Úroveň pratotechniky se vždy odvíjí od poptávky objemné píce. V současné době nízkých stavů skotu není tedy vesměs obhospodařování travních porostů příliš uspokojivé. Podle zatížení skotem a cílů podniku lze v podstatě pratotechniku rozdělit na tři základní typy.
Může se jednat o ošetřování ploch nevyužívaných na píci za účelem udržení ekologické stability porostů a dosažení dotací, extenzivní hospodaření na horších plochách a dostatečné výměře nebo intenzivní využití, a to buď pro dosažení maximálního výnosu masa (mléka) z hektaru, či z jednoho kusu zvířete. Není přitom jedno, zda je chováno více kusů s nižší užitkovostí, nebo méně s vysokou užitkovostí.
Všem těmto podmínkám je třeba pratotechniku přizpůsobit, nehledě na to, že čím dál víc jsou tyto zásahy limitovány ekologií.
Možné způsoby pasení
O způsobu pastvy rozhoduje výměra a kvalita pastviny, počet a druh zvířat, oplocení, místní zvyklosti a zkušenosti. V podstatě se vždy jedná buď o nepřetržitou-kontinuální, nebo oplůtkovou – rotační pastvu.
Nepřetržitá pastva má na jedné pastvině výhodu v nižších nákladech na oplocení a napájení, také řízení pasení je jednodušší, ale obtížněji se udržuje výška porostu. Může být:
– intenzivní: zatížení 2 – 3 DJ na ha, výška porostu kolem 10 až 15 cm,
– extenzivní: zatížení 0,5 – 1 DJ, porost je zde spásán více selektivně a jsou tedy vyšší nedopasky,
– řízená: nejdříve se vypase asi třetina plochy a zbytek je na seno nebo senáž a jakmile posečená plocha obroste, situace se obrátí.
Oplůtková pastva je způsob, kdy se ve dvou a více oplůtcích střídá pasení a obrůstání, doby pasení a obrůstání závisí na kvalitě pastevního porostu – intenzitě jeho obhospodařování a zatížení pastviny zvířaty. Může být:
– honová: pastvina je rozdělena na 4 – 6 honů, ty se spásají po dobu 14 – 21 dnů, zatížení je zde 1 až 2 DJ, výška porostu 10 – 20 cm, jedná se o poloextenzivní způsob pro hůře přístupné plochy,
– oplůtková: má šest a více oplůtků podle výnosu píce a velikosti stáda, oplůtek se spásá max. týden, rychlá rotace omezuje selektivitu a nedopasky, je to pastva intenzivní se zatížením1,5 – 3 DJ na ha,
– dávková (pásová), kdy se elektrickým ohradníkem přidělí určitá plocha, a to buď na několik hodin, půl dne anebo i celý den, jedná se o intenzivní pastvu většinou na dočasných a přisévaných travních a jetelovinotravních porostech na orné půdě, zatížení 3 DJ na ha.
Předpoklady úspěchu
Podstatou obhospodařování všech travních porostů je vyhovět danému stanovišti a přizpůsobit mu intenzitu a způsob využití. Vycházíme tedy jednak z produkčního potenciálu stanoviště, charakterizovaného BPEJ (bonitovaná, půdně-ekologická jednotka) nebo také EVH (ekologická výrobní hladina) a jednak z účelu využití daného porostu. Produkční potenciál stanoviště vyjadřuje dlouhodobě dosahovaný hospodářský výnos buď bez hnojení, nebo při určité hladině výživy. Potom členíme pastviny na:
– intenzivní
a) dočasné (4 – 5 pastevních cyklů, výnos v seně 6 – 10 t/ha),
b) trvalé, přisévané (3 – 5 pastevních cyklů, výnos v seně 5 – 8 t/ha),
– extenzivní, trvalé (volná pastva, výnos v seně 2 – 3 t/ha).
Biologické a pratotechnické zásady tvorby výnosu a kvality píce jsou podobné jako při lučním využití. Určitá specifika jsou ale např. u kvalitativních ukazatelů. Při správném spásání, tj. výšce porostu do 20 cm má pastevní porost vždy nadbytek draslíku a většinou nedostatek sodíku, hořčíku a také fosforu.
Chybějící minerálie se pak doplňují v minerálních lizech (tab.1).
V pastevním hospodářství je několik zásadních předpokladů k dosažení dobrého výsledku:
– dostatek kvalitní pastvy, tj. neustále připravené, dostatečné plochy v pastevní zralosti,
– zkušená nebo naučená zvířata na pasení,
– dobré využití narostlé píce (optimálně – s malými ztrátami a denně nabídnout zvířatům stejné množství a kvalitu pastevní píce a vodu),
– nepřetěžovat, neničit drn (kde se poruší drn, tam je plevel a eroze),
– nepouštět zvířata na bažinatá a vlhká místa (paraziti).
Nárůst píce a její pastevní zralost je závislá na ročním období – nejintenzivněji narůstá v květnu a červnu, nadmořské výšce, úrodnosti půdy, hnojení a průběhu počasí – teplotě a srážkách. Praktický vlastní začátek pastvy je v době, když výhonky trav dosáhnou výšky 10 cm. Dobu obrůstání do další pastvy ukazuje tab. 2.
Denně naroste na pastvině asi 15 kg sušiny píce na hektar.
Největší vliv na kvalitu píce má fenofáze, respekt. počet pastevních cyklů a hnojení. Stupňované dávky dusíku zvyšují v píci pastevního porostu koncentraci N a také P a Na, a naopak snižují koncentraci Ca, Mg a K. Při pěti pastevních cyklech je charakteristické zvyšování koncentrací Ca a také Mg a snižování koncentrace K od prvního do posledního cyklu. Koncentrace dusíku bývá v začátku pastvy výrazně nejvyšší.
Ošetřování pastvin
Cílem mechanického a chemického ošetření je udržet dobrý stav porostu bez významných prázdných míst, prořídnutí a zaplevelení šťovíky, pampeliškou a pýrem nebo náletem dřevin. Jde v podstatě o udržení hustého drnu se zastoupením 50 – 60 % trav, 15 – 30 % bylin a 20 % jetelovin. Pro pastevní využití jsou produkčně účinnější jetelotrávy než čisté porosty trav. Jetelotrávy poskytují vyšší výnosy sušiny, potřebují méně dusíku ke hnojení, mají vyrovnanější rozdělení výnosů v pastevních cyklech a vykazují vyšší úživnost pastviny. Jeteloviny a trávy s vyšším obsahem cukrů lze do porostu přisévat bezorebně pásovými přísevy. Podíl jetelovin ale při nízko udržovaném porostu bývá i vyšší až vysoký. K udržení pastviny v dobrém stavu je v zásadě potřeba zachovat zásobenost základních živin v půdě a její pH na hodnotě 5,5 – 6, dodat živiny ve správném poměru a době, kdy je porost potřebuje a využije, přizpůsobit počet pastevních cyklů stanovišti, porostu a fenofázi růstu a provádět včas potřebná ošetření.
Smykování pastvin je potřeba především na jaře všude tam, kde jsou krtince. Jinak se porost dobře nezapojí, je dán prostor plevelům, jsou problémy při sečení a krmení se znehodnocuje ornicí v případě, že část pastviny sečeme. Špinavá píce se špatně senážuje, je omezováno žádoucí mléčné kvašení. Při smykování by se mělo jezdit pomalu, aby se drn příliš nepoškodil, pokud možno za sucha, aby se ornice nemazala. Jestliže jsou krtince tak husté, že vzniká velký podíl prázdných míst, tak je musíme dosít, popřípadě celou plochu, příslušnou směskou. Smykováním se rovněž rozetřou výkaly – kravince, aby pod nimi nevyhníval drn a nevyvíjely se zárodky parazitů. To je důležité i před zimou, aby nemohly přezimovat vajíčka a larvy škůdců a reinfikovat pasoucí se skot i v příštím roce.
Vláčení pastevních porostů není častý zásah, vesměs není potřeba, výjimku tvoří potřeba rozvláčet hnůj po jeho aplikaci, nebo silnou zaschlou vrstvu kejdy s vyšším podílem slámy, při tvorbě silnější vrstvy plstě ze stařiny a opadu nebo mechu, když je potřeba zavláčet přísev nebo založený porost. Využívá se lehkých nesených bran. Zde je obzvlášť třeba opatrnosti, aby se nepoškodil drn a nedal se prostor plevelům, které z velké půdní zásoby semen okamžitě vyklíčí. U dobrého porostu s hustým drnem vláčení není potřeba.
Válení se nepoužívá paušálně. Je ale vhodné na lehkých nebo rašelinných a slatinných půdách po zimě, aby se půda, zvednutá mrazem, opět přimáčkla ke kořenům. Potřebné bývá přikulit přísev nebo vysetou směsku nebo i vyčnívající kameny. Na válení (tlak) jsou citlivé i některé plevele, např. kerblík. Válíme když je půda mírně vlhká (mokrá se maže a poškodíme drn, za sucha nemá válení efekt). Lehčí hladké válce naplníme vodou, abychom na běžný metr dosáhli hmotnosti 800 až 1000 kg, protože válením rovnáme také terén a event. přimáčkneme k půdě vysetá semena, která zůstanou na povrchu.
Sečení nedopasků je nutné provádět včas, tj. před kvetením plevelů. V době plného květu je již pozdě, protože na odkvetlé části již můžou některá semena dozrát i na posečené rostlině.
Do 25 % podílu nedopasků na celkové hmotě mohou nedopasky zůstat na místě a zvířata je postupně zkonzumují, pokud se nejedná o silné zaplevelení. Největší význam má sečení nedopasků po prvním pastevním cyklu, kdy je nejintenzivnější růst trav i bylin. Některým druhům trav vymetání časným posečením nezabráníme, např. psárce luční, někdy ani srze laločnaté, ale obecně platí, čím víc trávy metají, tím méně odnožují, čímž by zahustily drn. Druhým důležitým termínem pro posečení nedopasků je třetí pastevní cyklus, kdy jdou šťovíky znovu do květu a mohly by se vysemenit. Pokud nespojujeme sečení nedopasků s roztíráním výkalů, je vhodné nechat vyšší strniště 10 – 15 cm. Porost rychleji obrůstá a v době přísušků se půda lépe chrání proti vyschnutí.
Boj se šťovíky
Zvláštní pozornost vyžaduje boj se šťovíky. Zvířata je přijímají jen výjimečně, pokud jsou v raném vývojovém stadiu a to má často za následek, pro jejich vysoký obsah draslíku, průjmy a snížení obsahu vápníku, hořčíku i sodíku v krvi pasoucích se zvířat. Produkce semen šťovíků je vysoká a hluboko koření. Širokolisté šťovíky jsou silně konkurenční. Základní pravidlo však je, že se uplatní jen tam, kde jim k tomu porost a půda poskytnou podmínky, tj. prázdná místa, poškozený drn a přehnojení dusíkem a draslem – převážně tedy statkovými hnojivy. Z preventivních opatření v boji proti šťovíkům je to hlavně pečlivé obhospodařování, tj. vyvážené hnojení, včasná seč, nedopasky sekat před květem, udržet hustý porost bez prázdných míst. Dále je to dostatečně dlouhá doba skladování kejdy i močůvky, aby se odstranily, respektive potlačily zdroje infekcí (koliformní bakterie, salmonely, zárodky parazitů apod.), látky s inhibičním účinkem na rostliny (kyselina hipurová, močová, benzoová) a také aby došlo ke ztrátě klíčivosti plevelných semen. Při výskytu jednotlivých rostlin šťovíků je nutné zabránit jejich kvetení – odkvetení je už pozdě. Nedopustit, aby se na plochu dostávala semena šťovíků osivem jetelovinotravních směsek, hnojem, kejdou a podobně.
Veškeré zásahy mechanizací a pohyb zvířat musí být vůči drnu ohleduplné, tolerantní, aby se co nejméně poškodil. Už při výskytu v průměru jedné rostliny šťovíku na 5 m2 je třeba zasáhnout mechanicky nebo chemicky. Jedinec produkuje až 5000 klíčivých semen a na přehnojených místech se rychle rozšíří. Chemické ošetření je nejlépe provádět na jaře nebo v pozdním létě, listová růžice musí být rozvinutá, mladší rostliny jsou citlivější, někdy se musí opakovat. Při plošné aplikaci dochází k mírné výnosové depresi. Po odstranění šťovíků, ať již mechanicky nebo chemicky, zůstávají prázdná místa, která je třeba rychle dosít – uzavřít, jinak je obsadí další šťovíky z půdní zásoby nebo jiné plevele.
Ruční mechanická opatření na snížení zaplevelení přicházejí v úvahu na menších plochách a má-li je kdo dělat. Vypichování šťovíků má smysl, pokud odstraníme jejich kořen alespoň do hloubky 15 cm. Vytahování jednotlivých rostlin plevelů je nejvhodnější za vlhka, kdy není půda tvrdá a na nově zasetých plochách. Časté sesekávání plevele zeslabuje, snižuje zásobní látky v jejich kořenech a zabraňuje tvorbě semen. Herbicidy se na pastvinách využívají, jen když selžou biologická, pratotechnická a mechanická opatření. Jejich použití má smysl v integrované ochraně a tam, kde nejsou jiná opatření schopna vrátit porost do využitelného stavu. Postupujeme selektivně, protože chceme zničit jen některé – škodlivé plevele a neškodit ostatním rostlinám ke krmení. Zásah se zpravidla musí opakovat.
Jestliže to hospodaření podniku a dotační politika dovolí, pak je výhodné střídat luční a pastevní využití. Lučně-pastevní hospodaření má pozitivní vliv na udržení, resp. rozšíření nízkých druhů trav (lipnice, kostřavy, psinečky), hustotu drnu a do určité míry i na omezení plevelů. Při spásání se doplňují živiny a zvláště časnou jarní pastvou skotem nebo ovcemi se posiluje konkurenceschopnost trav a jetelovin v létě. Střídavý způsob využívání je rovněž nejlacinější systém zlepšení botaniky porostu, který se zahustí lipnicí luční, kostřavou červenou a jetelem plazivým, čímž vytváří pevný drn s protierozními účinky, ve kterém se hůře uchytí plevele.
Práce vznikla za podpory výzkumného záměru VÚRV č.: MZE 0002700601 a projektu NAZV MZe ČR reg. č. QF 3018.
Ing. Josef Fiala, CSc.
Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., Praha
Výzkumná stanice Liberec
