Zatím bez společné ústavy

Na znění nové společné ústavy ztroskotalo jednání bruselského summitu (velkého mezivládního jednání), kterého se zúčastnily hlavy současných i kandidátských států Evropské unie a jejich ministři zahraničí. Jednání o ústavě bude nadále pokračovat i v době, kdy opratě unie převezme od Itálie Irsko. Je také možné, že by novou ústavu a s ní také těsnější spolupráci přijaly jen některé členské země. V souvislosti s tím se mluví o „tvrdém jádru“ a také o dvourychlostní Evropské unii. Podle českého premiéra Vladimíra Špidly by zájem o užší integraci měla mít i naše republika

Smlouva z Nice
S přibližujícím se datem pravděpodobného vstupu států střední a východní Evropy do Evropské unie bylo zřejmé, že se toto společenství bude muset na tak radikální rozšíření připravit. Aby se nováčkové mohli stát plnohodnotnými členy unie, musí se zapojit do všech jejích institucí. Jasné bylo i to, že unie, která má problémy s pružností svých rozhodnutí při patnácti členských státech, by mohla poté, co se rozroste o dalších deset kandidátů, ztratit výrazně svoji akceschopnost. O tom, jak by měly vypadat instituce rozšířené unie, kolik hlasů v radě a křesel v parlamentu dostanou jednotlivé státy a i o tom, o kterých věcech by měly napříště členské státy rozhodovat jednohlasně, a o čem většinou, jednal summit, jenž proběhl v prosinci roku 2000 ve francouzském městě Nice. Smlouva z Nice přiřkla velkým a lidnatým státům, jakými jsou Německo (82 mil. obyvatel), Velká Británie (59,2 mil. obyvatel), Francie (59 mil. Obyvatel), Itálie ( 57,6 mil. obyvatel) po 29 hlasech v Radě EU a podstatně menšímu Polsku (38,7 mil. obyvatel) a Španělsku (39,4 mil.obyvatel) po 27 hlasech. Tedy o pouhé dva hlasy méně, než mělo dostat Německo s více než dvojnásobným počtem obyvatel. Smlouva z Nice také stanovila, že od roku 2005 bude mít každý členský stát 25členné unie svého komisaře.
Návrh konventu
O rok později zasedala Evropská rada v belgickém Laekenu. Tam přijata Laekenskou deklaraci o budoucnosti unie. Ta stanovila, že o budoucí podobě unie by měl podrobně jednat tzv. konvent, kterého by se účastnili i delegáti z kandidátských zemí. Úkolem konventu bylo navrhnout alternativy, jak by měla rozšířená unie vypadat a fungovat. Právě o návrzích konventu jednali ministři zahraničí a premiéři států členských a kandidátských států na několika setkáních a definitivně měli o nich rozhodnout na zmíněné bruselské mezivládní konferenci, která proběhla v závěru prvního letošního prosincového týdne. Návrh ústavy, který konvent předložil, počítá v mnoha oblastech se schvalováním tzv. kvalifikovanou většinou. To by znamenalo, že souhlas by musela vyslovit většina států, které by však dohromady měly představovat více než 60 procent obyvatel EU. To by posílilo roli velkých států a zrušilo výhodné postavení, které získali na summitu v Nice Španělé a Poláci. Nepřekvapí proto, že právě tyto státy a zejména Polsko, odmítly návrh ústavy schválit.
Zmíněný návrh ústavy unie počítá dále s tím, že napříště by po dobu 2,5 roku stál v jejím čele předseda rady, který by také unii zastupoval navenek. (Dnes se členské státy střídají po půl roce v předsednictví a v čele rady je vždy hlava předsedajícího státu – nyní právě končí předsednictví Itálie a jejího premiéra Silvia Berlusconiho). Funkční období by zmíněný předseda mohl zastávat nejvýše dvakrát po sobě. V návrhu ústavy byla také nová funkce ministra zahraničí unie. Evropská komise, která dnes představuje jakousi vládu unie, by po roce 2009, kdy se předpokládalo, že by ústava měla začít platit, měla podle návrhu mít 15 komisařů s plnými právy a další komisaře bez hlasovacího práva. Jedním ze zmíněných 15 komisařů by byl předseda komise a druhým ministr zahraničí. Všechny státy by tedy neměly v komisi plnohodnotné zastoupení. Návrh také stanovil oblasti, v nichž by unie měla nadále výhradní pravomoci, oblasti, v nichž by šlo jen o pravomoci sdílené, a oblasti, kde by měla jen podpůrné působení. Naprostou novinkou, je možnost vystoupit z unie. Dále návrh připouštěl, že některé státy budou chtít svou spolupráci posílit, nebudou se však moci uzavírat tomu, aby se k nim přidávaly další členské země.
Trest pro odbojné?
Za trest pro Španěly a Poláky, kvůli nimž jednání o ústavě ztroskotala, označují komentátoři dopis, který zaslala uplynulé pondělí /tedy téměř bezprostředně po summitu) šestice vlivných států unie – Německo, Francie, Velká Británie, Nizozemsko, Švédsko a Rakousko - předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu. V tomto dopise žádají o zmrazení rozpočtu unie na roky 2007 až 2013. Zatímco dnes tyto státy přispívají do společné kasy unie 1,24 procenta ze svého národního důchodu, navrhují, aby se jejich příspěvek v uvedeném období snížil jen na jedno procento. Odůvodňují to zhoršenou hospodářskou situací, nutností zvýšit konkurenceschopnost a zlepšit stav veřejných financí. Tento krok by však přinesl snížení množství peněz, které bude mít unie k dispozici na podporu chudších regionů, a to i v naší republice. Nejvíce postižení by však byli právě Španělé, kteří doposud dostávají ze společných peněz největší díl, a Poláci, kteří by po vstupu měli patřit také k největším příjemcům pomoci.
Ovlivní krach jednání rozšíření?
Pravidla pro fungování rozšířené unie, která se dohodla v Nice, by měla platit až do roku 2009. Proto by neúspěch jednání o společné ústavě neměl začlenění kandidátských zemí nijak ovlivnit Ironií je, že jednání s kandidátskými státy skončila v prosinci roku 2002, v průběhu letošního roku proběhla ve většině přistupujících zemí referenda a představitelé těchto států podepsali přístupové smlouvy. Přitom teprve nyní se rozhoduje o tom, jak bude vlastně unie, do které jsme se rozhodli vstoupit, vypadat.