Zpochybňují společnou zemědělskou politiku

Mezinárodní skupina osmi ekonomických expertů ze západoevropských zemí a Polska, vedená profesorem bruselské Svobodné univerzity a poradcem předsedy Evropské komise André Sapirem vydala nedávno obsáhlou zprávu, ve které navrhuje reformu a zpružnění ekonomického systému EU.

Podle této zprávy (An Agenda for a Growing Europe) by unie měla přestat se svojí příliš drahou politikou vůči zemědělství, jehož ekonomický přínos je malý a jehož význam se snižuje, a měla by více financovat rozvoj vědy a výzkumu i další opatření podporující ekonomický růst. K tomu má sloužit především radikální reorganizace výdajové stránky rozpočtu EU.
V této souvislosti počítají autoři zprávy s existencí pouze tří fondů:
 (pro)růstového, sloužícího k podpoře vědy, technických center, strategických služeb apod.,
 konvergenčního, sloužícího k vyrovnávání rozdílů mezi členskými zeměmi EU, ale i k podpoře rozvojových zemí,
 restrukturalizačního, týkajícího se průmyslových i dalších odvětví procházejících restrukturalizací.
Znamená to mimo jiné, že nepočítají s další existencí Evropského zemědělského garančního a orientačního fondu (EAGGF) a ani s existencí společné zemědělské politiky EU (SZP) financované z tohoto fondu. Argumentují přitom následujícím způsobem:
1. Nynější podíl výdajů na SZP je tak velký, že pokud nedojde k jeho výrazné redukci, nebude možné žádné významné přemístění finančních zdrojů uvnitř rozpočtu EU v jeho současném objemu ve prospěch vědy a výzkumu, infrastruktury a produkce komodit a služeb s vysokou přidanou hodnotou, obsahující vysoké procento „vědění“.
2. SZP přestala být alokační politikou podporující efektivnost a produkci a zaměřila se na politiku přidělování finančních prostředků ve prospěch dílčí skupiny obyvatel, resp. podniků. Autoři zprávy připomínají, že již v osmdesátých letech byla na Oxfordské univerzitě zpracována studie, podle které podobný přístup představuje systémovou anomálii, vyžadující navíc náročnou administrativu a provázanost s daní z příjmu a systémem sociálního zabezpečení, což společenství nemůže zajistit.
3. Značné rozdíly v příjmech, hustotě obyvatelstva a klimatu v rámci rozšířené EU přinášejí logicky velkou různorodost preferencí a velmi ztěžují řízení jednotné politiky rozvoje venkova z Bruselu. Totéž platí pro interpersonální přerozdělování, které je v případě sektoru ekonomických činností na úrovni EU všeobecně velmi sporným a obávaným úkolem.
4. SZP se nejeví konzistentní s tzv. lisabonskými cíli. Autoři zprávy mají zde na mysli výsledky zvláštního zasedání Evropské rady v Lisabonu (2000), kde si unie vytyčila nový strategický cíl pro nastávající dekádu - stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou (s průměrným ročním růstem na úrovni zhruba 3 % - díky aplikaci vhodné kombinace makroekonomických politik). Poukazují přitom na to, že příspěvek SZP k ekonomickému růstu EU a konvergenci je podstatně nižší než v případě většiny jiných politik. Pokud by se pokračovalo ve financování SZP na současné úrovni, na úkor jiných politik s potenciálně mnohem většími efekty, mělo by to za následek nenaplnění příslušných strategických cílů.
Autoři zprávy to považují za dostatečné zdůvodnění potřeby decentralizace distribuční funkce SZP na členské státy, resp. jejich národní rozpočty – jinak řečeno, potřeby renacionalizace zemědělské politiky v rámci EU (s podmínkou dodržování obecných pravidel pro poskytování veřejné podpory, kompatibilní s běžným trhem).
Zemědělci by přitom měli mít možnost získávat určité podpory na restrukturalizaci svého podnikání z rozpočtu EU – prostřednictvím restrukturalizačního fondu. Tyto podpory by měly mít dvojí charakter:
- „vnitřní restrukturalizace“, tzn. podpora investic do vzdělávání a školení zemědělců a do vybavení jejich podniků potřebného pro zvýšení udržitelnosti zemědělství; to předpokládá upřednostnit - před intenzivním farmařením podle standardních metod - výrobní metody umožňující vysokou kvalitu produkce a šetrné k životnímu prostředí,
- „vnější restrukturalizace“, tzn. restrukturalizace zemědělství odpovídající obdobnému schématu jako v případě průmyslu a služeb; to by mělo usnadnit některým farmářům, pro které zemědělství přestává být jedinou nebo hlavní výdělečnou činností, přechod do jiných sektorů s tím, že by získali pomoc při úhradě nákladů týkajících se rekvalifikace, dislokace a nebo založení nové živnosti (nové podnikatelské činnosti).
Rozsah těchto restrukturalizačních podpor určených pro zemědělství by měl být poměrně nízký. Na celkovou podporu ekonomických a sociálních aktivit by podle autorů zprávy mělo v období 2007 až 2011 připadnout 1 % hrubého domácího produktu EU: 0,45 % pro růstový fond, 0,35 % pro konvergenční fond a 0,2 % pro restrukturalizační fond - z toho 0,05 % na běžnou podporu restrukturalizace v zemědělství a 0,1 % na postupnou redukci dosavadních zemědělských podpor z rozpočtu EU. Vzhledem k tomu, že nyní se zemědělství podílí na celkových výdajích z tohoto rozpočtu (včetně administrativních) téměř polovinou, znamenalo by to redukci jeho podílu v uvedeném období přibližně o 75 % proti současnému stavu.
S uvedeným návrhem na „likvidaci“ SZP bylo by jistě možné polemizovat. Chybí především analýza možných důsledků jejího zrušení pro budoucnost zemědělství v rozšířené EU. Přitom ani zmíněná „Lisabonská strategie“ neoperuje pouze s jednostranným požadavkem dynamického ekonomického růstu, ale i s požadavkem udržení zdravého ekonomického růstu, s potřebou větší sociální soudržnosti apod., což významně souvisí s problematikou zemědělství (včetně jeho krajinotvorné složky) a venkova. Při přípravě základních opatření v rámci české agrární koncepce pro nastávající období po vstupu ČR do EU bude však zřejmě na místě zvýšený důraz na posilování podpor restrukturalizačního charakteru – na úkor tradičních produkčních podpor. Lze očekávat, že restrukturalizační podpory budou v EU v nastávajícím období získávat stále větší přízeň nejen u ekonomických expertů, ale i u politiků a veřejnosti, tedy u spotřebitelů a daňových poplatníků.