Tuzemským cenám obilí prospěje, když se část sklizně - hlavně z příhraničních oblastí –vyveze do sousedního Německa či Rakouska, nebo i dál. Věří tomu také Karel Bednář, předseda Zemědělského družstva Pluhův Žďár. Na prodej části úrody za hranice se tu ostatně připravují, u řepky se již s obchodníkem dohodli – ven půjde celá sklizeň. Osvědčené kontakty na export mají v družstvu na Jindřichohradecku už z loňského roku.
„Po ukončení sklizně obilí si uděláme bilanci a začneme vyvážet. Dostat zboží ven není problém. Navíc prodat se dá za ceny asi o 400 korun za tunu vyšší, než jsou nyní u nás,“ tvrdí Karel Bednář. Podmínkou je podle něho mít sklady, kam se dá zrno od kombajnu zavézt, a druhou nemít závazky v podobě zelených úvěrů. Obě v Pluhově Žďáru splňují.
Výnosy řepky nezklamaly
Počasí v prvním srpnovém týdnu nebylo žním u nás příliš nakloněno. Naštěstí místům, kde hospodaří žďárské družstvo – celkem na 2250 hektarech, se déšť vyhýbal a tak se kombajny nezastavily.
Zatím posekaly celou výměru řepky, která tu celkem pravidelně bývá asi 110 hektarů. Sypala podle předsedy až moc pěkně – průměrný výnos čtyři tuny, olejnatost kolem 42 procent. Přes místní obchodní firmu se řepkové semeno dostane do Německa, družstvo za tunu dostane nyní u nás běžně nabízenou cenu 5500 až 5600 korun.
Obilí pěstuje podnik na jihu Čech na necelých 900 hektarech. Polovinu produkce zpravidla zkrmí a pro tento účel seje krmné odrůdy pšenice a ječmene. U druhé poloviny se snaží splnit kritéria pro potravinářskou kvalitu.
Úrodu hodnotí až po žních
Výnosy hybridního žita dosáhly 6,5 tuny z hektaru, do potravinářské kvality se trefí jen tak tak. Jeho cena je podle předsedy ZD kolem 2300 až 2400 korun za tunu, tedy bídná, podobně jako u ostatních druhů obilovin.
„Pšenici jsme zatím sklidili asi ze sta hektarů.Výnos se blíží sedmi tunám, kvalita je střídavá, některý parametr někdy nevyhovuje. Problém je s objemovou hmotností a pádovým číslem, což také potvrzují mnozí pěstitelé z různých míst republiky,“ komentuje inženýr Bednář první výsledky sklizně pšenice. Hodnotit žně bude až po jejich skončení. Myslí si však, že celorepubliková produkce obilí nebude tolik, jak se očekává, protože nabídka se sníží kvůli problémům s kvalitou.
Při loňské rekordní úrodě překročil průměrný výnos pšenice v Pluhově Žďáru sedm tun, dlouhodobý průměr tu mívají přes šest tun. „Na vysoké výnosy jsme zvyklí, ale musíme jim také pomoci. Vyrábíme asi dražší obilí než na Hané, kde je přirozená úrodnost půdy podstatně vyšší,“ uvědomuje si předseda družstva, které hospodaří v nadmořské výšce asi 470 metrů. „Rozhodli jsme se pro intenzivní zemědělství, které se tu dělalo vždycky. Nechceme jen za dotace udržovat krajinu,“ poznamenává.
Na intervenční nákup nic nenabídli
Na intervenční nákup obilí tady nespoléhali po loňských žních a neplánují to ani letos, i když tuto možnost prodeje úplně nevylučují. „Část pšenice jsme prodali do mlýna, kam dlouhodobě dodáváme, část skončila venku a podobně chceme s úrodou naložit i po této sklizni,“ říká inženýr Bednář.
Příčinu opakujících se problémů na trhu s obilím vidí jasně: „Pěstovat tuto plodinu je to nejjednodušší. Kde končí se zeleninou, bramborami, krmnými plodinami, nastupuje obilí. Vždycky ho bude moc, pokud ve vyšších oblastech jeho produkci neomezí.“
Apel na udržení živočišné výroby jako hlavního spotřebitele obilí je v případě tohoto jihočeského družstva zbytečný. Její rozsah je tu stejný jako v roce 1990. Udrželi si 830 dojených krav, z nichž jsou dvě třetiny červenostrakatých a třetina holštýnského plemene, k tomu odpovídající počet mladého skotu. Výkrmu býků se nevěnují, prodávají zástav.
Kravín 21. století
Produkci mléka podnik neutlumil ani ve složitých dobách cenových kotrmelců. Zpeněžení v posledním roce si Karel Bednář pochvaluje. „Těžko ale říci, co bude dál. Chápu, že mlékárny chtějí mít ve středoevropském prostoru srovnatelnou cenu, nevím však, jak si máme poradit s nesrovnatelně nižší kompenzační platbou, rozpuštěnou do plošné dotace na hektar. Tak velký rozdíl oproti farmářům v původních zemích unie, kde dostávají příplatek přímo k litru mléka, nedoženeme produktivitou práce,“ zdůrazňuje.
Nad budoucností mléka však v Pluhově Žďáru nelámou hůl, když začali letos stavět stáj pro 530 dojnic. I s příslušenstvím, to znamená třemi silážními žlaby, kejdovým hospodářstvím a komunikacemi, má vyjít na 65 milionů korun. Na zelené louce, na 2,5 hektarech roste nový areál, který bezprostředně navazuje na ten nynější. Živočišná výroba se po otevření nové stáje, což má být v první polovině příštího roku, odsune dál od vesnice. Vysokou investici družstvo financuje z bankovního úvěru podpořeného Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem (PGRLF). Stavbu jímek na kejdu chce zaplatit s přispěním operačního programu, na který předložilo projekt. Zatím předseda neví, s jakým výsledkem.
Od moderního kravína s volným ustájením a dojicími automaty si v podniku slibují zefektivnění výroby mléka. „Najít lidi pro práci v zemědělství bude stále složitější, proto nechceme pořizovat dojírnu,“ poznamenává Karel Bednář. Po zprovoznění nové stáje se dnes uvázaných 94 krav a 220 kusů mladého dobytka stane minulostí, stejně jako stoprocentně stlané provozy, které ze čtyřiceti procent vytěsní gumové matrace. „Ne že by se mi zvířata na matracích líbila, ale je to ekonomičtější technologie,“ uvádí rozhodující argument.
Společná politika by zasloužila revizi
Přidělenou mléčnou kvótu překračuje družstvo už nyní. Určité zvýšení by měl zajistit příděl z rezervy, předseda doufá, že se podaří rozdělit i slibovanou restrukturalizační rezervu. Další možností, jak posílit individuální limit, je kvótu draze nakoupit. „Nebo z třetiny černostrakatých krav se časem stanou červenostrakaté, budeme produkovat méně mléka při stejném počtu dojnic a budeme mít vyšší obsah bílkovin a tuku,“ nevylučuje inženýr Bednář. Co ovšem zavrhuje, je možnost přejít zčásti na chov krav bez tržní produkce mléka. Dalším řešením, které by se vůbec nebránil, je zrušit mléčné kvóty. Tedy revizi společné zemědělské politiky, která si podle jeho slov nic jiného nezaslouží.
Hlavně rostoucí byrokracie je pro předsedu ZD Pluhův Žďár největší nepříjemností, kterou přinesl náš vstup do Evropské unie. Celý systém přerozdělování peněz považuje za velmi složitý. Připadá mu jako umělé zaměstnávání lidí. Stejně jako většinu našich zemědělců bylo i pro něj překvapením, že z národních zdrojů letos nejsou přímé platby na brambory a mák. Ten v družstvu tradičně pěstují na zhruba sto hektarech. Na 170 hektarech letos mají brambory, z toho asi dvě třetiny jsou pro škrobárny a zbytek na zpracování. Naopak výhodou připojení k EU jsou podle Bednáře nové obchodní příležitosti, třeba právě odbyt obilí či mléka do sousedního Německa či Rakouska.
Obávaný výprodej půdy cizincům se této oblasti vyhýbá. Naopak družstvo, jehož výměra se už poslední roky příliš nemění, se samo snaží pozemky kupovat a daří se mu to. Přitom není rozdíl mezi dobou před přistoupením k unii či po něm. „Půdu jsou ochotni prodat místní lidé i majitelé z měst. Chtějí však peníze hned, proto kupujeme za hotové a nevyužíváme program Půda z PGRLF, který je složitý a zdlouhavý,“ říká předseda. Kromě pozemků pod stavbami družstvo vlastní dalších asi 220 hektarů.
