Vnášejí cukerní kvóty stabilitu do komodity cukrovka a cukr, a to jak pro zpracovatele, tak pěstitele? Mělo by se ve světle událostí kolem cukrovaru v Modřanech revidovat rozdělení kvót? V čem jsou slabá místa cukerního pořádku? Především k těmto otázkám se vyjadřovali diskutující při besedě u kulatého stolu, kterou uspořádala redakce Zemědělce.
Debatu otevřel ministr zemědělství Jan Fencl, jehož po odchodu zastoupili Eva Divišová, vedoucí odboru cukerních aktivit, a výrobní náměstek Lubomír Konšel. Státní zemědělský intervenční fond reprezentoval ředitel Jan Höck. Za zemědělskou obec přijali pozvání ke kulatému stolu předseda Svazu pěstitelů cukrovky ČR Jan Bartoš, člen předsednictva Asociace soukromého zemědělství ČR Jan Miller a viceprezident Agrární komory ČR Josef Kubiš, kterého se jako ředitele společnosti Agro Jesenice uzavření modřanského cukrovaru bezprostředně dotýká. „Barvy“ zpracovatelů hájili předseda Českomoravského cukrovarnického spolku Oldřich Reinbergr a právník Svazu nezávislých výrobců cukru Jiří Vodička.
Fencl: Zavedení cukerního pořádku souvisí nejen s naší integrací do EU, kdy máme jasnou povinnost připravit cukerní pořádek a také ho odzkoušet před vstupem. Současně jsme přesvědčeni o tom, že tento systém je jedinou šancí, aby se v ČR produkoval bílý cukr a pěstovala řepa. Není to tak dávno, kdy se u nás cukrovka pěstovala na 140 až 160 tisících hektarech, pak rozloha klesala a končil jeden cukrovar za druhým. V roce 2000 jsme zvedli výměru z 59 tisíc na 61 tisíc hektarů, loni už na 78 tisíc, tzn. meziroční nárůst 26,5 procenta. Je to důkaz, že cukerní pořádek měl patřičnou odezvu. Zaručuje přiměřený zisk pro zpracovatele i pěstitele za cenu určitého omezení, daného tím, že do tohoto segmentu mohli vstoupit jen ti, kteří byli v době zavádění cukerního pořádku ještě na trhu, ať pěstitelé či zpracovatelé. Nebylo možné vzít do hry další, protože tím by mezi všemi nepochybně nastalo klání. Nalézt klíč k nastavení cukerního pořádku bylo velmi obtížně řešitelné. Zdá se, že v tuto chvíli je cukerní systém šancí pro všechny, kteří působí v sektoru, nicméně je všeobecným tajemstvím, že by se v něm zalíbilo i těm, kteří už dávno zavřeli brány cukrovarů, nebo těm, kteří by se pokusili nalézt slabiny tohoto pořádku a zvýhodnit své postavení. To je velmi nebezpečná hra a doufám, že nebude úspěšná. Kdyby se totiž ještě jednou podařilo zrušit cukerní pořádek, obávám se, že už nebude vůle a možnost ho nastavit znovu. Chtěl bych apelovat na všechny, kteří tuto skutečnost mohou ovlivnit, aby si uvědomili, že svými neuváženými kroky mohou učinit velmi obtížnou pozici pro všechny, kteří se na tomto trhu pohybují.
Určitě není cestou převést kvóty na pěstitele. Pokud bychom se o to pokusili, volili bychom třetí cestu a já nejsem přítelem třetích cest. Nikde v EU tato varianta neexistuje. Systém přidělení kvót na cukrovary je správný, ale musí být podpořen interprofesními dohodami, které lze však uzavřít jen tehdy, bude-li existovat určitý konsensus mezi těmi, kteří se na tomto trhu pohybují a budou ochotni takovéto dohody respektovat. K požadavku, aby interprofesní dohody reflektoval zákon, říkám velmi otevřeně, že je to v našem právním systému neprůchodné.
Co se týká Modřan: společnost, která se rozhodla tento cukrovar zavřít, má na to právo. Možná jde o správné podnikatelské rozhodnutí, ale tato společnost nemá právo poslat „pod kytičky“ pěstitele, má povinnost si tuto řepu vzít sebou do svých dalších cukrovarů. Že se tak nestalo, je na jedné straně určitá nesolidnost ze strany této společnosti, na druhé straně je to i problém samotných zemědělců. Oni si tak dlouho hráli s myšlenkou uzavřít či neuzavřít dlouhodobé smlouvy, že už je nemají možnost uzavřít, a to je zásadní chyba. Chtěl bych apelovat na všechny ostatní, aby se obratem pokusili uzavřít dlouhodobé smlouvy se svými odběrateli. Proti producentům všech ostatních komodit jsou v obrovsky výhodné situaci - nemusí uzavírat smlouvu s pevnou cenou, o to se postará cukerní pořádek. My budeme hledat cestu, jak přimět společnost, která modřanský cukrovar uzavřela, aby cukrovku od pěstitelů z tohoto rajónu zpracovala, nebo aby postoupila kvótu těm, kteří tuto cukrovku zpracují.
Bartoš: K tomu, abychom mohli uzavírat dlouhodobé smlouvy, musejí být dva. Mně to připadá jako snaha přehrát vinu na zemědělce. Dnes existuje pouze jediná společnost, která je ochotna podepsat dlouhodobé smlouvy. Podle mého je vina za situaci kolem modřanského cukrovaru jednoznačně na straně ministerstva zemědělství. My jsme několikrát dali jasně najevo, že zemědělci nejsou v tomto vládním nařízení ochráněni. Připomínkovali jsme návrh nařízení, ale vždycky nám bylo řečeno, že to není právně možné. Současná situace je toho přímým důsledkem.
Vodička: Já se cítím jako zástupce společnosti, která se snaží o to, aby kvóty byly spravedlivě a rovně rozděleny a cítím se přímo osloven úvodním slovem pana ministra. My jsme ti, kteří usilují o to, aby rozdělení kvót bylo spravedlivé. Musím tedy oponovat tvrzení, že se snažíme zbourat cukerní pořádek. Není tomu tak, my nemáme nic proti kvótám, protože si myslím, že kvótami jsme obklopeni. Když bych měl říci konkrétně jednu kvótu, kterou máme od nepaměti v tomto kulturním prostředí, tak všichni máme kvótu na jednu manželku či jednoho manžela. Chceme však, aby cukerní kvóty byly rozděleny mezi výrobce cukru spravedlivě, což se neděje. Proto nechceme, abychom byli označováni jako ti, kteří činí něco, co není ku prospěchu pěstitelů a výrobců cukru.
Fencl: Zdá se, že potrefená husa kejhá. V této souvislosti bych položil otázku, jestli férovost spočívá v tom, kdy držitel kvóty na jeden cukrovar požádá o rezervu třikrát – jednou jako ČSAD Vršovice, jednou jako nějaká spol. s r. o. a jednou jako fyzická osoba. Jestli v tom lze hledat konstruktivní přístup k řešení, stejně jako je mít jednu manželku, pak je to pro mě poněkud podivná skutečnost. Trvám na tom, že smlouvy mezi pěstiteli cukrové řepy a cukrovary musí být uzavřeny a vylučuji možnost, že by cukrovary tyto smlouvy nebyly ochotny uzavřít. Pokud by tomu tak bylo, musel bych vážně uvažovat o zrušení vládního nařízení.
Kubiš: Za pěstitele z rajónu Modřan mohu říci, že s námi dosud nikdo nebyl ochoten dlouhodobou smlouvu uzavřít. A k uzavření smlouvy musí být vždy dva. Je pravda, že svaz pěstitelů několikrát žádal, aby v nařízení vlády byla zakotvena povinnost uzavřít dlouhodobé smlouvy s pěstiteli. Pokud to tam není, tak se dnes celý systém, jehož úkolem bylo zajistit pěstování, zpracování a obchodování s cukrem, míjí účinkem. Zástupci Eastern Sugar nyní namítají, že cukru mají na zásobách dostatek a dokáží prodat dost cukru na základě kvóty, kterou dostali, a v podstatě ani nepotřebují naplnit pěstební plochu, kterou v minulosti měli. Pokud cukrovary nemají dokončenou restrukturalizaci, brání se interprofesním dohodám. Situace je o to nebezpečnější, že jakmile vstoupíme do EU a cukerní kvóty nebudou vázané na pěstování, tak se může stát, že cukr, který se tady zobchoduje, nemusí pocházet z řepy vypěstované na tomto území.
Miller: Samozřejmě je jasné, že se nacházíme v rukou společností. Ale vládní nařízení č. 114 je také výsledkem skupiny lidí, která dnes vládne v zemědělství, ať je to agrární komora či zemědělský svaz i lidé ze svazu pěstitelů cukrovky. Pan ministr má pravdu, že bude velice náročné se z této kauzy dostat. Ale v žádném případě to není věc zemědělců, jak pan ministr řekl. Zemědělci byli do tohoto systému hozeni, aniž by jej mohli nějakým způsobem ovlivnit. Ministrova slova byla dnes jasná: V žádném případě nechce toto ministerstvo měnit o 180 stupňů současný systém kvót.
Reinbergr: My jako výrobci cukru vítáme všechny kroky, které pomůžou české řepě a českému cukru dostat se do Evropy. Mezi ně patří i zmiňované vládní nařízení č.114. Souhlasím s tím, že má spoustu nedostatků a je jen málo kompatibilní se systémy v Evropě. Nicméně vidím, že kvóty na cukr rozhodně něco přinesly. Především to, že po deseti letech mají zemědělci za řepu téměř tisíc korun za tunu a my máme za cukr 16,60 korun za kilogram. Každá nová věc a každá nová regulace přinese problémy, i takové, o kterých dnes mluvíme. Jsem velmi proti tomu, že vznikaly subjekty, které házejí cukernímu pořádku klacky pod nohy, účelově manipulují s tím, co bylo vytvořeno, a zneužívají nedostatků v dnešní legislativě.
Myslím si, že kvóta patří jak zpracovateli, tak pěstiteli. Kvóta by měla u pěstitele rozhodně skončit, protože má za úkol ochránit zemědělce a nikoli nadnárodní společnosti. To znamená, že by cukrovary měly mít povinnost přenést práva a povinnosti, které jsme dostali prostřednictvím vládního nařízení, až na pěstitele.
Bartoš: Na to, aby byla ve vládním nařízení zapracována ochrana zemědělců, jsme tlačili minimálně rok. Z tohoto pohledu máme svědomí čisté. Jinak souhlasím s panem Reinbergrem, že by to u nás mělo vypadat přesně tak jako v EU. Nevím, proč bychom měli znovu vymýšlet něco, co jinde už dávno funguje. Z našeho pohledu by měla být kvóta na cukrovar, který by ji přerozdělil procenticky na zemědělce. Samozřejmě, že plochy cukrovky budou klesat. Stimul je jasný - na co nejméně hektarech vyrobit kvótu cukru.
Nejsem proti tomu, aby někdo zavřel cukrovar. Nesmí ho ale zavřít na úkor zemědělce. Je možné, že tady budou někdy v budoucnu jenom dva cukrovary, jeden v Čechách a jeden na Moravě. Proč ne. Je možné, že zemědělec bude mít cukerní kvótu a prodá ji, protože se mu to bude zdát výhodné a řepa se bude pěstovat jenom kolem cukrovaru. Ale udělejme to postupně a ne zlomem. Nejdůležitější je dnes ochránit zemědělce, kteří dodávali do Modřan. Jde o precedens. Bojím se toho, že do dvou let může skončit cukrovar v Hrochově Týnci a tamní zemědělci nebudou mít šanci.
Vodička: Chtěl bych upozornit, že na trhu vznikají dvě skupiny vlastníků, které ovládnou výrobu cukru, zničí malé a střední cukrovary a budou si diktovat podmínky. V této věci se na náš Svaz nezávislých výrobců cukru obrátil Úřad na ochranu hospodářské soutěže, abychom se – ovšem bez přesnějších informací - vyjádřili ke spojení podniků kdesi v zahraničí. Tím si ale tento úřad jen vytváří alibi do budoucna.
Reinbergr: Myslím, že řešení problému, o kterém tu mluvíme, spočívá v dotažení regulace do konce. Jestliže jsme se rozhodli, že vidíme svoji budoucnost v Evropě, je třeba v cukerním pořádku pokračovat i přesto, že tady máme ústavní stížnosti a řadu věcí, které to komplikují. Lze se přitom podívat do evropské legislativy, kde je jednoznačně povinnost kvótu přetransformovat na pěstitele, aby i on získal podobná práva, jako má cukrovar. Pak kvóta zůstane vždycky svázána s českou zemí a předejdeme problémům, o kterých hovořil pan doktor Vodička a které by mohly směřovat k tomu, aby tady bylo zítra řepy i cukru méně a oslabili bychom si tak pozici při vstupu do EU.
Höck: Systém má určité nedostatky, ale shodněme se na tom, že nějaký systém je potřeba. Mluví se tu o přenesení kvóty na zemědělce. Je pravda, jak řekl pan ministr, že nikde v EU neexistuje, aby kvóty vlastnili přímo zemědělci. Myslím si, že v dnešním vládním nařízení určitá snaha přenést část kvóty byla. Součástí žádosti cukrovaru o kvóty jsou uzavřené smlouvy se zemědělci. Neříká se, zda to jsou smlouvy krátkodobé nebo dlouhodobé. Je skutečně problém prosadit dlouhodobé smlouvy u vládních legislativců, podle nichž není možné někoho dlouhodobě k něčemu zavazovat, protože podnikání je věc svobodná. Jestliže nějaká společnost dostala kvótu na čtyři cukrovary, a teď z nich jeden dva zavře, nikdo jí v tom nemůže zabránit. Všichni máme zájem na tom, aby to tady fungovalo a všichni chceme, aby to bylo spravedlivé. Ono je to trochu pofidérní. Náš fond, který má systém administrovat a následně kontrolovat, se setkává i s tím, že jsou tu subjekty, které se tomu všemožně brání, hledají kličky, mlží kolem sebe a víceméně se brání i následným kontrolám. A to brzdí i proces eventuálního zkvalitnění vládního nařízení.
Máša: Kdo je osobně přesvědčen o tom, když cukrovar v Litovli má kvótu tři tisíce tun a je stejně velký jako cukrovar Kojetín, který má 35 tisíc tun. Kdo z vás si myslí, že je to spravedlivé?
Konšel: Chtěl bych trochu rozvést sdělení pana ministra, že není cesta přenést kvóty na pěstitele. Pokud bychom dali kvóty pěstitelům, zastavíme okamžitě restrukturalizaci celého odvětví a další proces pěstování cukrovky bude zemědělce bolet. Dneska ještě neznáme ani kvótu, kterou nám dá EU, možná budeme trochu překvapeni, že nebude podle našich představ. Dále musíme počítat s intenzifikací pěstování cukrovky, kde máme ještě velké rezervy. Se zvyšující se intenzitou, cukernatostí a výnosy dojde k poklesu ploch. Přiznám se, že jsem byl zpočátku tvrdý zastánce názoru, že kvóty musí dostat pěstitel. V další etapě jsem souhlasil s kvótami pro cukrovary, ale s tím, že pěstitel nesmí být ze systému vynechán. Nyní nedovedu říci jak, v této fázi je to nejsložitější oblast, jak ochránit pěstitele, aby se nemohla opakovat situace v Modřanech. Chápu tlak na uzavírání dlouhodobých smluv. A ještě k tomu, co říkal pan doktor Vodička: Není žádný problém, pokud tu budou dva cukrovarnické subjekty. Například v Dánsku a Rakousku monopolně ovládá výrobu cukru vždy jedna společnost. Mluvil jsem tam s mnoha pěstiteli a nedělá jim to žádné problémy.
Vodička: Za náš svaz, který sdružuje tři cukrovary, musím odmítnout nařčení, že provádíme nějaké právní účelové manipulace. Takovýmito vyjádřeními se ale nenecháme zastrašit. Výhrady máme také k postupu SZIF. Jestliže dva měsíce nepotřebuje údaje, které mu postupně dodáváme, a pak za čtyřdenní zpoždění udělí pokutu 300 tisíc korun v okamžiku, kdy zjistí, že se bráníme vůči nařízení vlády a zákonu o SZIF, tak to nesvědčí jménu tohoto úřadu.
Höck: Pane doktore, víte dobře, že jsme tyto informace od vás požadovali neustále, protože jste nám je dva měsíce neposílali. My je od vás jinak nedokážeme získat než pokutou. Josef Kubiš: Snahou pěstitelů a zpracovatelů je, aby došlo ke konsolidaci, takže kvóty vítáme. Ministerstvo zemědělství si ale musí přiznat, že se někde udělala chyba a že bychom se měli snažit ji napravit. Nemůžeme zemědělcům říci, aby si řekli o dlouhodobou smlouvu, když to není v jejich silách. Jsme názoru, že kvóty by měly být na pěstitele i zpracovatele. Nyní má výhodu pouze jedna strana a druhá je hozená přes palubu. Čili měli bychom hledat cestu, jak novelizovat vládní nařízení, aby se tam povinnost cukrovarů uzavírat dlouhodobé smlouvy dostala. Samozřejmě, že bude v tomto sektoru pokračovat koncentrace, ale nemůže probíhat způsobem, že když si koupím stroj na deset let a někdo mě v listopadu požádá, abych mu sdělil, kolik budu mít hektarů cukrovky a za necelý měsíc mi napíše, že žádnou řepu pěstovat nebudu a maximálně mně pomůže tím, že mi uspíší splácení cukrovky (ne za rok, ale tři měsíce) a že mi eventuelně pomůže odprodat mechanizaci. To není jednání a také si to nenecháme líbit. Psali jsme majitelům společnosti do EU, jak se evropský kapitál chová v asociované zemi. My jen chceme, když zavádíme systém EU, aby byl kompatibilní a dával záruku oběma stranám. Je na MZe, aby společně s námi a myslím, že se shodneme i s ASZ, udělalo vše pro nápravu tohoto stavu. Ohrožení se netýká jen pěstitelů z oblasti Modřan, ale i jiných cukrovarů. V některých rajónech pěstitelé snižují plochy cukrovky, protože je s nimi zacházeno tak, že se jim to nevyplatí. Jestliže v rajonu Modřan přestaneme pěstovat cukrovku na 3500 hektarech, tak ty se jinam nepřesunou. O to třeba dostaneme menší kvótu, když budeme vyjednávat s EU, to je další důsledek. Chápu, že na vyřešení tohoto problému dnes nejsou zákonné páky, ale společným tlakem se to podle mě dá vyřešit.
Konšel: S nařízením vlády souhlasily různé instituce, čili se nedá říci, že je to chyba jenom MZe. Vývoj nám ukázal, že jsou v něm díry. Tuto díru nyní někdo využil a po právní stránce si dovolím tvrdit, že nic neporušil. Ale hledejme možnost, jak to opravit. Ono to totiž zřejmě nepůjde jen nějakou novelu nařízení vlády, ale bude se asi muset sáhnout do zákona. Je to o to složitější, že se blíží volby.
Divišová: Stát měl snahu systém regulace trhu nějakým způsobem ošetřit, aby byl funkční. Během minulého roku se povedlo ochránit před dovozy sedm položek celního sazebníku, neustále se v tomto pokračuje. Stojíme možná před omezením dovozu cukru na aktivní zušlechťovací styk. To vše vytváří podmínky pro standardní fungování tržního pořádku. Novela vládního nařízení by měla narovnat vztah mezi pěstitelem cukrovky a výrobcem cukru, aby to byly rovnoprávné podmínky, protože oba jsou na sobě bytostně závislí. Zároveň bychom se měli snažit, aby novela zákona o SZIF umožnila to, co potřebujeme v nařízení vlády dostat na pěstitele cukrovky. V současné době se dělají screeningy všech předpisů v EU. Je zajímavé se na ně podívat, protože meziprofesní dohody například neobsahují ustanovení a sankcích. Je to otázka dvou partnerů smluvního vztahu, která je v unii ovšem postavená na úrovni nařízení rady a je protažena do základního nařízení rady na cukr. Tím se dostává na úroveň zákona. V celém systému EU není příliš mnoho sankcí, ale je to systém tak výhodný, že v něm mohou působit vedle sebe jak pěstitelé, tak cukrovary. Unie umožňuje pro případ, že mají pěstitelé výhrady k serióznosti chování cukrovaru přechod k jinému podniku a zároveň do určitého rozměru je tam možno předělat kvóty. V současné době by náš právní řád jistě bral jako zasahování do svobodného podnikání jednotlivých cukrovarů, pokud by se jim manipulovalo s kvótou. Podrobujeme tyto věci právním rozborům a v novele zákonu o SZIF se předběžně počítá se samostatnou kapitolou pro cukr, která by mohla lépe specifika celé problematiky zahrnout.
Miller: Myslím, že jsme všichni zapomněli na to, že převod kvóty na zemědělce je potřebný nejen pro stabilitu hospodářskou, ale hlavní a nejdůležitější věcí je, aby podnik dostal určitou kapitálovou jistotu. Kvóta je majetek, s nímž bychom mohli v budoucnu obchodovat. Vládní nařízení přesunulo tuto obrovskou hodnotu do rukou zpracovatelů. Neumím to vyčíslit, ale jsou to miliardy korun kapitálu, které vlastní někdo jiný než zemědělci. Pan ministr vždy kritizoval, jak se v roce 1993, 1994 privatizovaly podniky ZZN a zpracovatelský průmysl, na něž zemědělci měli velmi malou možnost si sáhnout, a dneska po šesti letech dáme tuto výhodu zpracovatelům. Myslím si, že pokud by zemědělci měli kvótu, uměli by si podle zkušeností, které s různými podniky mají, sami rozhodnout, jak s ní naloží. Samozřejmě je to právně složité, ale mrzí mne, že ministerstvo dopustilo, aby se tento obrovský kapitál odsunul úplně jinam.
Höck: SZIF v současné době nemá v ruce zákonné nástroje, jak donutit společnost, která zavřela cukrovar Modřany, aby se vypořádala se zemědělci. Nemáme žádnou oporu v zákoně ani v nařízení vlády. Můžeme na tuto společnost apelovat, jak to dělají pěstitelé cukrovky, ale nástroj nemáme, ani nemůžeme něčím vyhrožovat. Nesdílím pesimismus pana doktora Vodičky, že novela zákona bude až za dva roky a vládního nařízení kdoví kdy. Na tom se již v současné době intenzívně pracuje, protože vidíme že je to potřeba. Některé věci jsou snáze, některé hůře odstranitelné. Pokud se podívám na problém cukrovaru Modřany, pak pokud by v § 9, kde se píše o tom, že fond může přistoupit ke snižování kvóty, v odstavci a) místo „neuvedl na trh v ČR“ stálo „nevyrobil v ČR“, tak je to vyřešeno a nemusíme se ničím zabývat. Pokud by tomu tak bylo, pak kdybychom dostali echo, že se cukrovar Modřany zavře, tak bychom kvótu sebrali, zůstala by v rámci rezervy a rozdělovala by se podle toho, jak je to nastaveno ve vládním nařízení.
Konšel: V ochraně cukru se udělalo hodně. Na dovozu cukru a záměrně nepoužívám slova „nelegálního“, který byl naprosto nevhodný z hlediska zemědělství a cukrovarnictví v ČR, se však podíleli mnozí výrobci cukru. Využili skulinky v zákonech. Ochranným opatřením předcházejí složitá jednání s ministerstvem obchodu a s celníky a půl roku trvá než vyjde příslušné vládní nařízení. Za tu dobu se sem doveze 60 tis. tun cukru. Pro mne je Rakousko a Dánsko vzorem preciznosti dodržování předpisů. V Dánsku uzavřeli trojdohodu mezi vládou, svazem pěstitelů a výrobci cukru o množství cukru, které se v zemi vyrobí. Když se naplní, cukrovary zastaví práci a cukrovka se použije na krmení.
Reinbergr: Je třeba ukončit veškeré spory, které nás oslabují a shazují v očích EU. Pak je třeba třeba novelizovat zákonné normy, které pořádek upravují, a zapracovat do nich záležitosti, které dnes už evropské právo má a které řeší právě ty problémy, o nichž mluvíme. Propojenost kvóty na zemědělce je dnes prioritní. Potom je třeba ale implantovat takové nařízení do života., Tedy prosadit systém, kdy se zde vyrobí to, co se tady spotřebuje a přebytek půjde ven. Já si moc přeji, aby si republika zachovala exportní charakter, protože na to máme a jednou se můžeme v rámci EU cukrem živit. Zároveň ale regulace potřebuje ochranu trhu. K regulaci také patří kontrola, která má dosáhnout toho, aby se všechny subjekty na našem trhu chovaly tak, jak se chovat mají. Není možné, aby jeden zneužíval poctivost druhého.
Bartoš: Je otázka, jaká škoda vznikne pěstitelům, kteří dodávali modřanskému cukrovaru. My soudíme, že to bude minimálně 200 milionů korun a bylo by dobré, kdyby ty škody vyčíslilo například MZe jako nezávislý orgán, protože celou kauzu dáme k soudu.
Vodička: Především by se mělo změnit nařízení vlády, aby odpovídalo samotnému zákonu. Chtěl bych stejně jako pan Reinbergr, aby žádné subjekty na tomto trhu neprofitovaly jeden na úkor druhého. To znamená, že prvotní rozdělení musí být, jak říká zákon, s rovnými podmínkami a objektivní, což zmíněné nařízení vlády není. Z praktického hlediska považuji za pozitivní, že jsme se navzájem poznali. Nic jiného pozitivního na této debatě bohužel nevidím. Protože zákon se nezmění minimálně dva roky.
Kubiš: Novela vládního nařízení by měla být rychlá, protože čekání může trvat měsíce a problém Modřan je třeba řešit rychle. Pravděpodobně budeme jako 61 pěstitelů podávat žalobu, čímž nechceme nabourat systém řízení u cukru, ale společně musíme tento problém vyřešit.
Konšel: MZe jedná a bude jednat velmi otevřeně a tvrdě se společností Eastern Sugar. Upozorňujeme je na to, co způsobili, ale jak už bylo řečeno, po právní stránce na ně nemáme. Za sebe cítím slabou ochranu pěstitelů, a proto by na ni ministerstvo mělo více pamatovat při legislativních úpravách, které se budou dělat.
Höck: Naše práce na novele vládního nařízení nezastavíme, na tom se bude pracovat dál, ale jít s ní nyní do vlády, je holý nesmysl.
Divišová: Je nutné prosazovat, aby jednotlivé společnosti přistoupily na dlouhodobé smlouvy, a tak zajistily pěstitelům určitou perspektivu. Důvody, které společnosti uváděly, proč nemohou uzavřít dlouhodobé smlouvy, tj. nestabilita trhu, nemožnost uplatnit cukr na trhu, by měly odpadnout, protože regulační systém je nastaven a ochrana trhu začíná být velice tvrdá.
Miller: Celní ochrana se samozřejmě zlepšuje mílovými kroky, ale není ještě úplně dokonalá ve vztahu k EU. Pokud by se Ústavní soud rozhodl, že shodí vládní nařízení podruhé ze stolu, pak je to signál k tomu, abychom se zaměřili na vytvoření nového vládního nařízení nebo nového zákona. Samozřejmě jsme pro cukerní pořádek, který by měl mít objem 500 tisíc tun cukru. Nechtěli bychom, aby se tento objem zmenšoval. Například Itálie a Španělsko mají v cukerních pořádcích své specifické podmínky, protože jsou to specifické země a ČR mezi takové země patří. Počínaje clem, přes vlastnictví až po dokončení restrukturalizace. To znamená, že je potřeba, aby kvóta šla za pěstitelem a během dvou tří let samozřejmě propojit pěstitele s cukrovary a zpracovateli.
