Z čistého vývozce cukru, kterým Česká republika vždy byla, činí kvóta navržená Evropskou komisí čistého dovozce. Cukrovarníci proto po unii žádají, aby kvótu stanovila podle svých obvyklých pravidel. Pak by její výše byla pro Česko přijatelnější.
V Pozičním dokumentu se česká strana ucházela o kvótu 505 tisíc tun cukru, Evropská komise odpověděla návrhem 445 237 tun. Pro kvótu A vycházející z domácí spotřeby nám připsala 441 409 tun, pro vývozní kvótu B stanovila výši pouze 3828 tun, když vycházela z našeho závazku vůči WTO.
„S kvótou A souhlasíme, ale vývozní limit zásadně odmítáme,“ hodnotí návrh komise předseda Českomoravského cukrovarnického spolku Oldřich Reinbergr. Cukrová řepa je podle něj příkladem diskriminačního postoje, který unie zaujala vůči českému zemědělství. „Kdyby se Evropská unie držela obvyklých pravidel, na základě nichž přidělovala kvóty dříve přistupujícím zemím, pak bychom měli dostat vývozní kvótu ve výši 72 tisíc tun,“ tvrdí Reinbergr. Právě na zpochybnění pravidel, které tentokrát Brusel pro kandidátské země použil, postavili cukrovarníci obhajobu vyšší národní kvóty.
Jedním z argumentů, jimiž cukrovarníci napadají návrh Evropské komise, je skutečnost, že kvóta B vždy představovala alespoň deset procent kvóty A, a to dokonce i pro čisté dovozce. V případě ČR je to ovšem pouhých 0,86 procenta. Třeba u Rakouska, které bylo v době přistoupení čistým vývozcem, činil tento podíl 23,3 procenta. Kvóta B přidělovaná vyvážejícím zemím vždycky přesahovala dvacet procent.
Komise při určení národních kvót postupuje naprosto opačně než v minulých kolech rozšiřování EU, což cukrovary ve svých námitkách rozporují. Považují za paradox, že země, která je čistým dovozcem, dostane v důsledku své nedostatečné výkonné produktivity kvótu překračující o deset procent její výrobu. Naproti tomu státu, který je díky své výkonnosti v cukrovarnictví čistým vývozcem, se jeho výroba sníží na vývozní závazky vůči WTO. Ovšem spojitost mezi kvótou B a závazkem vůči WTO cukrovarníci naprosto odmítají a vyvracejí obavy unie, že by se zejména kvůli čistým vývozcům mohla ocitnout v přebytku cukru, který nelze vyvézt za náhradu v důsledku těchto závazků. „Návrh komise je naprosto nesprávný, jestliže tvrdí, že český vývoz je nutné považovat za „přebytek“, který by bylo možné vyvážet za náhradu. Naopak většina českých vývozů se musí chápat jako „tuzemské prodeje v EU“ a zařadit je buď do kvóty B, či lépe do A. V době přistoupení Česka totiž tento cukr nemůžeme chápat jako vyvezený, ale tuzemský,“ namítají oponenti návrhu komise, jíž vytýkají, že nebere v úvahu rovnováhu mezinárodního obchodu s cukrem. Připojují údaje o vývozech, podle nichž se z ČR v letech 1993 až 1997 vozilo do zemí unie v průměru 11 tisíc tun, do zemí přičleněných v první vlně 15 tisíc a do ostatních uchazečských zemí z východní Evropy 59 tisíc tun cukru.
Česká strana v neposlední řadě napadá návrh komise také v tom, že zdaleka neodráží skutečnou výši produkce cukru v referenčním období, tzn. za obchodní roky 1995 až 1999, kdy se u nás vyrábělo zhruba 505 tisíc tun.
Za nejvhodnější způsob, jak Česku zvýšit národní kvótu, doporučují cukrovarníci vzít v úvahu náš vývoz do unie i přistupujících zemí a povýšit kvótu A.
