Česká krajina se mění a ne vždy k lepšímu. Jarní žlutá záplava rozkvetlé řepky možná ještě dokáže potěšit milovníka pestrých barev, na rozdíl od rozlehlých lánů kukuřice, které nahrávají erozi a urychlují zhoršování kvality zemědělské půdy. Změny v krajině jsou samozřejmě důsledkem nastavení pravidel společné zemědělské politiky Evropské unie a také jejich aplikace na tuzemské podmínky. Zemědělcům se však nelze divit. Plodiny, které pěstují na svých pozemcích, jim mají, stejně jako činnost ostatních podnikatelů, přinášet především zisk. A přesto, že se řada z nich snaží o krajinu ve svém okolí pečovat a vnášet do ní prvky, které s tvorbou zisku nesouvisí, obecně nejsou tyto aktivity tím hlavním. A zřejmě se jím nestanou ani v příštích letech, i když reforma společné zemědělské politiky řadu pobídek k takové činnosti nabízí.
Pohled na českou krajinu se tak postupem času stává monotónnější a nudnější, než býval ještě před několika lety. Chybí remízky, drobné vodní plochy a také stromy, a to i ty ovocné, které nechávala v Čechách a na Moravě podél cest vysazovat už Marie Terezie. Podobně monotónní začíná být i naše zemědělská výroba, z níž se vytrácí dřívější diverzita. To také minulý týden konstatovali představitelé pěti svazů zastupujících pěstitele speciálních plodin, tedy ovocnáře, zelináře, chmelaře, vinaře a květináře. Právě tyto obory přinášejí do odvětví určitou rozmanitost, a nejen ji. Současně nabízejí na venkově práci a jejich produkce se často realizuje s poměrně vysokou přidanou hodnotou. Bohužel výměra těchto komodit u nás trvale klesá a motivace stejně jako peníze k obnově mnohdy přestárlých kultur chybí. Možná se ale blýská na lepší časy. Pokud se totiž podaří současné vládě splnit to, co si předsevzala ve svém programovém prohlášení a koaliční smlouvě, dostanou pěstitelé speciálních plodin novou šanci. Pak bude záležet jen na nich, jak ji využijí.*
