Základní principy výživy a krmení

Žádný z faktorů ovlivňujících kvantitu a kvalitu finálního produktu nelze označit za důležitější či méně důležitý. Zatímco dlouhodobá rozhodnutí související s investicemi si vyžadují náležitou pozornost, kvalita každodenní práce přináší konkrétní výsledky. Ošetřovatel na úrovni bude úspěšný v různých chovech a naopak ani nové moderní stavby nezajistí samy o sobě dobré výsledky při nezodpovědném přístupu ke zvířatům.

Použitý genetický materiál či technologii nejsme schopni ovlivnit v krátkodobém výhledu či bez vyšších investic a organizace chovu vychází z právě realizovaných hybridizačních programů a dostupné technologie. Jedná se tedy o oblasti spíše strategického významu a dlouhodobých rozhodnutí. Naopak každodenní práce chovatele spočívá vyšší měrou v pravidelném ošetřování zvířat a vedení pracovníků.
Ve střednědobých intervalech (řekněme v řádu jednotlivých týdnů a měsíců) čeká chovatele či jeho krmivářského specialistu práce se sestavováním krmných směsí tak, aby odrážela aktuální pohyb cen krmných surovin a jatečných zvířat s ohledem na jejich kvalitu.
Bezpochyby existují dražší krmiva s vyšší výživnou hodnotou a krmiva méně kvalitní s nízkým obsahem důležitých živin či s určitými nevýhodami, jako je například horší chutnost, obsah antinutričních látek a nízká skladovatelnost.
Z tohoto portfolia si vybíráme, jak již bylo dříve řečeno, s ohledem na současnou ekonomickou strategii chovu. Můžeme se setkat s chovy s výbornými veterinárními a šlechtitelskými standardy, s dobrou úrovní produkčních i reprodukčních ukazatelů, a tedy i s nadstandardní kvalitou krmných směsí. Nebo naopak s chovy, kde se nižší užitkovost odráží v používaných surovinách.
Zaručené ekonomické výsledky však nehledejme v tom či onom systému. Vyšší užitkovost není automaticky nositelem vyšších zisků (je vyvážena vyššími investicemi), ale jedná se o dobrý předpoklad snižující variabilní náklady. A vedle toho ani snižování nákladů na krmiva atd. nezaručí vyšší ziskovost výroby, i když po přechodnou dobu se může jednat o dobrou strategii zajišťující setrvání chovu.

Fyziologická pravidla a potřeba živin

Při všech ekonomických úvahách a podnikatelských rozhodnutích v oblasti výživy a krmení bychom měli ale vycházet ze základních fyziologických pravidel organismu a potřeby živin pro jednotlivé kategorie zvířat.
V první řadě musíme přistupovat ke zvířatům tak, abychom zajistili jejich pohodu, to znamená nepoužívat v žádném případě omezení či úplné zamezení příjmu krmiva (pokud to nevyžaduje zdravotní stav), který by vystavil zvířata hladovění či žízni. A do této oblasti patří i pravidelná kontrola funkčnosti dostatečného počtu napáječek a dávkování krmiva. Zajištění dostatku vody je vnímáno jako samozřejmost a stejně tak samozřejmě se spoléhá na funkčnost zařízení. Aby například stokilogramové a větší zvíře netrpělo pocitem žízně, musí z jeho napáječky natéct dvoulitrová PET láhev plná vody za jednu minutu.
Podíváme-li se na přístup k jednotlivým kategoriím prasat podrobněji, zjistíme, že se zaměřujeme na odlišné cíle a tomu by také měla výživa odpovídat.
Začněme například u prasnic obecně. Zde je kladen hlavní důraz na dlouhověkost, produkci kvalitních selat a zdravotní stav. Březí prasnice musí být v ideální kondici, neboť reprodukční potřeby zvířat jsou uspokojeny teprve poté, když je zajištěn samotný jedinec.
Růst plodů vrcholí teprve v poslední třetině březosti, a zvýšení hmotnosti prasnice (ztučnění) je naopak nežádoucí. U kojících prasnic vzniká potřeba uhradit požadavky na produkované mléko. U narozených selat je nejprve nutné zajistit životaschopnost, navyknout na příjem krmné směsi a podpořit přírůstek, v odchovu se zaměřujeme na zdárné přečkání odstavu, zdravotní stav a intenzivní růst.
Pokud se jedná o chovná zvířata (zejména prasničky), nesnažíme se o rychlý růst svaloviny, ale o dobrý a rovnoměrný rozvoj kostry a zdravotní stav. V případě, že odchovaná selata odchází do výkrmu, je kladen hlavní důraz na přírůstek svaloviny a zdravotní stav. Zatímco u dlouhověkých prasnic a u odchovávaných selat se snažíme zásobit zvířata dostatečným množstvím vitamínů a minerálních látek, u konečných fází výkrmu se již můžeme spolehnout na vyčerpání zásob organismu a vzhledem k termínu porážky není třeba tyto zásoby vytvářet. Podobně postupujeme například při existujícím riziku znečištění mykotoxiny, u těchto nežádoucích látek se projevuje negativní účinek při kumulaci určitého množství, a to zejména na reprodukční vlastnosti. Během šestiměsíčního výkrmu prasat je toto nakumulované rizikové množství menší a naopak, u dlouhověkých prasnic to může po několika porodech způsobit problém. Nehledě na věcný aspekt, díky kterému potenciální poškození reprodukčních schopností není u vykrmovaných prasat vůbec zjištěno.

Dusíkaté látky a aminokyseliny

Složení směsí se tedy u jednotlivých kategorií liší s ohledem na typ produkce.
Dusíkaté látky jsou potřeba zejména tam, kde dochází k přírůstku svaloviny – jedná se tedy o selata a prasata ve výkrmu, v menší míře prasničky, kojící prasnice potřebují dusíkaté látky pro produkci mléčného proteinu, naopak směsi pro březí prasnice jich potřebují nejméně, a to v prvních dvou třetinách březosti téměř minimum. Hladina dusíkatých látek stoupá od 13 % ve směsích pro březí prasnice a prasata na konci výkrmu přes 18 % v případě kojících prasnic, odchovávaných prasniček či odchovávaných selat až po 22 % u selat v době odstavu.
Každé půl procento dusíkatých látek (NL) si chovatel musí zaplatit, vždyť právě za tímto účelem doplňuje krmné směsi bílkovinnými krmivy. Zatímco kilogram NL v obilninách stojí přibližně 15 korun, v sóji či hrachu je to již přibližně 17 korun. Za kilogram NL z rybí moučky platíme až 40 korun.
Je logické, že se samotnými obilninami, které obsahují 10 až 13 % NL, nevytvoříme směs na bílkoviny bohatší tak, jak je výše uvedeno. A proto musíme začlenit například hrách (20 – 25 % NL), bob (28 – 32 % NL), lupinu (38 – 42 % NL), sójový extrahovaný šrot (43 – 48 % NL) nebo rybí moučku (65 – 72 % NL).
Vyšší obsah NL není ale jedinou předností těchto krmiv.
Proteiny se skládají z jednotlivých aminokyselin, kterých je přibližně 22 různých druhů. Pořadí a zastoupení jednotlivých aminokyselin jsou přesně dány a díky tomu vzniká bílkovina svalu, chrupavky, hemoglobinu, enzym, různé typy rostlinných bílkovin a mnoho dalších. Polovinu aminokyselin si živočišný organismus bez větších problémů dokáže vytvořit – jedná se o neesenciální aminokyseliny. Deset až jedenáct esenciálních aminokyselin (například lyzin, metionin, tryptofan, treonin a jiné) neumí organismus zvířat v dostatečném množství vyrobit a musí je přijmout v krmivu. A právě na tyto aminokyseliny jsou bohatší bílkoviny luskovin oproti bílkovinám obilnin.
Nejde tedy pouze o množství dusíkatých látek v krmivu, ale také o jejich složení. Snažíme se tedy, aby složení esenciálních aminokyselin v krmivu bylo co nejvíce podobné aminokyselinovému složení svalových bílkovin. Ovlivňuje to totiž ještě jeden aspekt. Pokud se například jediné esenciální aminokyseliny nedostává, tvorba svalové tkáně ustává a ostatní aminokyseliny, kterých je dostatek, jsou vyloučeny močí. A hned v tom můžeme objevit ekonomickou ztrátu pro chovatele.
V první řadě dochází ke zbytečnému vylučování draze nakoupených dusíkatých látek. V druhé řadě dochází k poškození organismu nutnou přeměnou nepotřebných aminokyselin na odpadní látky (močovinu) a ke zvýšení zátěže jaterních tkání. V České republice, kde je intenzita živočišné výroby nízká, nepřichází prozatím ve velkém na řadu třetí potenciální problém s překročením limitů pro aplikaci dusíku na zemědělskou půdu. Všechny tyto negativní důsledky mohou být řešeny doplněním a důkladným „vybalancováním“ aminokyselinového složení v krmné dávce. Nejčastěji se doplňuje syntetická aminokyselina lyzin, která je cenově velmi dobře dostupná, častěji se také setkáme s metioninem či jeho analogem, v menší míře již doplňujeme dražší tryptofan či treonin. Jedná se o aminokyseliny, které v rostlinných krmivech nejvíce chybí. Ostatní z jedenácti esenciálních aminokyselin nejsou zpravidla v takovém nedostatku a jejich potřebnost si nevyžádala levnou výrobu.
Jak bylo uvedeno výše, zařazení luskovin nám svým specifickým složením znatelně pomáhá a nejlepší aminokyselinové složení máme u krmiv živočišných. Je to logické, zvíře již jednou muselo dostatečné množství esenciálních aminokyselin získat a po jeho smrti jsou tyto ideální bílkoviny dále zkrmeny.
U prasat je však možné zkrmovat zejména tepelně opracovanou (sušenou) drůbeží krev a rybí moučku; jedná se však o relativně drahá krmiva.
Závěrem lze konstatovat, že je vhodnější využít syntetických zdrojů aminokyselin, oproti nespecifickému zvyšování celého spektra dusíkatých látek ve směsích.
Velmi vhodné je analyzovat množství dusíkatých látek v jednotlivých šaržích krmných surovin a tomu uzpůsobit složení krmné dávky. Teoretická možnost analýzy složení jednotlivých aminokyselin je relativně drahé opatření.

Obsah energie

Vedle obsahu dusíkatých látek a esenciálních aminokyselin je druhým důležitým aspektem obsah energie. Její obsah v krmných směsí pro prasata je udáván ve formě metabolizovatelné energie (MEp), což je energie skutečně využitelná v organismu.
Konkrétní hodnoty se pohybují na úrovni 12,6 – 13,8 MJ/kg krmné směsi. Vidíme tedy, že rozdíly mezi jednotlivými typy směsí nejsou tak výrazné ve srovnání s obsahem dusíkatých látek. Nižší hodnoty do 13,2 MJ MEp/kg směsi, které je dostatečné pro vykrmovaná prasata po odchovu a prasnice, pohodlně zajistíme obilovinami a bílkovinnými krmivy. Ty nejvyšší hodnoty, které jsou vyžadovány ve směsích pro selata, musíme zajistit dodatečným tukováním směsí rostlinnými oleji či tepelnými úpravami obilovin (extruze).
Mezi hlavní přínosy extruze patří zlepšení stravitelnosti škrobu – hlavního zdroje energie v obilovinách. Do jisté míry se také zlepšuje chutnost krmiva. A právě chutnost krmiva hraje důležitou roli zhruba do poloviny odchovu (14 dní po odstavu), tedy do období, než jsou selata plně navyklá přijímat krmnou směs a uhrazovat jejím prostřednictvím veškeré své potřeby. Mimo zmíněné zchutnění surovin pomocí tepelných úprav obilovin (zejména kukuřice a pšenice) se proto snažíme vyvarovat přirozeně méně chutných komponent, mezi které patří hrách, otruby, řepkové odpady. Do směsí doplňujeme kvalitní sójový extrahovaný šrot, odpady z mléčného průmyslu či specifická aromata (vanilkové, třešňové a další).
Hovoříme o směsích předkládaných před odstavem selat a těsně po něm. V této době je úspěchem každý dekagram přijaté pevné směsi navíc a každá desetina kilogramu živé hmotnosti, o kterou je sele při odstavu těžší, urychluje následný růst a zkracuje další výkrmové období.

Vápník a fosfor

Mezi další sledované parametry patří obsah hlavních makroprvků vápníku (Ca) a stravitelného fosforu (P). Doplnění směsí je poměrně jednoduchou záležitostí a běžně dostupné zdroje jsou cenově dostupné.
Krmné normy uvádí doporučené množství pro tyto dva makroprvky – obvykle se nám obilovinami a bílkovinnými krmivy podaří uhradit přibližně jeden gram Ca a jeden gram P v kilogramu krmné směsi, a přídavek krmného vápence, dikalcium fosfátu a jiných podobných zdrojů je tedy nutný.
Pokud by ovšem krmná směs například v případě vápníku stanovenou normu překročila, je nutné poměrně zvýšit i zastoupení stravitelného fosforu ve směsi nad uvedenou normu. Vzájemný poměr těchto dvou živin je totiž důležitější pro vnitřní metabolismus zvířat, nežli jejich absolutní hodnoty.
Jiným způsobem než v minerálním a vitamínovém premixu doplňujeme ještě sodík a chlór krmnou solí. V rámci posouzení krmné směsi kontrolujeme obsah vlákniny, který by měl být na úrovni 4 % (selata) – 7 % (březí prasnice).
Zařazujeme-li běžné obiloviny včetně ječmene a kvalitní extrahované šroty, je tato kontrola téměř zbytečná, doporučené parametry téměř vždy splníme. Pozor ovšem na tento ukazatel v případě používání vyššího množství méně standardních krmiv: ovsa, řepných pokrutin či extrahovaných šrotů, krmných otrub, neloupaných slunečnicových odpadů, vojtěškových mouček a podobně. Vyšší obsah vlákniny snižuje stravitelnost ostatních živin a způsobuje dietetické problémy.

Závěr

Uvedený přehled základních principů výživy prasat dokládá, do jaké míry lze využít sestavování krmných směsí za použití různých surovin ke zlepšení ekonomiky chovu.
Krmné směsi sestavené s citem krmivářského specialisty přesně na hraně požadavků zvířete a celého chovu dokáží využít potenciální finanční úspory, ale také například zabránit poškození organismu nevyváženou krmnou dávkou.

Klíčové informace

- V současné době není problémem připravit krmné směsi vyhovující zvířatům, jejich použití je ale omezeno důrazem na kvalitu (v tomto případě zmasilost) produktu a nízkou cenu komponentů. 
- Chovatel by měl pracovat s cenami a skladovými zásobami hlavních surovin, mezi které patří obiloviny (pšenice, ječmen, kukuřice) a bílkovinná krmiva (sójový extrahovaný šrot). 
- Za určitých okolností, zejména v období zvýšených nákladů (daných cenou hlavních surovin), nacházíme úspory v méně tradičních krmivech, jakými jsou například řepkové a jiné pokrutiny a dále extrahované šroty, tuzemské luskoviny nebo pšeničné otruby. 
- Na druhé straně dokážeme směsi vylepšit krmivy „luxusními“, mezi které patří rybí moučka, odpady z mlékárenství, rostlinné oleje, syntetické aminokyseliny či vybraná krmná aditiva.

Ing. Petr Mareš
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Ústav výživy zvířat a pícninářství