Způsoby sklizně na siláž

Moderní hybridy kukuřice umožňují tuto plodinu pěstovat nejen v tradičních oblastech, ale také v regionech s vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem. Trendy šlechtění se ubírají především ke zvyšování výnosu a podílu palic z celkového objemu hmoty. Cílem je vyrobit z jednotky plochy maximální množství energie s nízkými náklady na jednotku hmotnosti, respektive jednotku využitelné energie.

 Kromě využití při výživě hospodářských zvířat skýtá kukuřice četné možnosti jako zdroj energie pro bioplynové stanice, potravinářský průmysl a výrobu průmyslových materiálů. Vzhledem k tomu, že se kukuřice často hnojí statkovými hnojivy, je vítanou plodinou v osevním postupu. Při správné agrotechnice se odmění vysokým výnosem zelené hmoty i zrna.
Aby bylo možné využít její obrovský potenciál při výrobě kukuřičné siláže, je třeba zajistit sklizeň kukuřice odpovídající technologií, jejímž základem je sklízecí řezačka. Vzhledem k rostoucímu výnosu, zvyšování podílu palic, tedy zvyšování hmotnosti, kterou je nutné sklidit z jednotky plochy s dostatečně rozdrceným zrnem a požadovanou strukturou řezanky, rostou úměrně tomu nároky na výkonnost sklizňové techniky. Ve výrobním programu vyznamných výrobců kukuřice je to velmi patrné.

Konstrukce sklízecích řezaček

Sklízecí řezačky můžeme rozdělit na nesené, tažené a samojízdné. Co se týká nesených řezaček, k dispozici jsou jak jednoúčelové modely určené zejména pro malá hospodářství, tak typy, které umožňují výměnu sklízecích adaptérů. Ty jsou určeny pro velké zemědělské traktory a systémové nosiče, čemuž odpovídá i jejich konstrukce. Další skupinu představují tažené řezačky. V souvislosti se sklizní kukuřice na siláž hovoříme především o střední a vyšší výkonové kategorii, která je konstruována pro výměnu sklízecích adaptérů. Její konstrukce je rovněž dimenzována pro agregaci s trakčními prostředky středních a vyšších výkonových kategorií. Poslední jmenovanou skupinu sklízecích řezaček tvoří samojízdné modely, jejichž využití je zejména v evropských podmínkách dominantní. První dvě zmiňované skupiny používají sami farmáři nebo menší a střední zemědělské podniky, samojízdné sklízecí řezačky jsou záležitostí velkých zemědělských podniků, sdružení farmářů a podniků zabývajících se poskytováním služeb. Z hlediska řezacího ústrojí můžeme rozdělit sklízecí řezačky na kolové a bubnové. Existují rovněž jiné konstrukce, které najdou využití při sklizni zavadlé hmoty či přímo sklízené píce, avšak jejich konstrukce neumožňuje sklizeň kukuřice na siláž a celých rostlin.
Kolové provedení je typické pro nesené modely řezaček a menší modely tažených strojů, závěsné sklízecí řezačky a samojízdná provedení se dodávají s řezacím bubnem. Srdce konstrukce řezacího ústrojí kolových řezaček představuje diskové kolo, která je osazeno po celé ploše řezacími noži. Bubnové sklízecí řezačky mají buben, který je opatřen řezacími noži. V případě řezacích nožů se využívají zpravidla následující způsoby: U samojízdných řezaček v současné době převládá uspořádání řezacích nožů do tvaru písmene „V“ a délka nože představuje polovinu šířky řezacího bubnu. Další možností, kterou využívají některé samojízdné modely a rovněž závěsné typy, je spirálové uspořádání řezacích nožů. V tomto případě se používá více nožů, jejichž šířka představuje zpravidla čtvrtinu šířky řezacího bubnu. V konstrukci řezacích bubnů se rovněž setkáme s takovými noži, jejichž šířka představuje šířku řezacího bubnu a jejich geometrie jakoby kopíruje spirálovitý tvar. Řezací ústrojí dále zahrnuje protiostří, které u těch řezaček, jež se využívají také pro sklizeň zavadlé píce, rozdělujeme na univerzální, kukuřičné a travní. K dosažení přesného řezu je řezací ústrojí doplněno brousicím zařízením. Součástí řezacího ústrojí je rovněž dno bubnu, které by mělo být vyrobeno z obzvláště odolného materiálu. Používá se dno hladké nebo s drhlíkovým povrhem. U kolových řezaček nahrazují efekt drhlíkového dna výstupky na krytu řezacího kola, které je po obvodu osazeno mlatkami, jež umocňují drhlíkový efekt a slouží k drcení kukuřičného zrna.

Ostatní konstrukční prvky 

Každá řezačka určená pro sklizeň kukuřice je vybavena vkládacím ústrojím, které u menších kolových modelů, zejména jednořádkových řezaček, tvoří dvojice válců s vertikální osou rotace. U větších modelů nesených, tažených, závěsných a samojízdných jde o jeden až tři páry vkládacích válců. Platí, že čím je větší počet párů vkládacích válců, tím je delší dráha vkládacího ústrojí a tím se zajistí lepší zhutnění hmoty. To má přímý vliv na výslednou kvalitu řezanky, zejména dodržení nastavené teoretické délky, a tedy požadované struktury výsledné hmoty. Vkládací ústrojí je zpravidla osazeno různými systémy pro detekci kovů, případně kamene, avšak význam těchto prvků je zejména při sklizni zavadlé hmoty trav a jetelovin. Aby bylo možné využít energii, která je obsažena především v kukuřičném zrnu, je potřeba ho řádně narušit. Způsobů, jak zrno narušit, existuje několik.
První již zmíněnou možností je využití systému drhlíků, což se týká zejména kolových řezaček. Větší modely a všechny samojízdné řezačky jsou pak vybaveny zařízením pro drcení zrna. Jde zpravidla o dvojici profilovaných drticích válců, které se otáčejí proti sobě, rozteč mezi nimi je nastavitelná a pracují s určitou diferencí otáček. Druhou možností je využití drticích disků. Opět jde o dvojici hřídelů, které jsou osazeny disky s rýhováním a v podstatě pracují na stejném principu jako drticí válce.
Zejména v konstrukci samojízdných, ale také výkonných tažených řezaček se setkáváme s metacím zařízením, které dodává sklízené hmotě dostatek energie pro dostatečný odhoz do ložného prostoru přepravních prostředků. U menších řezaček kolových a bubnových plní funkci metače řezací kolo, respektive buben. O plnění přepravních prostředků se stará metací komín zakončený metací klapkou pro usměrňování hmoty. Metací komín, respektive klapka se u menších a jednodušších modelů ovládají mechanicky, u komfortnějších modelů a samojízdných řezaček elektro-hydraulicky z kabiny řidiče. Pro shrnutí tedy platí, že konstrukce řezačky zahrnuje vkládací ústrojí, řezací ústrojí, podle typu a konstrukce drticí zařízení a rovněž metací zařízení a metací komín.

Adaptéry pro sklizeň kukuřice

Sklízecí adaptéry lze rozdělit podle druhu hmoty, která projde procesem fermentace a vytváří vysoce hodnotné a na energii bohaté krmivo. K dispozici jsou adaptéry ke sklizni celých rostlin nebo adaptéry pro sklizeň částí rostlin. Z hlediska způsobu sklizně můžeme adaptéry rozdělit na řádkové a plošné. Řádkové adaptéry pro sklizeň celých rostlin využívají zejména nesené a tažené sklízecí řezačky, rovněž je nabízejí někteří výrobci samojízdných řezaček na vybraných trzích. Takový adaptér je sestaven z tolika sekcí, které se rovnají počtu sklízených řádků. Každou sekci tvoří dvojice děličů, jež navádějí hmotu rostlin směrem k ústrojí, které slouží k oddělení celé rostliny. Tyto děliče jsou u větších modelů opatřeny vtahovacími řetězovými dopravníky. O oddělení rostliny se starají dva proti sobě se otáčející žací disky. Oddělené rostliny jsou potom vtahovány buď průběžným šnekovým dopravníkem, nebo se přímo posouvají směrem ke vkládacímu ústrojí. Snad všechny samojízdné řezačky dostupné na našem trhu jsou osazeny plošným adaptérem pro sklizeň celých rostlin, plošné adaptéry můžou využít i nesené či tažené řezačky některých výrobců. Ty pak nalézají uplatnění také při sklizni ostatních plodin, jako je slunečnice, obilí sklízené formou GPS (Ganz Pflanzen Silage) a ostatní plodiny sklízené na siláž.
V této oblasti známe v podstatě tři základní principy, hovoříme o rotačním, dopravníkovém a lištovém adaptéru. V našich podmínkách se uplatňují zejména rotační a dopravníkové systémy. Rotační adaptéry využívají soustavu svislých válců a rotorů různého průměru, které jsou ve spodní části opatřeny žacím ústrojím, jež slouží spolu s proti-ostřím k oddělení rostliny. Plášť těchto válců a rotorů je opatřen výstupky a slouží pro vtahování rostlin směrem k průběžnému šneku, pomocným vkládacím válcům, nebo přímo ke vkládacímu ústrojí.
Druhou možností, kterou výrobci využívají, je agregace s dopravníkovými adaptéry. Tento způsob používá dvojice proti sobě rotujících dopravníků, které jsou složeny z jednotlivých segmentů. Na spodní straně jsou osazeny řezacími noži, jež spolu s protiostřím zajišťují oddělení rostliny. Horní části segmentů jsou osazeny výstupky a háky pro vtahování hmoty. Vzhledem ke konstrukci proti sobě se otáčejících dopravníků nejsou tyto adaptéry opatřeny vtahovacím průběžným šnekem, neboť posun přímo do vkládacího ústrojí zajišťují již zmíněné dopravníky.
Třetí možností jsou lištové, v našich podmínkách již historické adaptéry, které připomínají žací vály pro sklizeň obilnin. Jsou však dimenzovány na sklizeň rostlin, jejichž vzrůst několikanásobně přesahuje výšku běžných obilnin a olejnin.
Co se týká řádkových adaptérů pro sklizeň částí rostlin, jde o adaptéry určené pro sklizeň kukuřice na zrno. Řezačkou prochází palice a listeny, v tomto případě hovoříme o systému sklizně formou LKS (Lieschen Kolben Schrot). Svou konstrukcí připomínají řádkové adaptéry pro sklizeň celých rostlin, jsou však osazeny odlamovacími lištami nebo vtahovacími válci, takže nedochází k oddělení celých rostlin, ale zejména palic. Samy tyto adaptéry jsou zpravidla opatřeny drticím zařízením, které usnadňuje následné zpracování strniště a přípravu půdy. Rovněž existují takové adaptéry, které nejsou závislé na přesně setých řádcích.

Výkonnost jednotlivých řezaček

U nesených a závěsných modelů ovlivňuje výkonnost řezaček především výkon trakčního prostředku a zvolený adaptér, jehož pracovní záběr, respektive počet řádků, by měl odpovídat výkonu trakčního prostředku na vývodovém hřídeli. Svou roli během přesunů hraje konstrukce závěsu, systémy skládání do přepravní či pracovní polohy a také přepravní rychlost trakčního prostředku. Nesené sklízecí řezačky se dodávají s řádkovým adaptérem pro sklizeň jednoho až tří řádků, případně s plošným zařízením, které tomuto počtu řádků odpovídá. Modely pro agregaci s výkonnými nosiči a traktory s otočným řízením mohou být osazeny zpravidla řádkovým, ale také plošným adaptérem o záběru 3 m, respektive 4,5 m (čtyři, respektive šest řádků o rozteči 0,75 m). Pokud jde o požadovanou výkonnost, jednořádkové modely vyžadují pro sklizeň kukuřice příkon na úrovni 44 až 59 kW (60 až 80 k), střední třída nesených a tažených řezaček pro sklizeň dvou až tří řádků vyžaduje příkon na úrovni 96 až 147 kW (130 až 200 k), nejvyšší třída nesených a závěsných modelů je konstruována pro agregaci s trakčními prostředky o výkonu 147 až 221 kW (200 až 300 k). Modely určené pro různé typy nosičů či traktory s otočným řízením jsou konstruovány pro daleko vyšší zatížení, neboť výkon motoru těchto strojů běžně převyšuje hranici 300 koní a atakuje hranici 294 kW (400 k), a dokonce některé speciální nosiče ji přesahují.
U samojízdných strojů platí stejná pravidla. Výrobci běžně dostupných modelů opouštějí výkonovou hranici 221 až 294 kW (300 až 400 k), středně výkonné modely se dnes pohybují v kategorii 330 až 478 kW (450 až 650 k) a modely vyšších výkonových tříd pracují s jedním, nebo dvěma výkonnými motory, které poskytují výkony nad 514 kW (700 k). Mnohé se přibližují hranici 661 až 735 kW (900 až 1000 k) a některé z nich tuto hranici již překročily. Tomu odpovídají pracovní záběry sklízecích adaptérů, kdy menší modely pracují s plošnými adaptéry o záběru 4,5 m, (šest řádků), ale spíše se posouvají k šestimetrovému provedení, které odpovídá sklizni osmi řádků o rozteči 0,75 metru. Dnes již snad všichni významní výrobci samojízdných řezaček nabízejí sklízecí adaptér o záběru 7,5 m, (deset řádků) a rovněž se setkáváme s adaptéry pro sklizeň 12 a 14 řádků, tj. devět a 10,5 metru. Také zde výkonnost ovlivňuje pojezdová rychlost, která při přejezdech dosahuje 40 km/h, další vliv má konstrukce adaptéru a příprava stroje z pracovní do přepravní polohy a obráceně. K úsporám času přispívá i míra komfortu ovládání jednotlivých prvků z kabiny řidiče.

Efektivní odvoz hmoty

S růstem výkonnosti sklizňové techniky rostou nároky na zajištění odvozu hmoty. Zvolit můžeme mezi dopravou využívající nákladní automobily, v našich podmínkách s využitím menších, či větších úprav pro provoz v zemědělství a traktorovou dopravou s různým typem přípojných vozidel. V některých zemích se rovněž používají samojízdné sklízecí řezačky doplněné vlastním překládacím zásobníkem o objemu 30 až 60 m3, případně mohou být takto vybavené některé speciální nosiče, které jsou agregovány s nesenou sklízecí řezačkou, což umožňuje za určitých podmínek minimalizovat ztrátové časy a snížit počet odvozců. Pro volbu vhodného počtu a kubatury přepravních prostředků hovoří především výnos hmoty, výkon samotné řezačky, vzdálenost mezi místem sklizně a místem uložení a způsob, jakým bude hmota ukládána v místě skladování.
V našich podmínkách převažují při sklizni kukuřice samojízdné sklízecí řezačky bez mezizásobníku. Odvoz zajišťují nákladní automobily s nástavbami s dostatečnou kubaturou, případně s přívěsem se stejnou nástavbou, nebo soupravy traktorů a systémových nosičů s velkoobjemovými návěsy. První možností je dopravní technika s výměnnými nástavbami – traktorové výměnné systémy a nákladní automobily. Jde o klasickou vanovou či vícestrannou nástavbu, jež slouží pro odvoz obilovin a ostatních sypkých materiálů, vybavenou přídavnými silážními nástavky, které zajišťují její zvětšení u zemědělských návěsů o 25 až 35 %. V případě nákladních automobilů se může jednat až o zdvojnásobení základního objemu. Řada výrobců zemědělské dopravní techniky rovněž nabízí tzv. silážní a senážní nástavby pro výměnné systémy, nákladní automobily i jako samostatné návěsy a přívěsy. K dispozici jsou velkoobjemové nástavby s vysokými bočnicemi a podlahovým dopravníkem, který zajišťuje vyprazdňování hmoty směrem dozadu. Poměrně oblíbeným systémem jsou návěsy a nástavby s výtlačným čelem. Na rozdíl od klasické nástavby lze hmotu stlačovat a využít tak ložný prostor podle údajů jejich výrobců až o 80 %. V některých zemích se využívají rovněž zmíněné systémy dopravy v podobě návěsů pro kamionové tahače.

Kombinované senážní vozy

V posledních letech se také v našich podmínkách prosazují tzv. kombinované senážní a silážní vozy. Základ návěsu tvoří dvou a třínápravový senážní vůz se sběracím ústrojím a nástavbou s podlahovým dopravníkem, avšak nástavba je nahoře otevřená a koruna nástavby je zesílená obdobně jako u senážních a silážních dopravních návěsů. Podobně je řešeno také přední čelo, které je dělené a hydraulicky sklopné do tří poloh. Pro sběr zavadlé hmoty je čelo nastaveno tak, aby bylo možné posunovat hmotu směrem dozadu a optimálně plnit nástavbu, druhá poloha se využívá k odvozu od řezačky, kdy vůz jede souběžně a řezačka plní nástavbu z boku. Třetí možností je sklopení části čela, kdy přepravní souprava jede za řezačkou, například při průseku, a čelo tak nebrání plynulému plnění. V praxi se rovněž využívá nasazení klasických senážních vozů jako přepravních prostředků. V tomto případě je třeba pamatovat na celkovou konstrukci vozu, neboť ten je primárně konstruován právě pro sběr zavadlé hmoty. Jde zejména o konstrukci rámu, bočnic a jejich výztuh a také délku ložné plochy, respektive o její převisy v zadní části za nápravou. Proto se v praxi můžeme setkat s tím, že takto používané vozy mají demontovanou část nástavby, aby nedošlo k jejich přetížení.
Rovněž se můžeme setkat s řešením, které nabízejí někteří výrobci dopravní a aplikační techniky, a to kombinací rozmetadla hnoje a senážního vozu. Základ je pro oba typy strojů stejný – nástavba s podlahovým dopravníkem. Při přestavbě rozmetadla na senážní a silážní vůz se demontuje rozmetací a frézovací ústrojí a nahradí se speciálním zadním čelem. Další úprava spočívá v instalaci nástaveb pro zvýšení ložného objemu, a to zhruba na dvojnásobek objemu rozmetadla. Zejména kombinované senážní vozy a silážní návěsy a nástavby je možné rovněž opatřit dávkovacími válci. Některé modely mohou být rovněž vybaveny příčným dopravníkem pro plnění příjmových stolů různých metačů či vakovacích lisů, avšak v našich podmínkách se s tímto systémem setkáváme jen omezeně.

Způsoby uložení hmoty 

Pro uložení hmoty silážní kukuřice existuje několik způsobů, kdy je především potřeba dbát na to, aby docházelo k nejnižším skladovacím ztrátám. Je nutné zabránit odtékání silážních šťáv do půdy a rovněž je třeba volit místo uskladnění tak, aby následná spotřeba při krmení skotu nebo v bioplynových stanicích byla realizována s co nejnižšími náklady. V našich podmínkách se nejčastěji setkáváme s uložením hmoty v silážních žlabech, které mají různou kapacitu a jsou konstruovány jako průjezdné a neprůjezdné. Z hlediska začlenění do krajiny hovoříme o žlabech nadzemních, zapuštěných a polozapuštěných. Určitou alternativu představuje zakládání siláží na zpevněných plochách, které musí splňovat obdobné parametry z hlediska ochrany podzemních vod. Zvolíme-li tuto variantu, pak je třeba počítat s tím, že s rostoucím výkonem celé silážní linky stoupají nároky na organizaci práce. Při malé kapacitě silážních žlabů je možné naskladňovat více žlabů, nebo kombinovat tuto technologii s technologií plnění silážních vaků.
Vždy je nutné zajistit dostatečnou výkonnost při rozhrnování a dusání hmoty, proto se i v případě sklizně kukuřice na siláž uplatňuje dopravní technika s rozdružovacími válci, která vytváří rovnoměrný koberec. S nástupem výkonných řezaček se využívají v praxi dva až tři rozhrnovací a dusací prostředky ve žlabu, pokud to umožňuje jeho kapacita. Jde zejména o teleskopické nakladače, renezanci zažívají velké kolové kloubové nakladače a uplatňují se traktory s čelními nakladači, které se ještě agregují s dusacím či rozprostíracím válcem nebo tzv. vagónovými koly. O nutnosti řádného zakrytí silážních žlabů snad netřeba pochybovat. Variantou pro skladování kukuřice jsou silážní věže, které se v minulosti v našich podmínkách hojně využívaly a nedá se vyloučit, že s příchodem plně automatizovaných systémů krmení mohou některé podniky a farmy takových skladovacích kapacit využít. Koneckonců v zámoří a některých severských zemích jsou silážní a senážní věže značně oblíbené. Řada podniků a farem hojně využívá ukládání hmoty kukuřice do vaků, a to jak vlastními silami, tak formou služeb. Nejčastěji se v našich podmínkách setkáváme s průměrem vaku 2,4, více však 2,7 a 3 metry. Délky vaků zpravidla dosahují 45, 60 a 75 m, ale existují také další rozměry. Skladovací kapacita v tomto případě je asi 600 až 800 kg/m3. Tyto vaky se využívají také pro skladování vlhkého kukuřičného zrna, LKS a dalších krmiv.

Vlastní technika, nebo služby

Tuto otázku řeší řada farem, a to jak s ohledem na pořizovací náklady na celou technologii v souvislosti s vlastní výměrou, tak i v poměru k celkovému pojetí technologie. Řada podniků v současnosti kombinuje technologie postavené na senážních vozech a sklízecích řezačkách. Buď mají takovou výměru, kdy využijí s patřičným ekonomickým efektem oba typy technologií, nebo provádějí sklizeň senáží vlastními silami, a to s využitím sběracích řezacích vozů, případně tažených řezaček a sklizeň kukuřice na siláž řeší formou služby. Menší podniky s minimálním počtem zaměstnanců pak řeší sklizeň všech krmných plodin formou služeb, neboť je pro ně rozhodující především rychlost a kvalita, kterou vlastními silami nedosáhnou. Všichni uživatelé služeb upřednostňují zejména nasazení výkonných technologií a pokud možno komplexní řešení.
Sklizeň kukuřice na siláž, jak je patrné z uvedených informací, je možné řešit řadou způsobů a technologií. Je nutné zvolit takový způsob, kterým dokážeme sklidit porosty tak, abychom získali maximum energie v kukuřici obsažené, nepoškodili sklízené pozemky a zajistili správné uložení hmoty pro výrobu kvalitního krmiva. 

Klíčové informace

- Základem sklizně kukuřice na siláž je nesená, tažená či samojízdná sklízecí řezačka vybavená vkládacím a řezacím ústrojím, drticím a rovněž metacím zařízením.
- K dispozici je řada plošných či řádkových adaptérů.
- Volba vhodného počtu a kubatury přepravních prostředků vychází především z výnosu hmoty, výkonu řezačky, vzdálenosti mezi místem sklizně a místem uložení a způsobu, jakým bude hmota ukládána v místě skladování. 
- Při ukládání hmoty silážní kukuřice je třeba dbát na to, aby docházelo k co nejmenším skladovacím ztrátám.

Ing. Filip Javorek