Začátky fungování zemědělské politiky

Spolufinancováno z prostředků Evropské unie

Vyjádřené názory a stanoviska jsou však názory a stanovisky autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nenesou odpovědnost.

Tématem čtvrtého dílu ze série pořadů TV Zemědělec a podcastu o historii Evropské unie a společné zemědělské politiky (SZP) jsou počátky fungování SZP v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. V rozhovoru s ředitelem vydavatelství Profi Press Martinem Sedláčkem je opět přiblížil vědecký pracovník a pedagog katedry ekonomiky České zemědělské univerzity Karel Tomšík.

V minulém díle byla zmíněna role tržních organizací pro fungování společné zemědělské politiky (SZP). Tato část byla zakončena tím, že stanovený postup znamenal pozitivní posun v rozvoji evropského zemědělství. Je možné to tak říci?

Ano. Můžeme z toho vyvodit závěr, že mechanismus, který byl nastaven, skutečně vedl k tomu, že produktivita evropského zemědělství začala růst. Svědčí to o tom, že původní mechanismus pro řízení zemědělství ve státech EHS byl v dané době poměrně dobře přizpůsobený tehdejší situaci, účinný a přispěl ke stabilizaci zemědělského sektoru.

Takže to lze označit za jednoznačně pozitivní vývoj?

Zde musíme být při hodnocení trochu opatrní. Zvýšení zemědělské produkce bylo cílem SZP zmíněným již ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Musíme si uvědomit, že expanze zemědělské produkce byla mimo jiné i důsledkem snahy zemědělců o maximalizaci příjmů. Systém intervenčních neboli garantovaných cen prakticky zaručoval, že čím více zemědělec vyprodukoval, tím vyšší byl jeho příjem. Byla tam tak dána jednoznačná souvislost mezi produkcí a jeho příjmy. Mechanismy, které měly za úkol chránit a stabilizovat trh, byly navíc vysoce nákladné a nadměrně zatěžovaly společný rozpočet. Dokud země EHS nebyly v produkci základních potravin soběstačné, byl nárůst produkce žádoucí a vyšší náklady mohly být interpretovány tak, že na druhé straně klesá nutnost dovozů. Problém nastal tehdy, když zemědělci motivovaní vyššími příjmy začali produkovat více, než kolik byl trh schopen vstřebat.

Reagovala na to nějak zemědělská politika?

Ano, na tento vývoj hodlal reagovat tehdejší komisař pro zemědělství Sicco Mansholt.

Sicco Mansholt je jméno známé z historie. Stálo by za to ho připomenout.

Rozhodně. Sicco Mansholt se výrazně zasadil o vybudování společné zemědělské politiky. Byl to nizozemský politik, který pocházel ze zemědělského prostředí, takže nebyl pouze teroretik. Dokonce zažil i hladomor, který v Nizozemsku propukl na konci války. I proto se tak výrazně zasazoval o to, aby evropské zemědělství dobře fungovalo. Určitý čas působil jako ministr zemědělství v Nizozemsku. V roce 1958 se stal komisařem pro zemědělství v první Komisi EHS. Tím byl dlouho, až do roku 1972. Poté, na krátkou dobu se stal i předsedou Evropské komise. Tato osobnost rozhodně stojí za připomenutí.

A jak tedy reagoval na situaci, kterou jste zmínil před chvílí? Na jednu stranu se Evropa snažila být soběstačná, ale produkce potravin stála hodně peněz.

V roce 1968 komise zveřejnila jeho plán, který se nazývá podle autora, tedy Mansholtův plán. Jeho podstatou byla restrukturalizace zemědělství. Záměrem plánu bylo podpořit odchod starších zemědělců z oboru, kteří by své podniky převáděli na silnější a výkonnější. Předpokládal, že by to mělo vést k nižším nákladům. To by také směřovalo ke snížení počtu zemědělských podniků, zvětšení jejich výměry a v konečném důsledku ke zvýšení jejich efektivnosti. Tehdejší představy o optimální velikosti zemědělských podniků byly následující: podniky s rostlinnou výrobou 80 až 120 hektarů orné půdy, stáje pro 40 až 60 dojnic nebo pro 800 až 1000 kusů prasat ve výkrmu. Vidíme však, že v porovnání se současnou situací jsme v jiných dimenzích. Takto podpořená modernizace evropského zemědělství by podle Mansholta vedla k redukci výrobních nákladů, a tím by i umožnila následné snížení garantovaných cen, které začaly rozpočet zatěžovat. Určitě to znamenalo posun k efektivnosti.

Nepřipomínalo to tak trochu plánované hospodářství?

Na první pohled by to tak mohlo trochu vypadat. Ale musíme si uvědomit, že se pohybujeme v podmínkách tržní ekonomiky. Evropská komise to nemohla direktivně nařídit. Všechny návrhy musely být schváleny členskými státy prostřednictvím rady. Ale jak se ukázalo, u zemědělců tento návrh narazil. Vyvolal negativní reakci, a dokonce i protesty, zejména v zemědělských státech, jako byla například Francie. Komisi se tedy nepodařilo získat podporu členských států, tedy rady, která návrhy komise schvaluje.

Má tedy cenu Mansholtův plán připomínat, když nakonec nebyl přijat?

Rozhodně ho má cenu připomínat. Úplně tak bezvýznamný zase nebyl. Některé další kroky zemědělské politiky se tímto plánem minimálně inspirovaly, zejména ve směrování ke konsolidaci agrární struktury. A přestože plán nebyl přijat a rea­lizován, nakonec k jeho naplnění stejně došlo. Rostoucí produktivita a efektivnost zemědělské výroby tak jako tak vedly k přirozenému úbytku zemědělských podniků, zvětšování jejich průměrné výměry a v důsledku toho i k snižování počtu pracovních sil v zemědělství. Takže přirozeným vývojem, bez nutnosti jakýchkoliv vnějších zásahů.

Vysoké náklady na společnou zemědělskou politiku to ale zřejmě nesnížilo?

V tomto ohledu žádný zásadní obrat nenastal. Problémy zatěžování rozpočtu přetrvávaly. Ale bylo patrné, že zemědělská politika se snažila podporovat strukturální přizpůsobení zemědělství. To bylo typické pro sedmdesátá léta minulého století. V roce 1972 byly přijaty tři směrnice, které se zaměřovaly na strukturální přizpůsobení členských států.

Jedna z nich byla soustředěna na tzv. podnikový investiční program určený pro modernizaci podniků s rozvojovým potenciálem, další na podporu předčasného ukončení činnosti zemědělských pracovníků při současném přerozdělení uvolněné zemědělské půdy za účelem jejího strukturálního zlepšení. Třetí směrnice se týkala socioekonomického poradenství a podpory přeškolování. Důležitá byla především první směrnice, týkající se investičního programu. Byla totiž zaměřena na realizaci technického pokroku v zemědělství, což bylo důležité pro zvýšení produktivity. Bylo tedy patrné, že myšlenka Sicco Mansholta až tak úplně nezapadla.

Zaznamenal vývoj společné zemědělské politiky v 70. letech 20. století ještě nějaký významný posun?

Vedle zmíněných opatření, která měla horizontální charakter, bylo v roce 1972 ještě přijato nařízení zaměřené sektorově a podporovalo vytváření sdružení producentů v odvětvích ovoce a zeleniny. Dalším významným krokem, který se prolíná v různých reformách až do dnešní doby, byl ten, že v roce 1975 byl zaveden zcela nový přístup, který neřešil problematiku evropského zemědělství plošně, jak tomu bylo doposud, ale diferencoval podle podmínek hospodaření. Název byl zaveden v sedmdesátých letech. Jednalo se o podporu zemědělství v „méně příznivých oblastech“ (tzv. LFA), která poprvé diferencovala území společenství podle přírodních podmínek pro zemědělskou činnost. Opatření bylo založeno na poskytování vyrovnávacích příspěvků vztažených na plochu nebo na velkou dobytčí jednotku ve vymezených oblastech, které nebyly schopné kvůli svým přírodním podmínkám konkurovat produkčním oblastem. Cílem tohoto opatření bylo zachování zemědělské činnosti, a tedy i infrastruktury a osídlení v oblastech s horšími podmínkami.

Jak je vidět, zemědělská politika se tedy snažila řešit problémy akcentem na strukturální přizpůsobení. Ale to zřejmě stále neřešilo problém vysokých nákladů?

I přes určitý pozitivní posun, to zásadní, vysoké náklady, se příliš neposunulo. Situace se naopak pořád zhoršovala. Jakmile byl evropský trh saturován a zemědělci byli motivováni tím, že mohou zvyšovat své příjmy vyšší produkcí, zvyšovala se i nadprodukce. Čím dál více to zatěžovalo evropský rozpočet. Sáhnout zemědělcům na garantované ceny byl však nepopulární krok. Došlo to až do takového stádia, kdy náklady byly tak vysoké, že bylo nutné zamyslet se nad podstatnými reformními kroky zemědělské politiky. A o tom si povíme v dalším díle.*