný zákon č. 311/2006 Sb. nebo zákony o ochraně vod, o odpadech a podobně.
Odpovědným z pohledu těchto zákonů je vždy vlastník nebo provozovatel, nikoli dodavatel, která zákazníka přesvědčil, že stačí strčit vidlici do zásuvky a vše je hotovo!
Dobrá, přejděme k dalším provozním kapalinám
Myslím, že i zde můžeme odpovědět stejně. Každý vůz, každý stroj má předepsané nějaké provozní kapaliny o určitých specifikacích. A takové kapaliny vám může dodat celá řada obchodníků – je jich jistě více než těch, kteří nabízejí pohonné hmoty.
A i zde platí – pokud například olej splňuje požadovanou specifikaci, je vše v pořádku a může být použit bez ohledu na to, byl-li vyroben v Česku, Rakousku nebo Německu.
Konec konců – komu z vás se stalo, že po letech, kdy vás servis nutil do užívání (dolévání) motorového oleje jedné konkrétní značky, jste najednou zjistili, že ta visačka na motoru má najednou jiné logo. Je třeba brát s rezervou kohokoli, kdo vám bude vyprávět o jedinečnosti toho kterého oleje s tím, že všechny ostatní mu nesahají ani po paty.
V posledních letech se objevila nová provozní kapalina – AdBlue. V jejím případě doporučuji zásobování buď výměnnými IBC kontejnery, nebo vlastní nádrží.
Záleží na spotřebě, která odpovídá zhruba 5 % objemu motorové nafty.
Pokud tedy máte pouze pár SCR motorů, IBC kontejner bohatě postačuje, dodavatel vám ho 2x ročně vymění a vy budete zabezpečeni. Nádrž jsem zmínil zejména proto, že – na rozdíl od nafty – nevyžaduje žádná mimořádná opatření. AdBlue není hořlavé, AdBlue neohrožuje podzemní vody... V tomto případě skutečně platí, že nádrž sundáte z vozu a připojíte ke zdroji elektřiny.
A co dodavatelé AdBlue?
Myslím, že každý dodavatel pohonných hmot vám umí AdBlue dodat nebo doporučit nějakého dodavatele, kterých je českém trhu také hodně. V tomto případě se jedná dokonce zejména o nezávislé firmy.
Klíčové informace
- Evidence čerpacích stanic pohonných hmot v České republice je ze zákona povinná, ale jejich seznam je zatím neveřejný (to se týká i stanic veřejných).
- Současný počet všech českých čerpacích stanic se blíží k 6500.
- Největší podíl mají veřejné čerpací stanice (asi 55,5 %), za nimi následují stanice neveřejné (40,5 %) a stanice s vymezeným přístupem a prodejem (4 %).
- Nejvíce čerpacích stanic je v kategorii provozovatelů s jednou až čtyřmi stanicemi. Značný podíl zde mají provozovatelé využívající stanice pro vlastní spotřebu, hlavně z oblasti zemědělství a lesnictví.
Jiří Křepelka
